Prosinec 2016

Se samopalem ve vlastním bytě

21. prosince 2016 v 14:31 | Milllhause |  Bulharské dny
Mám jednoho kamaráda, jehož úsudku věřím. Dokonce bych ho označil za rozumného; ne zbrklého ve formulování myšlenek. Jednou, asi před rokem, jsem se ho zeptal:"Myslíš, že v dohledné době vypukne válka?" Seděli jsme o obědové pauze u jednoho z moře stolů mezi desítkami hladových kancelářských krys, on žmoulal steak, polknul, rychle se napil a řekl:"Samozřejmě, že ano."

Mám rád dobu okolo jedenácté večer. Všechny holky doma už zpravidla spí; jedna v postýlce, druhá v dětském pokoji a žena pochrupuje schoulená u mě. Na laptopu dohrává film a já občas kouknu přes rameno ven z okna, kde se třese zimou čtvrť Slatina. Často si doma opakujeme a pochvalujeme, jaké pěkné DOMA jsme si vytvořili. Přístav. Jako jediný bdělý v té chvíli se skoro modlím, aby mi ho neodvála bouře.

Najednou v ruce držím samopal a opět se divím, jak se mi dostal do rukou, i když jsem se od něj poslední dva měsíce nehnul. Je chladný začátek jara, čtyři ráno a my křepčíme v křoví u stěny po garážích, co tady kdysi stály. Okolo nás je oprýskané sofijské sídliště a někde v něm další chlapci, kteří taky mají samopaly, ale kteří nemluví stejnou řečí. To naší vládě stačilo k tomu nás sem poslat a všechny je postřílet. Protože jako jediný z naší jednotky mluvím bulharsky, použili mě už třikrát pro matení nepřítele, kdy jsem k němu promlouval jeho mateřštinou, zatímco jej zaměřovali mí spolubojovníci. Už třikrát hned potom vypukly jatka.
Svět se před pár lety posral. Nechtělo se mu už tolik myslet, nechtělo se mu pořád probírat rozmanitostí problémů. Nakonec se většina rozhodla vidět vše černobíle. My jsme hodní. Vy ne. Tady máte přes držku.

O půl hodiny později stojím sám před barákem, který jako bych znal ze sna. Hučí mi v žaludku, když levou nohou pomalu strkám do vchodových dveří osmipatrového paneláku. Ještě je neotevřu úplně a najednou civím do hlavně pistole. Zpoza ní číhá borec v zelené čepici, trochu nižší než já. Něco zařve, ale nerozumím mu. Hlavní jeho pistole pohne dopředu a bouchne mě do nosu, až mi zaslzí oči. Nemám se k ničemu, protože toho člověka znám. Před pár lety k nám domů chodil popíjet se svojí ženou. Jmenuje se Martin, vyzná se v muzice a dokončil univerzitu dva dny před začátkem mobilizace.

Couvám pomalým krokem do domu, zatímco sleduju Martina, jak mizí v parku. Oba jsme vystřelili do vzduchu, víc jsme si neřekli. Stoupám rychle po schodech, až dorazím do čtvrtého patra. Fuck Eminem, čtu na stěně chodby a pamatuju, když jsem nápis viděl poprvé. To bylo před jedenácti lety a právě jsem dorazil na první návštěvu k mé budoucí ženě. Dveře bytu, na které jsme nikdy nepřidělali kliku, jsou teď vylomené z pantu a já tak vidím přes útroby bytu až na balkón.

Vcházím dovnitř. Procházím předsíní a vcházím do obýváku, kde na zaprášené podlaze leží poničená kniha Dějiny filmu, kterou jsem kdysi dávno koupil v Brně. Povzdechnu si a pokračuju do ložnice, kde vidím rozstřílenou postýlku. Něco v té chvíli popadne vrzající zrezivělé kleště a sevře mi do nich srdce. Musím se až předklonit, ale bolest neustupuje. Mám pocit, že se mi každou chvíli urvou srdeční tepny, když otevřu oči, a ocitnu se zpátky v obýváku. Ležím na gauči a prudce oddychuju. Jsou tři ráno, film skončil a začal hrát zase od začátku a všude je utřený prach.

Punkerka a nemluvně

14. prosince 2016 v 9:54 | Milllhause |  Povídky
Neonová punkerka si nakonec ani nevyzula své iron fisty. Hned v předsíni Matyho bytu totiž byly rozvěšeny rodinné fotky, a když říkám fotky, myslím hlavně tu, kterou měl Maty sundat, ale nesundal. Seděl na ní jako nemluvně na klíně vysmátého a očividně šťastného otce. Vždy mu připadala divná, neuchopitelná. Fotka smrděla obyčejností a Maty nevěděl, jestli si jeho rodiče z obyčejnosti tehdy během focení stříleli, nebo v ní plavali. Dokonce ani oni už si tím nebyli jistí.
Divná a neuchopitelná mu připadala i punkerka, která mu ale poslední dobou věnovala více pohledů, než by čekal. Protože jsou puberťáci zvlášť lehce lovná zvěř, okamžitě se do ní zamiloval. Ačkoli s jinými dívkami mluvil jen s velkými obtížemi, k punkerce si přisedl beze strachu a suveréně. Najednou ho totiž zajímala jen ona. Spolužáci si o něm museli myslet, že se pomátnul; punkerka totiž nebyla zrovna vyhlášená svou lidskostí. Nadržené a nevybouřené kopala bez okolků do koulí.

Tak jak Maty předpokládal, punkerka ho nikam nekopla, i když doufal, že se k jeho koulím dříve či později dostanou. Poprvé si k ní přisednul před pondělní hodinou matematiky, a teď byl už čtvrtek stejného týdne a ona stála v předsíni jeho bytu. Stála, ale nehýbala se. Sledovala totiž tu fotku.
"Ty vole, Maty," pronesla a pozdvihnutým obočím se ho zeptala, co má taková fotka znamenat. Cestou k němu domů ji vykládal o tom, jak celá jeho rodina má ráda rockovou muziku a taky samozřejmě punk, to je jasné. Maty ji teď sledoval ve dveřích kuchyně, zatímco v ruce držel dvě flašky piva. Otcovy poslední.
Punkerka si povzdechla; připadalo jí, jakoby zabředávala do bahna obyčejného života, což se neslučovalo s její touhou nasednout na motorkou, rozpálit to na dvěsta kilometrů v hodině a s vyšinutým úsměvem si nechat nabít držku. S touhou skákat do věcí po hlavě. Pohádat se s máti u štědrovečerní večeře. Postavit se na lavici uprostřed hodiny, kterou přednáší zapchlý uschlý učitel a vykřiknout Punk's not dead! Odjet na rockfestival bez stanu a peněz na zpáteční lístek a čekat, co se stane. A nechat se u toho všeho příjemně zalévat potem a opovrženými pohledy. A cítit, že je naživu.
"Promiň," slyšel ji říkat. "Jste nějak moc ideální rodina. A já mám taky nějakou reputaci." Maty pořád sledoval zemi, když uslyšel zaklapnutí dveří. Loknul si piva, až ho celé vypil. Seděl na kuchyňské židli a sklesle pozoroval ten visící kazišuk na stěně. Loknul si pořádně z druhé flašky a přešel k fotce. Sledoval ji a mírně vrávoral. Během pár minut do sebe nalil celou dvanáctku, což byl v jeho čtrnácti absolutní rekord. Rámeček neobratně strhnul, fotku vyjmul a roztrhal. Mezitím si vzpomněl na jinou, na které je pořád nemluvně, ale je na ní oblečený do pyžama s obrázkem Sida Viciouse.
"Dobré nápady chodějí později," zablekotal si pro sebe a fotku pověsil na stěnu. Unaveně si sednul zpátky na kuchyňskou židli, kterou si posunul hlouběji do předsíně, aby na svou podobiznu lépe viděl. Posadil se a oběma rukama spokojeně třímal oroseného Radegasta. Zvíře na obrázku pyžama nemluvněte a pubertální nemluvně sledující sebe samo s flaškou piva v ruce a neukojeným běsnícím zvířetem v těle. Najednou to viděl jasně.