Nervusova terapie psaním

10. listopadu 2016 v 12:59 | Milllhause |  Bulharské dny
Když jsem byl docela malý a něco mi nebylo po chuti, zuřil jsem. Jenže jinak než ostatní děti; nejednou jsem dokázal rozkousat i šálu nebo pletenou čepici. Tsunami negativní frustrace mi opařila mozek a tak jsem ji vyplivl prvním možným způsobem. Jo, jednu dobu jsem byl nesnesitelný.
Potom jsem léta mnoho negativ polykal, protože mě na místo v řadě postavili spolužáci, učitelé nebo kolegové zápasníci. Ti všichni mě mylně pokládali za nekonfliktního. Frustrované děcko se tak ukazovalo spíš jen u partií Člověče, nezlob se nebo jiných rodinných her. Byl jsem zakřiknutý člověk, tichý a snad i vystrašený s ocasem zastrčeným hluboko mezi nohama.

Nepamatuju si roční období, ale pamatuju si, že jsem někdy v té době jel v noci prázdnou tramvají z ostravské Dubiny do centra. Je možné, že jsem jel z hospody; na to si už nevzpomenu. Seděl jsem na pravé straně vozu a hlavu jsem měl opřenou o sklo. Pomalu se mi zavíraly oči, když se ozvala ta rána. Odskočil jsem od okna a viděl smějícího se chlapa na zastávce, který před chvíli třísknul do skla tramvaje přímo v místě, kde byla moje hlava. Chechtal se, zatímco odcházel ze zastávky a za ním šla jeho žena se stejným šklebem na tváři. Jo, začala se mi vařit krev. Dveře tramvaje byly ale otevřeny ještě několik vteřin. Jakoby mi dávaly možnost jim ten úsměv rozkopat. Když se dveře konečně zavřely, byl jsem pořád uvnitř tramvaje a jsem v ní dodneška.

Dneska jsem boxoval ve výtahu do jedné z jeho stěn. Ani ne deset minut předtím jsem v úzké ulici pouštěl protijedoucí Mazdu. Zatímco jsem ve svém vehyklu čekal, než Mazda ulicí projede a uvolní mi tak cestu, kombík plný montérů jedoucí stejným směrem jako já na nic nečekal a do té ulice vjel a skoro se srazil s tou Mazdou, na kterou jsem celou dobu čekal. Museli tak zaskřípat brzdami, aby do Mazdy nevjeli. Kreténi, vypěnil jsem. Tohle se tu děje pořád. Nikdo tady na nic nečeká, nadměrná většina šoférů jsou prasata. Obrázky, které vidím v takových chvílích před očima, nejsou pro děti. Chytám v nich arogantní šoféry za ohryzek a vláčím je z auta, kde jim hlavou třískám o nárazník.

Musím se svýma frustrovanýma nervama něco dělat pro ty chvíle, kdy budou okolo moje děti. Magi byly čtyři roky, když drcla do stolu a rozlila mi kakao. Udělal jsem virvál, že si nedává pozor a teď mi zkazila potěšení z kakaa. Když jsem tu hubu otevíral, neměl jsem v plánu mluvit vážně, ale spíš hrát naštvaného. Nakonec to tak ale nevyznělo a já se od té doby už několikrát Magi omlouval vždycky, když jsem to přehnal a dělal z komára velblouda; tedy když jsem nechal mluvit tu drama queen ve mně, namísto abych to polknul, jako jsem to dělal v pubertě.

Mám ale velký problém nervy na uzdě udržet; ve chvílích, kdy jakoby někdo třese domnělou bublinou mého pohodlí, jsem jako plynový kotel, kterému celé týdny zapomněli upouštět páru. Stojím v těch chvílích zpátky v jedničce a snažím se bušením otevřít dveře odjíždějcí tramvaje. Vím o tom a chci se zklidnit předtím, než se mi podaří se z té tramvaje dostat. Musím ze sebou něco udělat předtím, než po vyběhnutí z šaliny doběhnu toho chlapa, který praštil do okna. Předtím, než ztěžka oddychující budu sledovat jeho pomlácený obličej, poslouchat vřískot jeho ženy a cítit, že jsem spadnul na dno, namísto abych malichernosti nechal plynout vlastním potměšilým životem.

Mám dojem, že trocha toho nitroglycerinu putuje Emě v žilách. Pověstná balkánská výbušnost se smísila s mou navztekaností na detaily. Nedávno jsem polehával na gauči, když jsem zaslechnul Emin důrazný nesouhlas z kuchyně. "Co tím myslíš, že se nemůžu hrabat v odpadcích? Co? Proč ne? Co? Co?" hrkala ze sebe jakoby a hned na to se přihrnula do obýváku, zmateně koukala okolo sebe a mávala rozčíleně ručičkama. Nakonec popadla prostěradlo, protože bylo nejblíž a zarputile se do něj zakousla. A sakra, pomyslel jsem si. Zdědila to. A já opravdu doufal, že co se týče dědičných rysů z mé strany, omezí se Ema jen na velikost nosu.

Opět tak vidím před očima obrázek, tentokrát z budoucnosti. Emě je čtrnáct a v hlavě jí to už pár let vře. Já jsem neutekl osudu neurotika a dávno jsem ztratil chuť předstírat, že jím nejsem. Máme oba světlou chvilku a klidné nervy. Rozhodneme se vyrazit si do kina na osmý díl Avengers. Kupujeme si limonádu a popcorn. Stále máme dobrou náladu, kterou nám ještě více zvedne prázdný sál.
Sedáme si na svá místa uprostřed sálu a už se stmívá. Reklamy a ukázky na nové filmy trvají už pětatřicet minut, když pocítím škubání nervů. Hned v té chvíli ale série reklam končí a začíná film. Do sálu vchází pár a po chvíli jejich chůze je jasné, že si jdou sednout přímo k nám. Z celého prázdného sálu. Žena mě požádá, abych laskavě zvednul bundu z jejího sedadla. Když bundu naštvaně přendávám na sedadlo vedle Emy, střetnou se naše pohledy.

Dcera sleduje otce a on v ní vidí sebe. Vidí, že dcera stojí před volbou nechat to buď plavat anebo se postavit a vylít těm hnidopichům na hlavu oba naše kelímky. Najednou během vteřiny všechen vztek pomine a vystřídá ho smutek, protože je mu to líto; vidí, že ji negativně ovlivnil a namísto humoru jí předal bublající krev.
Jo, je nejvyšší čas přestat o tom prázdně tlachat na blogu.
 


Komentáře

1 Ginger White Ginger White | Web | 10. listopadu 2016 v 14:05 | Reagovat

To je skvěle napsaný článek. Výborně se to čte. Já nejsem díky bohu takový nervák. Sem tam se ale stane, že v sobě vztek dusím tak dlouho, že se rozhodne dostat se na povrch, a to i lítají věci. Většinou ale v soukromí. Opravdu se mi líbí váš styl psaní, asi vás přesunu do svých záložek. :)

2 zxxtpv zxxtpv | E-mail | Web | 8. srpna 2019 v 21:10 | Reagovat

farmacie online sicure cialis generico http://online-pharmacya.com  
<a href=http://online-pharmacya.com>buy cialis online cheap</a>

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama