Klaun v deprési

15. listopadu 2016 v 8:38 | Milllhause |  Bulharské dny
Voda mi šplouchá do obličeje a občas, když zapomenu dodržovat rytmus dýchání, se solí napuštěná mořská chuť dostane až hluboko do krku. To mě vyvede z tempa. Moře je momentálně docela klidné a na nebi je vidět Slunce; stejně se cítím během posledních dnů nejistý. Na chvíli se zastavím a šlapu vodu. Rozhlédnu se a vidím zarputile plovoucí plavce. Některé znám, o jiných jsem jen slyšel a některé vidím úplně poprvé a žasnu, jaktože se dostali tak rychle tak daleko, zatímco já se můžu strhat a nejsem ani v půlce poutě.
Břicho v takové chvíli jakoby dostane od trénovaného praváka zásah pravačkou. Vždyť je hezky, divím se. K čemu deprese? Zavrtím hlavou, nadechnu se a opírám se do dalších temp.

Plavu prsa a sním o tom, jaké by to bylo plavat kraula. S kraulem přesto nezačnu, protože co když mi sebere příliš energie a nakonec nebudu mít sílu ani na ta prsa? Co když mi to nepůjde, i kdybych ho začal trénovat? Nebylo by lepší radši jet si to svoje?
Slaboduché myšlenky zaplaším odfrknutím. Až se musím sám sobě smát. Podívám se do strany a vidím, jak tam v páru plave muž a žena. Když jeden nemůže, chytne se ramen druhého; takto se střídají. Teď plavou oba bok po boku volným tempem a povídají si.
Kdysi jsem přemýšlel, zda říct někomu, jestli by to se mnou nedal do kupy, ale vsugeroval jsem si, že by to nefungovalo. Třeba by mi časem začala diktovat tempo a vyčítat mi, že neberu v potaz její plavecké možnosti. Nebo by ona nebrala v potaz ty moje a odplavala mi s prvním torpédoborcem. Jsem proto sobec?, ptám se sám sebe na xtou otázku, na kterou znám odpověď.
Jasně, že jsem. Podívám se zřetelněji na toho šťastného muže a vidím sebe. Sebepochybující já, které se šplouchá pár desítek metrů daleko, se v té chvíli málem utopí. Proč zapomínám na to, že jsem šťastný?, pomyslí si šťastný muž a opět se naplno věnuje ženě. Doufá, že neviděla toho průměrného plavce, kterého muž vláčí za sebou jako kouli na noze a ne a ne ho setřást.

Opět plavu prsa. Jsem posraný za ušima, když mám zkusit něco nového. Namísto toho vymýšlím tisíc a jednu výmluv, proč něco nejde. Taková chvíle upřímnosti k sobě samému přichází zpravidla v nedělní večer, v době olověné barvy nebe, v den před začátkem nového cyklu. Myšlenky mi přerve jen brázda vlny vyvolaná vodním skútrem. V dálce jsem zahlédnul pár lidí na člunu a čas od času na horizontu zahlédnu dokonce i jachtu. Říkám si jakáto nespravedlnost, že já skútr nemám, ale vím, že takové myšlení je slabost, komplex a mindrák.
Jsou to slabé momenty, kterých se už nebojím, protože vím, že po nich dříve či později přijde jasná chvilka. Říkám tomu odraz ode dna. Jsem všední klaun skákající na pružině, který právě nabírá energii k výskoku, jak zatlačuje skřípající mechanismus do země. Odrážím se a nezatěžuju se myšlenkou na nezvratný návrat na trávou zarostlý beton opuštěného sídliště. Opatrný doskok minimalizuje nebezpečí újmy!, slyším jakoby hlas z vnitra učebny deroucí se ztěžklým vzduchem odpoledního vyučování.

Vzpomínám si totiž na to, kolik lidí už vzdalo plavbu, zatímco já se stále držím nad vodou. Vzpomínám si na spousty převrhnutých skútrů, protože lidi na nich až moc spěchali. Vzpomínám si, že spoustu lidí ani nepustili ke startu a ne každý na startu měl obě nohy nebo obě ruce.
Usmívám se, protože jsem prožil další osvícení. Míjím skupinku plavců a v rámci znovunalezeného sebevědomí se ptám, jak na tom dneska jsou. Krátký banální hovor s přáním poklidné plavby na konec mi vlévá energii do žil.
Najednou se sám sobě divím, jak mi to plavání jde a jak jednoduché bylo přehodit výhybku na kraula.
 


Komentáře

1 Anett Anett | E-mail | Web | 15. listopadu 2016 v 9:26 | Reagovat

Páni! Krásně napsané, prožité a slovní porovnávání dokonalé. :-)

2 JB JB | Web | 15. listopadu 2016 v 9:43 | Reagovat

Někdy musíme vzdorovat svému osudu. Pěkný článek ;)

3 Eliss Eliss | Web | 15. listopadu 2016 v 15:41 | Reagovat

Plavání není nic pro mě... ;-)

4 Nebeská Nebeská | Web | 15. listopadu 2016 v 20:44 | Reagovat

Moc se mi líbilo to uvažování o stylu plavání, stejně tak o ženě. Přirovnání putování životem k plavání, alespoň tak jsem to pochopila.
Deprese není nic pěkného, ale o to víc jsem porozuměla tomuto článku a moc se mi líbil. Takový tichý, temný.
A náhle, světe div se, plavecký styl jde změnit... a přitom to jediné, co mezi tou změnou stálo, byl ten podlý hlásek v hlavě...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama