Říjen 2016

Fragmenty

28. října 2016 v 17:05 | Milllhause |  Bulharské dny
Protože jsem během desátých let rád jedl a nerad nejedl, chodil jsem do fitka potit faldy. U recepce tam byla stěna plná malých skříněk, do kterých si bezvěrci v dobrou povahu svalíků odkládali doklady, klíče, hodinky a vůbec, protože by jim je třeba mohl někdo odcizit v šatně.
Jednoho dne jsem opět do toho fitka zavítal, po vstupu zkontroloval spoustu prázdných rotopedů, spokojeně pokývl a o pár vteřin později už u recepce předkládal kartu. "Dík," řekl jsem potom, co mi ji propípli. Došel jsem k těm skříňkám odložit si hodinky a brýle, aby se mi snad v záchvatu lásky ke sportu nezpotila sklíčka. Otevřel jsem hned ta první nezamčená dvířka skříňky číslo jedna a zůstal stát jako opařený. Uvnitř skříňky ležela pistole.

V dubnu letošního roku jsem s rodinou letěl z Vídně do Sofie. Během čekání na letadlo jsem byl nucen otevřít příruční tašku a během vkládání ruky dovnitř tašky jsem doufal v alespoň jednu plínku. Chvíli předtím jsme totiž zjistili, že jsme všechno Emino náhradní oblečení nechali v kufru, který už ale měli v ruce zřízenci letiště.
Žena mě napnutě sledovala a já šátral, až jsem vytáhnul plínku, která byla ale zároveň poslední po ruce. To bylo patnáct minut předtím, než jsme měli začít nastupovat do letadla. Vyměnit, nebo nevyměnit? "Posere se čtyři minuty potom, co ji vyměníme. Znáš ji." S ženou jsme se podívali na našeho prcka; ta se podívala na nás, uchechtla se a pokračovala ve srandovní pochůzce mezi lidmi.

Sledoval jsem pistoli, a protože denně čtu ty depresivní novinové skazky na internetu, před očima se mi zobrazily výkvěty mužů střílejících do lidí okolo. Nachystal to tady někdo? Je to skrytá kamera? Nebo si jen místní drsný Harry zapomněl zamknout skříň? Bylo to možná podruhé nebo potřetí, kdy jsem viděl zbraň. Bouchačku. Tiše ležící kus kovu v přítmí skříňky na hodinky a klíče.

"Mám se jí zeptat?" zeptal jsem se kolegy. Šéfky jsem se na datum pohovoru ptal už dvakrát, naposledy před třemi týdny a stále se nic nestalo. Stále mě k pohovoru o povyýšení nikdo nepozval.
"Samozřejmě. Teď na to myslíš, takže teď je chvíle se zeptat." To jsem nevěděl, ale dává to smysl. Předtím jsem nikdy nemyslel na to mít dítě, protože jsem na to nebyl (mo)mentálně připravený. Teď už dokonce občas myslím na to udělat třetí. A tak je to se vším, i s pohozenými pistolemi rangerů. Mám o tom někomu říct, nebo to nechat být? Stál jsem u skříňky a před očima jsem viděl dvouvteřinový obrázek, kterak se sprchuju po tréninku a zničehonic uslyším střelbu pocházející od oddělení činek. Nedal jsem té možnosti šanci a aktivně zbraň nahlásil recepci.
Stejně tak jsme vyměnili Emě plínku a ona se čtyři minuty potom vykadila. Štěstěna ale stála při nás, protože hovno drželo pohromadě, takže jsme jej zvládli vysypat, Emin zadek zasypat a vejít do letadla bez extravagantního odéru okolo nás. Tehdy to dopadlo dobře.

Ateista v zemi věřících

12. října 2016 v 11:42 | Milllhause |  Bulharské dny
Takový ateista by měl v otázkách víry držet hubu a krok, ale že mi trvalo, než jsem na to přišel. Moje znalosti jsou povrchní, ačkoli se mi některé biblické příběhy zaryly pod kůži, ale to jen proto, že jsem si na některé pasáže vytvořil názor, nebo jsou mi některé části blízké (Starý zákon (v novém překladu) jsem četl jen do pasáže, kdy Mojžíš převede lidi přes moře).

Proto si z hodin dějepisu a celého středověku pamatuju dobře jen Václava IV. Je to pro mě kluk, který vyrůstal v rodině děda Jana Lucemburského, na kterého může sedět snad jen anglický výraz badass a otce Karla IV., ke kterému netřeba nic dodávat. Bylo mu sedmnáct, když se k němu otočili a řekli Teď se ukaž ty. Věřil si, ale postupem let se ukázalo, že talent přešel spíš do vínku mladšího Zikmunda a na Václava zbyla jen pověst synka, který nikdy nepřešel otcův stín. To musí být přece blízké snad každému synovi, který kdy měl otce. Bojovat s otcem, postupem času se snažit dočůrat dál a nakonec přijít na to, že stačí jít vlastní cestou.
Jenomže co se tehdy za doby Václava IV. opravdu stalo, se nikdy nedozvíme, protože je to už 600 let a kroniky a historii píšou vítězové, kteří si ji trochu ohýbají. Třeba před 71 lety skončila druhá světová válka. Spojenci vtrhli do Osvětimi, a myslím, že to byl Churchill, který když to viděl, rozkázal točit vše na kameru a dělat fotky, protože: "..za pár let se objeví nějaké prase, které řekne, že se to nikdy nestalo." A takových se objevilo hodně, ačkoli je všechno zdokumentované na filmu.

A teď na tenký led. Před sedmdesáti lety se něco stalo strašného, lidi to zdokumentovali, a přesto se najde někdo, kdo holokaust popírá. Před šesti sty lety končila éra rozkvětu českých zemí a začínala doba husitských válek a tom, co se tehdy přesně stalo, taky panujou rozpory, protože kroniky tehdy psali jen ti vítězové. Před tisíci devět set osmdesáti třemi lety ukřižovali Krista (i když třeba Isaac Newton spočítal rok smrti krom roku 33 na rok 30 nebo taky 34). Stalo se to, ale člověk aby měl strach nahlas pochybovat byť jen o určitých momentech.
Byl Lazar opravdu mrtvý, nebo těžce nemocný, jenom se ten příběh, pardon omlouvám se, nafouknul. Kolikrát se i v moderní medicíně stalo, že byl pohřben živý člověk, který už byl považován za mrtvého? A skutečně o sobě nemohl Ježíš nikdy pochybovat? Proč ta myšlenka dráždí tolik lidí?
Věřím, že Kristus žil a věřím jeho významu, ale nemohu se ubránit dojmu, že určité aspekty jeho života jsou naddimenzované, protože to je prostě lidská povaha. Platí to o všem - od pověstí jakožto symbolických vyprávění, přes pohádky, co se předávaly z úst do úst, až k dnešním vesnicím, kde když na jedné straně prdnu, na konci vesnice jsem se posral. Lidi zveličují a vždy zveličovali. Každý to ví, každý to přiznává, ale jen v tomto jediném případě se skálopevně věří každému slovu a činu.
Těžké o tom mluvit a nevypadat jako přemoudřelé arogantní prase.

Politika a víra jsou u nás doma ledy, na které nestoupáme příliš často, a když, tak chodíme jen okolo břehu. Máme na věci jiný názor. Někdy jsme jako Redford a Streisandová v Takoví jsme byli. Milujeme se, ale nechápeme, jak může být ten druhý tak slepý. A tak nám nezbylo, než to respektovat a třecí plochy jemnit humorem, jako v té chvíli v ostravské Zoo, když jsme opouštěli pavilon opic. Osmiletá Magi se zeptala, kde by se dala potkat ta lidská opice, jejíž kostru a pravděpodobnou podobu jsme tam viděli.
"Takovou už nepotkáš. Z jí podobných jsme se vyvinuli my," vypálil jsem, a aniž bych se podíval, cítil jsem pohled mojí ženy. Ta má na věci jiný názor a tak Magi řekla biblickou verzi příběhu.
"Opravdu?" zeptal jsem se pohledem zase já.
"Hele, já ji říkám o mých předcích, ty ji povídej o svých." Miluju ji. Kéž by lidi častěji sáhli k humoru spíš než ke zbrani. To, že někdo jiný mou víru nesdílí, přece mou víru nijak nezmenšuje. Nejsme v pokoji, kde mi najednou na mé přesvědčení zbývá méně místa. Ve světě, kdy je kompromis brán jako slabost ale těžko s někým takhle mluvit.

Kdo tu ale nakonec žvaní o kompromisech a vrtí hlavou nad lidmi, co nejsou schopni o trochu odstupu od své víry? Já, který se zvedne ze židle, jen se někdo otře o Ostravu, a to jde jen o rodné město. Nakonec ani sám sebe nemůžu brát vážně a je mi líto, že jsem tu hubu vůbec otvíral.