Fragmenty

28. října 2016 v 17:05 | Milllhause |  Bulharské dny
Protože jsem během desátých let rád jedl a nerad nejedl, chodil jsem do fitka potit faldy. U recepce tam byla stěna plná malých skříněk, do kterých si bezvěrci v dobrou povahu svalíků odkládali doklady, klíče, hodinky a vůbec, protože by jim je třeba mohl někdo odcizit v šatně.
Jednoho dne jsem opět do toho fitka zavítal, po vstupu zkontroloval spoustu prázdných rotopedů, spokojeně pokývl a o pár vteřin později už u recepce předkládal kartu. "Dík," řekl jsem potom, co mi ji propípli. Došel jsem k těm skříňkám odložit si hodinky a brýle, aby se mi snad v záchvatu lásky ke sportu nezpotila sklíčka. Otevřel jsem hned ta první nezamčená dvířka skříňky číslo jedna a zůstal stát jako opařený. Uvnitř skříňky ležela pistole.

V dubnu letošního roku jsem s rodinou letěl z Vídně do Sofie. Během čekání na letadlo jsem byl nucen otevřít příruční tašku a během vkládání ruky dovnitř tašky jsem doufal v alespoň jednu plínku. Chvíli předtím jsme totiž zjistili, že jsme všechno Emino náhradní oblečení nechali v kufru, který už ale měli v ruce zřízenci letiště.
Žena mě napnutě sledovala a já šátral, až jsem vytáhnul plínku, která byla ale zároveň poslední po ruce. To bylo patnáct minut předtím, než jsme měli začít nastupovat do letadla. Vyměnit, nebo nevyměnit? "Posere se čtyři minuty potom, co ji vyměníme. Znáš ji." S ženou jsme se podívali na našeho prcka; ta se podívala na nás, uchechtla se a pokračovala ve srandovní pochůzce mezi lidmi.

Sledoval jsem pistoli, a protože denně čtu ty depresivní novinové skazky na internetu, před očima se mi zobrazily výkvěty mužů střílejících do lidí okolo. Nachystal to tady někdo? Je to skrytá kamera? Nebo si jen místní drsný Harry zapomněl zamknout skříň? Bylo to možná podruhé nebo potřetí, kdy jsem viděl zbraň. Bouchačku. Tiše ležící kus kovu v přítmí skříňky na hodinky a klíče.

"Mám se jí zeptat?" zeptal jsem se kolegy. Šéfky jsem se na datum pohovoru ptal už dvakrát, naposledy před třemi týdny a stále se nic nestalo. Stále mě k pohovoru o povyýšení nikdo nepozval.
"Samozřejmě. Teď na to myslíš, takže teď je chvíle se zeptat." To jsem nevěděl, ale dává to smysl. Předtím jsem nikdy nemyslel na to mít dítě, protože jsem na to nebyl (mo)mentálně připravený. Teď už dokonce občas myslím na to udělat třetí. A tak je to se vším, i s pohozenými pistolemi rangerů. Mám o tom někomu říct, nebo to nechat být? Stál jsem u skříňky a před očima jsem viděl dvouvteřinový obrázek, kterak se sprchuju po tréninku a zničehonic uslyším střelbu pocházející od oddělení činek. Nedal jsem té možnosti šanci a aktivně zbraň nahlásil recepci.
Stejně tak jsme vyměnili Emě plínku a ona se čtyři minuty potom vykadila. Štěstěna ale stála při nás, protože hovno drželo pohromadě, takže jsme jej zvládli vysypat, Emin zadek zasypat a vejít do letadla bez extravagantního odéru okolo nás. Tehdy to dopadlo dobře.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama