Září 2016

Prohnalo se mi hlavou

16. září 2016 v 17:29 | Milllhause |  Bulharské dny
Bulhaři mají H, ale vyslovují ho jako CH. Když řeknu H a hned potom CH, slyší jen CH CH. Neslyší rozdíl. Kdysi jsem chodil na lekce bulharštiny, kde jsme (vcelku logicky) byli všichni cizinci. Byla tam i jedna holka z Ukrajiny, která na mou historku o písmenech H/CH zareagovala podobným příběhem o písmenech G a G. "Přitom jde o úplně jiné písmena," řekla zaníceně, zatímco jsme ji přihlouple pozorovali.
Bulhaři taky nemají L. Tedy mají ho v abecedě, ale nevyslovují ho tak čistě, jako my. Láva, Láska, Lokomotiva. Tyhle slova by v jejich podání zněly asi jako Uáva, Uáska, Uokomotiva. Je tam L, ale je titěrné. Jako byste L vyslovovali s popáleným (respektive vyříznutým) jazykem. Včera jsme si byli nakoupit jídlo. Žena stála ve frontě u jednoho regálu a já mezitím vozil malou Emu v kočárku mezi regály, aby byla taky nějaká legrace. Ema se chichotala a její smích přivolal nedaleko stojící holčičku. "Vidím, že tu je sranda," řekla. "Jasně," odpověděl jsem opatrně. Z malých holek mám odjakživa strach. Je v nich něco krutého, co mě děsilo, už když mně bylo pět. Myslím, že neexistuje prohnanější bytost než sedmiletá holka.
"Kolik jí je?" zeptala se a myslela tím Emu, na kterou mezitím začala dělat opičky.
"Rok a půl," odpověděl jsem. Bulharsky se to řekne godina i polovina. V bulharštině je tam tak to L zvučné, ne tak jako ve slově půl, kdy se schovává v rohu.
"Po-LO-vina?" zopakovala to pomalu a nespouštěla ze mě oči. V té chvíli dorazila moje žena a pobaveně sledovala.. mě. "Ty nebudeš odsud, co?" pochopila holka.
"To nejsem," přikývl jsem a modlil se, aby už se mě neptala na nic dalšího.

Jednou jsem tady psal žabomyší strachy o tom, jaké to jednou bude, až obdržím od státu vůbec poslední občanku; takovou, na které není datum platnosti. Namísto data je tam pomlčka, která znamená něco, co v té době nebudu ani říkat nahlas.
Dneska jsem takovou v jistém slova smyslu dostal. To za předpokladu, že pojedu dle našeho plánu (auto, dovolená, bazén). Protože žiju v Bulharsku už pět let, mám nárok na občanku, která se honosí nápisem Dlouhodobý pobyt. A taková se vystavuje na 10 let, což je přesně ta perioda, po které odtud chci odejít na Moravu (spolu s rodinou samozřejmě).
Za dobu pěti let se na migračním mnoho nezměnilo. Stejná paní, stejná přepážka, stejné požadavky na zhotovení dvou kopií jednoho dokumentu, přičemž obě kopie zůstanou ve stejné složce. Opět se mě zeptali, zda jsem v minulosti neztratil doklad totožnosti ("Ano, v roce 2007 v Praze mi ukradli peněženku se všemi dokumenty") a po mé odpovědi si tam něco zaškrtli (náchylný ke ztrátě). V roce 2007 jsem se v Praze významně opil a domů dorazil bez peněženky. Brzy to bude na rok přesně 9 let, ale pořád to musím zdůvodňovat a to dokonce 1500 kilometrů daleko od místa, kde mě tehdy okradli.

Tak dál. Nemyslím si, že vždycky, když mě nějaký jiný člověk poškodí, tak že to dělá vědomě. Myslím, že ve většině případů takový člověk ani neví, že existuju. Byli jsme na Moravě a seděli jedno odpoledne na pivku na zahrádce. Byli jsme tam se psem, na kterého vrčela fena, která ležela pod vedlejším stolem. Stoly byly od sebe asi dva metry daleko, oba pséci na sebe dobře viděli a tak se ta fenka občas zkusila trhnout, aby zjistila, že ji vodítko pořád nechce pustit. Když majitelé fenky od stolu vstali a odcházeli, fenku pustili na volno. Ona hned zamířila tam, kde se snažila dostat celou dobu; k našemu psovi.
Část našeho stolu tak majitele fenky označila za kretény. Já, měkkejš, jsem ale zaujal stanovisko, že je to nenapadlo (to, co ta fena plánovala), protože byli zabráni v hovoru. Prostě nemyslím, že by celou tu hodinu, co jsme tam vedle nich seděli, natěšeně vymýšleli, jak to bude bezva, až pustí fenku k psovi a zadělají na skandál. Někdy to člověku prostě nezcvakne. Nebo ne?