Srpen 2016

Nejenže jsme se nevybourali v džípu..

9. srpna 2016 v 9:34 | Milllhause |  Bulharské dny
Před měsícem jsem jeden pátek popíjel s přáteli a rodinou v malém hotýlku na jihu Bulharska. Okolo nás byl jen les a cesta, která kolem hotelu vedla, vlastně nikam nevedla. Jen strmě stoupala vzhůru asi deset kilometrů a končila u dalšího hotelu na velkém parkovišti. U parkoviště bylo údolí s hospůdkou u horské řeky. Vedla tudy stezka na horu Malovica, ale potom, co nám jeden turista řekl, že cesta zabere téměř čtyři hodiny, jsme se na výlet vykašlali (vyrazili jsme v sedm večer).

Ten pátek jsem si dal před spaním pár piv v hotelové restauraci, a když jsem se v neděli ráno probouzel, bylo všechno jinak. Byl jsem o rok starší a navíc i ženatý. V sobotu jsme se s družkou v tom hotelu vzali a v neděli na to jsem měl narozeniny. "Musíš si uvědomit, že tvůj život prostě skončil!" řekl mi můj otec v žertu.

V hotelu jsme zůstali několik dní a využili je k prohlídce místních hor a městeček. Zadky naše a našich dětí jsme si vozili v našem džípu, a že nás protáhnul i po vrcholcích a přes řádně strmé stoupáky. Po návratu do Sofie jsme po dřívější dohodě auto prodali a koupili jiné. Vlastně jsme ty auta vyměnili v jednom bazaru a doplatili rozdíl.
Necelé dvě hodiny potom, co majitel autobazaru nasedl do džípu pod naším domem a odjel s ním, se džíp během cesty na dálnici zaseknul a umřel. Nejel již více. Celý motor odešel do křemíkového nebe.
Protože jsme to auto měli asi tři roky a protože se nerozhodlo takto umřít o pouhé tři dny dříve, když jsme místy stoupali v úhlu 40°, máme zase jednou pocit, že nás vesmír výrazně podržel mezi živými.

Je tomu téměř rok, co jsem byl naposledy hrát fotbal. Protože jsem kancelářská krysa a objem břicha je neustále rostoucí, rozhodnul jsem se začít opět pěstovat sport. Šel jsem si tedy začutat s kolegy z práce. Chodí(me) hrát každé pondělí večír, výkop je o půl desáté a končí se v jedenáct. Ve 21:22 jsme se tedy rozcvičovali a kopali mičudu. Napadlo mě stoupnout si do brány a nechat kluky rozcvičit se ve střílení na branku. Zapomněl jsem totiž, že já vlastně nejsem moc dobrý brankář.
První střela letěla přímo na mě, ale protože měla ráži (to já poznám), zaťal jsem ruce v pěst, že ten balón vyboxuju. Nastavil jsem pěsti a nechal trčet pravý palec. Mičuda jej nenechala bez povšimnutí a přetrhla mi šlachu. Neodběhnul jsem s brekem a pokračoval v tréninku; jen jsem si zařval au krucipísek (nebo něco v tom duchu to bylo) a stanovil diagnózu, že to je naražené. Po konci zápasu byl palec barevný, nateklý a bolavý. Všechny indicie mi tedy sdělovaly, že se zranění již léčí.
Dneska už chodím s ortézou, lidi mi říkají různými jmény (Darth Vader, Robocop, Winter Soldier) a já jsem opět vděčný za to, že je vesmír moudřejší než já. Naše nové auto má totiž automatickou převodovku a za tři týdny máme jet s rodinou na Moravu. Být tam šaltr páka, nejedeme nikam.

Mám tak čím dál větší dojem, že mohu našlapovat svými malými životními krůčky, tak jako naše Ema našlapuje tam, kde ji dovolíme, protože víme, že to je tam pro ni bezpečné. Když ale začne jít do tuhého, někdo mě zarazí, abych nevběh pod auto. Nejsem věřící v pravém slova smyslu. Ale skutečně to vypadá tak, že okolo mne někdo hodně hbitě tancuje. Jednou mu za to poděkuju.