Květen 2016

Fňukání v bublině

7. května 2016 v 10:07 | Milllhause |  Bulharské dny
Radikály unesený Američan strávil dva roky v díře v zemi s jednou rourou pro vzduch a tam si každý den představoval cestování po různých městech, aby se nezbláznil; příjezd z letiště do hotelu, ubytování, procházku, sprchu, večeři, lidi v restauraci. Poté, co jej osvobodili a on se vrátil domů, už z rodného města nevytáhnul paty. "Vždyť už jsem všude byl," odpovídá, když se ho na to někdo zeptá.
Afghánský student v devadesátých letech přišel z Asie do Švédska. Na univerzitě se potkal s mým kolegou, kterého zaujalo asiatovo tetování na levém předkloktí; cifra 138. Nějakou dobu trvalo, než se spolužáci osmělili a při jedné z víkendových pitek se ho na to číslo zeptali. Ukázalo se, že číslo 138 byl počet dnů, během kterých byl asiat zavřený ve sklepě spolu s rodiči; špičkovými chemiky, kteří se rozhodli přestat pracovat pro vládu. Sto třicátý devátý den tehdy opustili zemi. Zřejmě sami sobě kdysi řekli Hlavu vzhůru, jednou odsud vylezu.

Všemožné skazky tragédií čtu každý den. V USA žije jistý Dale Decker a taky jistá Cara Anaya. Oba žijí na Zemi a přitom docela v pekle, které na první pohled jako peklo nevypadá. Každou hodinu každého dne totiž prožívají orgasmus; on až 100 denně, ona ve špatný den i 180 během dvou hodin. Bez pauzy na oběd, bez možnosti dovolené.
"To byste se měl léčit."
"Já s tím byl, u doktora."
Pořád v Americe kdesi v Texasu žije letos třináctiletá Katelyn Thornley, která každý den 1200x potvrdí někomu, že má pravdu, protože právě tolikrát každý den kýchne. Během jídla, během spánku, nebo během záchvatu smíchu (ač ji do smíchu moc není). Ani jeden z nich nemusel přejít poušť, aby poznal jiný odstín pekla, ale mohl bych jim říct Hlavu vzhůru, doktoři na něco přijdou.

To, že se mi zase rozbilo auto, se najednou nejeví jako problém, stejně ale fňukám, jaký je život pes. Předně, proč má být život pes, když se nabízí řada zvířat s horšími kartami. Takového vola, bez toho, že by se ho ptali, čeká šablonový životní příběh kastrace-dřina-jatka, kdy ho na nohou budou držet jen vzpomínky na dávné krávy. Na světě je třeba milión štastných psů, ale málo šťastných volů. Není kdy mu říct Hlavu vzhůru, bejku.
Já, jeden z mnoha zapomenutelných v historii světa, žiju život, který si třeba jako nedostižný může představovat na pět biliónů lidí. Znám slova jako rodina, byt, práce a sranda a nevím nic o slovech jako poušť, tank, díra v zemi nebo více než dva orgasmy denně (čí je to vina?). Žiju v bublině, co může jednou splasknout. Takže Hlavu vzhůru, vole.