Letos bez deprese

7. listopadu 2016 v 14:49 | Milllhause |  Bulharské dny
"Čauky," mává mi Ema, zatímco se obouvám do práce. Zní to jako Tauky, ale oba víme, o čem je řeč.
"Budeš dneska poslouchat?" ptám se a stále jednoroční Ema na chvíli zaváhá. Dokonce si z kapsy svých zahradníků vytáhne notýsek. Otevře jej na libovolné straně, nahlédne do něj a po chvíli se obrátí zpátky na mě. Kouká na mě, ale nedá ji to a znovu zkontroluje zápisník.
"Ne," povídá a zvedá hlavu zpátky ke mně. "Nic takového tady nevidím." Podle toho taky nakonec jedná. Rozumí významům slov Ano a Ne a uvažuje ve chvíli, kdy ji položíme otázku na Ano/Ne. Odpovídá dle nálady nehledě na soudobé konvence. Pravda, ten notýsek a holou větu jsem si domyslel, situaci to ale dokresluje věrohodně.

Byl jsem na narozeninové oslavě, protože nejen prací je člověk živ. Živ je člověk také pitím alkoholu, zatímco okolo něj skotačí parta malých dětí a on jako středobod všehomíra s výhledem na večerní oprýskané sídliště oknem z kuchyně vzpomíná na doby, kdy mu nebylo osm, ani osmnáct, ale pitomých čtrnáct. To je věk, ve kterém mě nikdo nebral vážně; ani mladší děti, ani dospělí. Čtrnáctiletý člověk s nutkáním mluvit je jako zarputilý sportovec bez talentu. Nadšenec do vodního lyžování končící v klinické smrti po první vyjížďce. Člověk v kanceláři, který dočasně zaskakuje za kolegyni na mateřské. Všichni vědí, co se stane, až se prvorodička vrátí, nebo až se před tím amatérem v drahém neoprénu rozjede motorový člun a lano mu zvedne prdel, která se zatím chladí v hladině jezera; nikdo o tom ale nemluví. Všichni jen čekají, až se přižene bouře a doufají, že pak postačí vytáhnout deštník. Málokdo si vzpomene na silní boční vítr, který deštník sroluje naruby.
Zatímco děti jedly střídavě pizzu a vánočku a dort a jiné nezdravé výdobytky, o kterých celý rok jen snily, hovořili jsme my, dospělí, o politice. Bylo mně v té chvíli pět centimetrů a s úžasem jsem hleděl vzhůru k těm metrovým kolosům s jasně vytyčeným názorem. Vyrostu taky tak někdy?, ptal jsem se sám sebe a znal odpověď.
Bulharsko žije prezidentskými volbami a třemi referendy s tím spojenými. Pamatuju, když byla přímá volba poprvé u nás, v srdci Evropy. Hovory probíhaly zhruba takto:
"Koho volíš?" ptali se mě a já třeba odpověděl jedno ze jmen kandidáta.
"Ty čuráku!" řekli hned na to.
Večírku se účastnilo pět způsobilých bulharských voličů, přičemž volili tři různé kandidáty (celkový počet kandidátů byl letos 23). Nikdo to nikomu nevyčetl a to se mi hrozně líbilo, zvlášť proto, že jsem to vůbec nečekal. Maminka oslavenkyně je totiž politickou aktivistkou, která je snad i obecně známá z televize. Ač je se svým mužem zapálená a s jasnou myšlenkou v hlavě, nepadla během večera jediná urážka.
"U nás mě za jiný názor cepovali i nejlepší kamarádi," svěřil jsem se.

Večer se vracím domů a jen co vejdu do bytu, slyším zevnitř křik Emy, která zběsile využívající ramena při běhu pádí ke mně a políbí mi koleno. "Ahůj tato," řekne, kontroluje, jak si sundávám boty a na každou otázku odpovídá Da, případně Ano. Během teplého podzimu léta páně 2016 je život bezva.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama