Prosinec 2016

Se samopalem ve vlastním bytě

21. prosince 2016 v 14:31 | Milllhause |  Bulharské dny
Mám jednoho kamaráda, jehož úsudku věřím. Dokonce bych ho označil za rozumného; ne zbrklého ve formulování myšlenek. Jednou, asi před rokem, jsem se ho zeptal:"Myslíš, že v dohledné době vypukne válka?" Seděli jsme o obědové pauze u jednoho z moře stolů mezi desítkami hladových kancelářských krys, on žmoulal steak, polknul, rychle se napil a řekl:"Samozřejmě, že ano."

Mám rád dobu okolo jedenácté večer. Všechny holky doma už zpravidla spí; jedna v postýlce, druhá v dětském pokoji a žena pochrupuje schoulená u mě. Na laptopu dohrává film a já občas kouknu přes rameno ven z okna, kde se třese zimou čtvrť Slatina. Často si doma opakujeme a pochvalujeme, jaké pěkné DOMA jsme si vytvořili. Přístav. Jako jediný bdělý v té chvíli se skoro modlím, aby mi ho neodvála bouře.

Najednou v ruce držím samopal a opět se divím, jak se mi dostal do rukou, i když jsem se od něj poslední dva měsíce nehnul. Je chladný začátek jara, čtyři ráno a my křepčíme v křoví u stěny po garážích, co tady kdysi stály. Okolo nás je oprýskané sofijské sídliště a někde v něm další chlapci, kteří taky mají samopaly, ale kteří nemluví stejnou řečí. To naší vládě stačilo k tomu nás sem poslat a všechny je postřílet. Protože jako jediný z naší jednotky mluvím bulharsky, použili mě už třikrát pro matení nepřítele, kdy jsem k němu promlouval jeho mateřštinou, zatímco jej zaměřovali mí spolubojovníci. Už třikrát hned potom vypukly jatka.
Svět se před pár lety posral. Nechtělo se mu už tolik myslet, nechtělo se mu pořád probírat rozmanitostí problémů. Nakonec se většina rozhodla vidět vše černobíle. My jsme hodní. Vy ne. Tady máte přes držku.

O půl hodiny později stojím sám před barákem, který jako bych znal ze sna. Hučí mi v žaludku, když levou nohou pomalu strkám do vchodových dveří osmipatrového paneláku. Ještě je neotevřu úplně a najednou civím do hlavně pistole. Zpoza ní číhá borec v zelené čepici, trochu nižší než já. Něco zařve, ale nerozumím mu. Hlavní jeho pistole pohne dopředu a bouchne mě do nosu, až mi zaslzí oči. Nemám se k ničemu, protože toho člověka znám. Před pár lety k nám domů chodil popíjet se svojí ženou. Jmenuje se Martin, vyzná se v muzice a dokončil univerzitu dva dny před začátkem mobilizace.

Couvám pomalým krokem do domu, zatímco sleduju Martina, jak mizí v parku. Oba jsme vystřelili do vzduchu, víc jsme si neřekli. Stoupám rychle po schodech, až dorazím do čtvrtého patra. Fuck Eminem, čtu na stěně chodby a pamatuju, když jsem nápis viděl poprvé. To bylo před jedenácti lety a právě jsem dorazil na první návštěvu k mé budoucí ženě. Dveře bytu, na které jsme nikdy nepřidělali kliku, jsou teď vylomené z pantu a já tak vidím přes útroby bytu až na balkón.

Vcházím dovnitř. Procházím předsíní a vcházím do obýváku, kde na zaprášené podlaze leží poničená kniha Dějiny filmu, kterou jsem kdysi dávno koupil v Brně. Povzdechnu si a pokračuju do ložnice, kde vidím rozstřílenou postýlku. Něco v té chvíli popadne vrzající zrezivělé kleště a sevře mi do nich srdce. Musím se až předklonit, ale bolest neustupuje. Mám pocit, že se mi každou chvíli urvou srdeční tepny, když otevřu oči, a ocitnu se zpátky v obýváku. Ležím na gauči a prudce oddychuju. Jsou tři ráno, film skončil a začal hrát zase od začátku a všude je utřený prach.