Zatímco jsem čekal na průlet Halleyovy komety

29. listopadu 2016 v 12:17 | Milllhause |  Bulharské dny
Mark Twain sám předpověděl, kdy umře, a nebylo to způsobem plánované sebevraždy, nýbrž čekáním na Hallyovu kometu, která se vrací každých 74 až 79 let (podle toho, jak se jí chce). Narodil se ke konci listopadu roku 1835, kdy Hallyova kometa zrovna obíhala Zemi. V roce 1909 pak napsal, že bude opravdu hodně zklamaný, pokud v roce 1910, kdy měla kometa opět okolo Země proletět, neumře. Nakonec skutečně zemřel na infarkt 21. dubna 1910; den poté, co byla kometa vidět nejjasněji.
Kometa přiletěla naposledy, když mně byly dva roky a znovu se tu objeví, až když mi bude 77. Slyšel jsem, že poslední dobou se hodně kácí v mladém lese a spousta mužů umírá mezi čtyřicátým až šedesátým rokem života, tak snad to dokážu.
V roce 1986 z ní mnoho vidět nebylo, protože byla na druhé straně Slunce, než Země. Výhled stál tehdy za prd a já tak o nic nepřišel. Jinak tomu má být v roce 2061. Snad budu mít ten den dobrý výhled a oči, co to ocení. Pamatuju si, když jsem jako dítě stál s bratrancem před naším činžákem a čekal na kometu, o které se všude psalo a pamatuju, že jsme ji na obloze nevypátrali, i když jsme si až ždímali oči, jak moc jsme ji chtěli zachytit.
Mohla to být Hale-Boppova kometa, která okolo Země letěla v roce 1997 a která se vrátí za 2500 let. Pokud se budeme řídit radou Stephena Hawkinga a do tisíce let odletíme na nějakou jinou planetu, už ji nikdy žádné lidské oko nespatří. Nebo to byla kometa Hyakutake, která okolo Země letěla o rok dřív a která přiletí až za nějakých 70 000 let. Na tu se nikdo nepodívá taky a to ani nebudeme muset nikam odlítat.

Je horké léto roku 2061. Klimatizace nám starcům ulehčuje od potu a těžkého dýchání a tak celý den sleduju zalezlý v pokoji na hologramové stěně zprávy o Hallyově kometě. Zprávy jsou prokládány živými záběry z vesmíru, zprostředkované družicemi s umělou inteligencí. Je to ironie; miliardy lidí proti nim před sedmnácti protestovaly, teď nadšeně hltají každý obrázek, který jim ty ďábelské nástroje pošlou.
Ležím v hospici a pokaždé, když do pokoje vejde sestra, přepnu na jiný kanál. Nikdo nesmí vědět, že mě nějaká kometa zajímá, jinak by mě zamkli, abych náhodou zase nevymyslel nějakou lumpárnu. Ještě to není ani měsíc, kdy jsem utekl, abych se podíval na finále fotbalové ligy. V pyžamu. Už v parku před stadionem jsem nic neviděl od blesků fotoaparátů kolemjdoucích. Zpátky v hospici jsem byl ještě před výkopem a jedna z těch hodnějších sester mi se spikleneckým úsměvem alespoň pustila zápas na stěně. Nevěděla, že mi o žádný fotbal nešlo. Mám totiž list přání a být v novinách je jedna z položek, které mi chyběly. Byl jsem v nich hned další den ráno na straně pět v pravém rohu dole. Pošahaný děděk v parku, četl jsem titulek a tetelil se blahem.

Dneska v noci se potají vyplazím z mého pokoje a rošťácky budu cupitat k nouzovým dveřím. Vydám se ale směrem nahoru, a ne dolů, jako při požárních cvičeních. Na půdu vede celkem 137 schodů, na což už několik týdnů trénuju. Půda se nezamyká, snad protože nikdo neočekává, že by se na ni někdo z místních zvládnul dostat. Na půdě se výklenkem protáhnu na střechu, opřu se o komín, a vytáhnu z kapsy županu můj dětský dalekohled, co jsem si koupil loni v hračkářství při jednom z mých útěků; ten den jsem si přečetl, že za rok okolo nás ta kometa proletí. Hned se mně vybavily desítky vzpomínek na dobu okolo mých třiceti, kdy jsem o kometě psal na blog. Stařecké tělo se mi sevřelo do husí kůže. Je to ironie, říkám si opět. Tolik jsem se na ni těšil, konečně sleduju ocas Halleyovy komety, ale vůbec na ni nemyslím. Myslím na to, kde se těch čtyřicet let podělo.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama