Listopad 2016

Zatímco jsem čekal na průlet Halleyovy komety

29. listopadu 2016 v 12:17 | Milllhause |  Bulharské dny
Mark Twain sám předpověděl, kdy umře, a nebylo to způsobem plánované sebevraždy, nýbrž čekáním na Hallyovu kometu, která se vrací každých 74 až 79 let (podle toho, jak se jí chce). Narodil se ke konci listopadu roku 1835, kdy Hallyova kometa zrovna obíhala Zemi. V roce 1909 pak napsal, že bude opravdu hodně zklamaný, pokud v roce 1910, kdy měla kometa opět okolo Země proletět, neumře. Nakonec skutečně zemřel na infarkt 21. dubna 1910; den poté, co byla kometa vidět nejjasněji.
Kometa přiletěla naposledy, když mně byly dva roky a znovu se tu objeví, až když mi bude 77. Slyšel jsem, že poslední dobou se hodně kácí v mladém lese a spousta mužů umírá mezi čtyřicátým až šedesátým rokem života, tak snad to dokážu.
V roce 1986 z ní mnoho vidět nebylo, protože byla na druhé straně Slunce, než Země. Výhled stál tehdy za prd a já tak o nic nepřišel. Jinak tomu má být v roce 2061. Snad budu mít ten den dobrý výhled a oči, co to ocení. Pamatuju si, když jsem jako dítě stál s bratrancem před naším činžákem a čekal na kometu, o které se všude psalo a pamatuju, že jsme ji na obloze nevypátrali, i když jsme si až ždímali oči, jak moc jsme ji chtěli zachytit.
Mohla to být Hale-Boppova kometa, která okolo Země letěla v roce 1997 a která se vrátí za 2500 let. Pokud se budeme řídit radou Stephena Hawkinga a do tisíce let odletíme na nějakou jinou planetu, už ji nikdy žádné lidské oko nespatří. Nebo to byla kometa Hyakutake, která okolo Země letěla o rok dřív a která přiletí až za nějakých 70 000 let. Na tu se nikdo nepodívá taky a to ani nebudeme muset nikam odlítat.

Je horké léto roku 2061. Klimatizace nám starcům ulehčuje od potu a těžkého dýchání a tak celý den sleduju zalezlý v pokoji na hologramové stěně zprávy o Hallyově kometě. Zprávy jsou prokládány živými záběry z vesmíru, zprostředkované družicemi s umělou inteligencí. Je to ironie; miliardy lidí proti nim před sedmnácti protestovaly, teď nadšeně hltají každý obrázek, který jim ty ďábelské nástroje pošlou.
Ležím v hospici a pokaždé, když do pokoje vejde sestra, přepnu na jiný kanál. Nikdo nesmí vědět, že mě nějaká kometa zajímá, jinak by mě zamkli, abych náhodou zase nevymyslel nějakou lumpárnu. Ještě to není ani měsíc, kdy jsem utekl, abych se podíval na finále fotbalové ligy. V pyžamu. Už v parku před stadionem jsem nic neviděl od blesků fotoaparátů kolemjdoucích. Zpátky v hospici jsem byl ještě před výkopem a jedna z těch hodnějších sester mi se spikleneckým úsměvem alespoň pustila zápas na stěně. Nevěděla, že mi o žádný fotbal nešlo. Mám totiž list přání a být v novinách je jedna z položek, které mi chyběly. Byl jsem v nich hned další den ráno na straně pět v pravém rohu dole. Pošahaný děděk v parku, četl jsem titulek a tetelil se blahem.

Dneska v noci se potají vyplazím z mého pokoje a rošťácky budu cupitat k nouzovým dveřím. Vydám se ale směrem nahoru, a ne dolů, jako při požárních cvičeních. Na půdu vede celkem 137 schodů, na což už několik týdnů trénuju. Půda se nezamyká, snad protože nikdo neočekává, že by se na ni někdo z místních zvládnul dostat. Na půdě se výklenkem protáhnu na střechu, opřu se o komín, a vytáhnu z kapsy županu můj dětský dalekohled, co jsem si koupil loni v hračkářství při jednom z mých útěků; ten den jsem si přečetl, že za rok okolo nás ta kometa proletí. Hned se mně vybavily desítky vzpomínek na dobu okolo mých třiceti, kdy jsem o kometě psal na blog. Stařecké tělo se mi sevřelo do husí kůže. Je to ironie, říkám si opět. Tolik jsem se na ni těšil, konečně sleduju ocas Halleyovy komety, ale vůbec na ni nemyslím. Myslím na to, kde se těch čtyřicet let podělo.

Klaun v deprési

15. listopadu 2016 v 8:38 | Milllhause |  Bulharské dny
Voda mi šplouchá do obličeje a občas, když zapomenu dodržovat rytmus dýchání, se solí napuštěná mořská chuť dostane až hluboko do krku. To mě vyvede z tempa. Moře je momentálně docela klidné a na nebi je vidět Slunce; stejně se cítím během posledních dnů nejistý. Na chvíli se zastavím a šlapu vodu. Rozhlédnu se a vidím zarputile plovoucí plavce. Některé znám, o jiných jsem jen slyšel a některé vidím úplně poprvé a žasnu, jaktože se dostali tak rychle tak daleko, zatímco já se můžu strhat a nejsem ani v půlce poutě.
Břicho v takové chvíli jakoby dostane od trénovaného praváka zásah pravačkou. Vždyť je hezky, divím se. K čemu deprese? Zavrtím hlavou, nadechnu se a opírám se do dalších temp.

Plavu prsa a sním o tom, jaké by to bylo plavat kraula. S kraulem přesto nezačnu, protože co když mi sebere příliš energie a nakonec nebudu mít sílu ani na ta prsa? Co když mi to nepůjde, i kdybych ho začal trénovat? Nebylo by lepší radši jet si to svoje?
Slaboduché myšlenky zaplaším odfrknutím. Až se musím sám sobě smát. Podívám se do strany a vidím, jak tam v páru plave muž a žena. Když jeden nemůže, chytne se ramen druhého; takto se střídají. Teď plavou oba bok po boku volným tempem a povídají si.
Kdysi jsem přemýšlel, zda říct někomu, jestli by to se mnou nedal do kupy, ale vsugeroval jsem si, že by to nefungovalo. Třeba by mi časem začala diktovat tempo a vyčítat mi, že neberu v potaz její plavecké možnosti. Nebo by ona nebrala v potaz ty moje a odplavala mi s prvním torpédoborcem. Jsem proto sobec?, ptám se sám sebe na xtou otázku, na kterou znám odpověď.
Jasně, že jsem. Podívám se zřetelněji na toho šťastného muže a vidím sebe. Sebepochybující já, které se šplouchá pár desítek metrů daleko, se v té chvíli málem utopí. Proč zapomínám na to, že jsem šťastný?, pomyslí si šťastný muž a opět se naplno věnuje ženě. Doufá, že neviděla toho průměrného plavce, kterého muž vláčí za sebou jako kouli na noze a ne a ne ho setřást.

Opět plavu prsa. Jsem posraný za ušima, když mám zkusit něco nového. Namísto toho vymýšlím tisíc a jednu výmluv, proč něco nejde. Taková chvíle upřímnosti k sobě samému přichází zpravidla v nedělní večer, v době olověné barvy nebe, v den před začátkem nového cyklu. Myšlenky mi přerve jen brázda vlny vyvolaná vodním skútrem. V dálce jsem zahlédnul pár lidí na člunu a čas od času na horizontu zahlédnu dokonce i jachtu. Říkám si jakáto nespravedlnost, že já skútr nemám, ale vím, že takové myšlení je slabost, komplex a mindrák.
Jsou to slabé momenty, kterých se už nebojím, protože vím, že po nich dříve či později přijde jasná chvilka. Říkám tomu odraz ode dna. Jsem všední klaun skákající na pružině, který právě nabírá energii k výskoku, jak zatlačuje skřípající mechanismus do země. Odrážím se a nezatěžuju se myšlenkou na nezvratný návrat na trávou zarostlý beton opuštěného sídliště. Opatrný doskok minimalizuje nebezpečí újmy!, slyším jakoby hlas z vnitra učebny deroucí se ztěžklým vzduchem odpoledního vyučování.

Vzpomínám si totiž na to, kolik lidí už vzdalo plavbu, zatímco já se stále držím nad vodou. Vzpomínám si na spousty převrhnutých skútrů, protože lidi na nich až moc spěchali. Vzpomínám si, že spoustu lidí ani nepustili ke startu a ne každý na startu měl obě nohy nebo obě ruce.
Usmívám se, protože jsem prožil další osvícení. Míjím skupinku plavců a v rámci znovunalezeného sebevědomí se ptám, jak na tom dneska jsou. Krátký banální hovor s přáním poklidné plavby na konec mi vlévá energii do žil.
Najednou se sám sobě divím, jak mi to plavání jde a jak jednoduché bylo přehodit výhybku na kraula.

Nervusova terapie psaním

10. listopadu 2016 v 12:59 | Milllhause |  Bulharské dny
Když jsem byl docela malý a něco mi nebylo po chuti, zuřil jsem. Jenže jinak než ostatní děti; nejednou jsem dokázal rozkousat i šálu nebo pletenou čepici. Tsunami negativní frustrace mi opařila mozek a tak jsem ji vyplivl prvním možným způsobem. Jo, jednu dobu jsem byl nesnesitelný.
Potom jsem léta mnoho negativ polykal, protože mě na místo v řadě postavili spolužáci, učitelé nebo kolegové zápasníci. Ti všichni mě mylně pokládali za nekonfliktního. Frustrované děcko se tak ukazovalo spíš jen u partií Člověče, nezlob se nebo jiných rodinných her. Byl jsem zakřiknutý člověk, tichý a snad i vystrašený s ocasem zastrčeným hluboko mezi nohama.

Nepamatuju si roční období, ale pamatuju si, že jsem někdy v té době jel v noci prázdnou tramvají z ostravské Dubiny do centra. Je možné, že jsem jel z hospody; na to si už nevzpomenu. Seděl jsem na pravé straně vozu a hlavu jsem měl opřenou o sklo. Pomalu se mi zavíraly oči, když se ozvala ta rána. Odskočil jsem od okna a viděl smějícího se chlapa na zastávce, který před chvíli třísknul do skla tramvaje přímo v místě, kde byla moje hlava. Chechtal se, zatímco odcházel ze zastávky a za ním šla jeho žena se stejným šklebem na tváři. Jo, začala se mi vařit krev. Dveře tramvaje byly ale otevřeny ještě několik vteřin. Jakoby mi dávaly možnost jim ten úsměv rozkopat. Když se dveře konečně zavřely, byl jsem pořád uvnitř tramvaje a jsem v ní dodneška.

Dneska jsem boxoval ve výtahu do jedné z jeho stěn. Ani ne deset minut předtím jsem v úzké ulici pouštěl protijedoucí Mazdu. Zatímco jsem ve svém vehyklu čekal, než Mazda ulicí projede a uvolní mi tak cestu, kombík plný montérů jedoucí stejným směrem jako já na nic nečekal a do té ulice vjel a skoro se srazil s tou Mazdou, na kterou jsem celou dobu čekal. Museli tak zaskřípat brzdami, aby do Mazdy nevjeli. Kreténi, vypěnil jsem. Tohle se tu děje pořád. Nikdo tady na nic nečeká, nadměrná většina šoférů jsou prasata. Obrázky, které vidím v takových chvílích před očima, nejsou pro děti. Chytám v nich arogantní šoféry za ohryzek a vláčím je z auta, kde jim hlavou třískám o nárazník.

Musím se svýma frustrovanýma nervama něco dělat pro ty chvíle, kdy budou okolo moje děti. Magi byly čtyři roky, když drcla do stolu a rozlila mi kakao. Udělal jsem virvál, že si nedává pozor a teď mi zkazila potěšení z kakaa. Když jsem tu hubu otevíral, neměl jsem v plánu mluvit vážně, ale spíš hrát naštvaného. Nakonec to tak ale nevyznělo a já se od té doby už několikrát Magi omlouval vždycky, když jsem to přehnal a dělal z komára velblouda; tedy když jsem nechal mluvit tu drama queen ve mně, namísto abych to polknul, jako jsem to dělal v pubertě.

Mám ale velký problém nervy na uzdě udržet; ve chvílích, kdy jakoby někdo třese domnělou bublinou mého pohodlí, jsem jako plynový kotel, kterému celé týdny zapomněli upouštět páru. Stojím v těch chvílích zpátky v jedničce a snažím se bušením otevřít dveře odjíždějcí tramvaje. Vím o tom a chci se zklidnit předtím, než se mi podaří se z té tramvaje dostat. Musím ze sebou něco udělat předtím, než po vyběhnutí z šaliny doběhnu toho chlapa, který praštil do okna. Předtím, než ztěžka oddychující budu sledovat jeho pomlácený obličej, poslouchat vřískot jeho ženy a cítit, že jsem spadnul na dno, namísto abych malichernosti nechal plynout vlastním potměšilým životem.

Mám dojem, že trocha toho nitroglycerinu putuje Emě v žilách. Pověstná balkánská výbušnost se smísila s mou navztekaností na detaily. Nedávno jsem polehával na gauči, když jsem zaslechnul Emin důrazný nesouhlas z kuchyně. "Co tím myslíš, že se nemůžu hrabat v odpadcích? Co? Proč ne? Co? Co?" hrkala ze sebe jakoby a hned na to se přihrnula do obýváku, zmateně koukala okolo sebe a mávala rozčíleně ručičkama. Nakonec popadla prostěradlo, protože bylo nejblíž a zarputile se do něj zakousla. A sakra, pomyslel jsem si. Zdědila to. A já opravdu doufal, že co se týče dědičných rysů z mé strany, omezí se Ema jen na velikost nosu.

Opět tak vidím před očima obrázek, tentokrát z budoucnosti. Emě je čtrnáct a v hlavě jí to už pár let vře. Já jsem neutekl osudu neurotika a dávno jsem ztratil chuť předstírat, že jím nejsem. Máme oba světlou chvilku a klidné nervy. Rozhodneme se vyrazit si do kina na osmý díl Avengers. Kupujeme si limonádu a popcorn. Stále máme dobrou náladu, kterou nám ještě více zvedne prázdný sál.
Sedáme si na svá místa uprostřed sálu a už se stmívá. Reklamy a ukázky na nové filmy trvají už pětatřicet minut, když pocítím škubání nervů. Hned v té chvíli ale série reklam končí a začíná film. Do sálu vchází pár a po chvíli jejich chůze je jasné, že si jdou sednout přímo k nám. Z celého prázdného sálu. Žena mě požádá, abych laskavě zvednul bundu z jejího sedadla. Když bundu naštvaně přendávám na sedadlo vedle Emy, střetnou se naše pohledy.

Dcera sleduje otce a on v ní vidí sebe. Vidí, že dcera stojí před volbou nechat to buď plavat anebo se postavit a vylít těm hnidopichům na hlavu oba naše kelímky. Najednou během vteřiny všechen vztek pomine a vystřídá ho smutek, protože je mu to líto; vidí, že ji negativně ovlivnil a namísto humoru jí předal bublající krev.
Jo, je nejvyšší čas přestat o tom prázdně tlachat na blogu.

Letos bez deprese

7. listopadu 2016 v 14:49 | Milllhause |  Bulharské dny
"Čauky," mává mi Ema, zatímco se obouvám do práce. Zní to jako Tauky, ale oba víme, o čem je řeč.
"Budeš dneska poslouchat?" ptám se a stále jednoroční Ema na chvíli zaváhá. Dokonce si z kapsy svých zahradníků vytáhne notýsek. Otevře jej na libovolné straně, nahlédne do něj a po chvíli se obrátí zpátky na mě. Kouká na mě, ale nedá ji to a znovu zkontroluje zápisník.
"Ne," povídá a zvedá hlavu zpátky ke mně. "Nic takového tady nevidím." Podle toho taky nakonec jedná. Rozumí významům slov Ano a Ne a uvažuje ve chvíli, kdy ji položíme otázku na Ano/Ne. Odpovídá dle nálady nehledě na soudobé konvence. Pravda, ten notýsek a holou větu jsem si domyslel, situaci to ale dokresluje věrohodně.

Byl jsem na narozeninové oslavě, protože nejen prací je člověk živ. Živ je člověk také pitím alkoholu, zatímco okolo něj skotačí parta malých dětí a on jako středobod všehomíra s výhledem na večerní oprýskané sídliště oknem z kuchyně vzpomíná na doby, kdy mu nebylo osm, ani osmnáct, ale pitomých čtrnáct. To je věk, ve kterém mě nikdo nebral vážně; ani mladší děti, ani dospělí. Čtrnáctiletý člověk s nutkáním mluvit je jako zarputilý sportovec bez talentu. Nadšenec do vodního lyžování končící v klinické smrti po první vyjížďce. Člověk v kanceláři, který dočasně zaskakuje za kolegyni na mateřské. Všichni vědí, co se stane, až se prvorodička vrátí, nebo až se před tím amatérem v drahém neoprénu rozjede motorový člun a lano mu zvedne prdel, která se zatím chladí v hladině jezera; nikdo o tom ale nemluví. Všichni jen čekají, až se přižene bouře a doufají, že pak postačí vytáhnout deštník. Málokdo si vzpomene na silní boční vítr, který deštník sroluje naruby.
Zatímco děti jedly střídavě pizzu a vánočku a dort a jiné nezdravé výdobytky, o kterých celý rok jen snily, hovořili jsme my, dospělí, o politice. Bylo mně v té chvíli pět centimetrů a s úžasem jsem hleděl vzhůru k těm metrovým kolosům s jasně vytyčeným názorem. Vyrostu taky tak někdy?, ptal jsem se sám sebe a znal odpověď.
Bulharsko žije prezidentskými volbami a třemi referendy s tím spojenými. Pamatuju, když byla přímá volba poprvé u nás, v srdci Evropy. Hovory probíhaly zhruba takto:
"Koho volíš?" ptali se mě a já třeba odpověděl jedno ze jmen kandidáta.
"Ty čuráku!" řekli hned na to.
Večírku se účastnilo pět způsobilých bulharských voličů, přičemž volili tři různé kandidáty (celkový počet kandidátů byl letos 23). Nikdo to nikomu nevyčetl a to se mi hrozně líbilo, zvlášť proto, že jsem to vůbec nečekal. Maminka oslavenkyně je totiž politickou aktivistkou, která je snad i obecně známá z televize. Ač je se svým mužem zapálená a s jasnou myšlenkou v hlavě, nepadla během večera jediná urážka.
"U nás mě za jiný názor cepovali i nejlepší kamarádi," svěřil jsem se.

Večer se vracím domů a jen co vejdu do bytu, slyším zevnitř křik Emy, která zběsile využívající ramena při běhu pádí ke mně a políbí mi koleno. "Ahůj tato," řekne, kontroluje, jak si sundávám boty a na každou otázku odpovídá Da, případně Ano. Během teplého podzimu léta páně 2016 je život bezva.