Leden 2017

Chlast Radegast Slast

24. ledna 2017 v 15:34 | Milllhause |  Bulharské dny
V Brně jsem žil dva a půl roku a za tu dobu jsem po jeho hospodách provedl většinu mých kamarádů, kteří tam za mnou jezdili na víkend. Jednou zase přijeli dva chachaři, ale než jsem je pustil domů do domu, počkali mě chvilku u obchodu, kde jsem šel dokoupit zásoby. Když jsem vyšel ven, držel jsem v ruce malou kartonovou krabici. "Seznamte se," řekl jsem jejich jiskřivým očím. "V téhle bedýnce je deset mých přátel. Všichni se jmenují Radek."

"Alkohol problémy nevyřeší, ale odloží je na dobu neurčitou," říkal mi kamarád, se kterým jsem Radegast v Ostravě sosal pravidelně.

Radegast za mnou dorazil i do té Sofie, ale nikdy nedorazil třeba do Zlína (alespoň ne tehdy, před dvanácti lety). Tam jsem tak musel dva roky chlastat Černou Horu. To je divné pivo, protože mi ze začátku vůbec nechutnalo a tak jsem se o víkendu v Ostravě naléval Radegastem, abych to na tom jihu další týden vydržel. Po čase jsem Černé hoře začal rozumět, ale tak jak jsem začal rozumět jí, přestal jsem rozumět všem ostatním pivům. Jakoby si mě okolo prstu omotala mrcha a já díky ní ztratil všechny přátele. Nakonec jsem se z jejího vlivu vymanil až po odchodu z jihu Moravy.
Po letech jsem na ni natrefil v jedné kulečníkové herně v Praze, kousek od Václavského náměstí. Ze staré známosti jsem se Černé hory napil, ale oba jsme pochopili, že to bylo vůbec naposledy a náš vztah tam tehdy skončil. Ani si nepíšeme.

Jednou jsme se významně napili s trojicí přátel v centru Ostravy, nechtělo se nám čekat na tramvaji a tak jsme si zavolali odvoz. Protože by ale ten taxikámoš normálně nedojel, vymysleli jsme si historku o tom, jak jsme dostali na budku od nácků. "Jedu!" řekl do telefonu a my spokojeně vyrazili k parku, kde nás měl vyzvednout. Tam nám ale došlo, že historka není podložená; neměli jsme totiž rozbité držky.
"Tak si navzájem každý jednu natáhnem a bude se vidět," řekl jsem. Otočil jsem se ke kamarádovi číslo 120, což byla jeho tehdejší váha a řekl mu, ať mě nešetří. On se díval na kamaráda číslo 72, tedy na mne, a k ničemu se neměl. "Zrovna jsem ti ji natáhl," řekl a byl bledý jako stěna. Fakt mi ji natáhl, ale já se okamžitě složil jako hruška a dvě minuty se ani nehnul. Potom, co jsem se probral, postavil, a z paměti si ve vteřině tu ostudu vymazal, jsem mu do očí řekl. "Nešetři mě."

"Všeho s mírou!" volali jsme v roce 2008 nadšeně, zatímco jsme třískali půllitry s pěnivými Radegasty o sebe, a měli mezi sebou jednoho Míru; ani nevím, kde se ten člověk poděl.

Kdysi jsem měl práci, ze které jsem pyšně odešel a tak jsem byl najednou bez příjmu. Šáhl jsem hned po první brigádě, která se mi naskytla, tedy montovat a rozmontovávat mantinely na zimním stadionu, což byly hlavně noční šichty. Jednou jsem tak v osm večer čekal v montérkách na začátek směny, když mi přišla na telefon zpráva s fotkou; myslím, že se tomu říkalo MMS. Byl na ní kamarád, držel v ruce Radegasta v nějaké knajpě a psal mi, abych přišel na pivo.
Vyfotil jsem svůj kyselý ksicht a poslal mu ho se zprávou, že mi právě začíná noční. Odepsal mi jen:"Život je hořký. Bohudík."

Ideální manžel

16. ledna 2017 v 16:25 | Milllhause |  Bulharské dny
Zašli jsme si do divadla. Před svátky jsem kolem jednoho procházel v centru a zaujalo mě, že tady, v Sofii, hrajou Švejka. Chtěli za něj ale moc peněz, tak jsem očima projel zbytek agendy na měsíc Leden a našel kus Ideální manžel. Znělo mi to povědomě, tak jsem koupil dva lístky. Týden před představením jsem se tím pochlubil našim; koneckonců se jednalo o první kulturní zážitek od července 2015. Otce jsem nepotěšil, protože stejného dne jsme hráli derby s Manchestrem United (tedy my, Liverpool).
"Které prase vymyslelo divadlo v den derby?"
Jen co jsme se usadili v pohodlných křeslech divadla Bulharské armády, zaslechnul jsem rozhovor z řady za mnou a dozvěděl se, že můj otec není jediným zklamaným otcem toho večera.
"Jak to vypadá?" řekl ten jeden.
"Jedna nula pro Liverpool. Milner z penalty," řekl ten druhý.
Pututelně jsem se usmál; ačkoli jsem byl v divadle s manželkou, až v té chvíli jsem skutečně pocítil, že nejsem na světě sám. Po chvíli mi žena prstem ukázala v řadě před náma chlápka, co seděl tak sedm sedadel nalevo. Sledoval ten zápas na telefonu a jen jakoby ve snu přikyvoval jeho družce, když na něj mluvila.

Protože jsem naprostý divadelní ignorant, až po začátku představení, kdy jsem uviděl herce v těch staroanglických kostýmech, jsem pochopil, že jde o sto let starou hru. Jak bych ji jen sesumarizoval; chvíli to byla tragédie, chvíli zase komédie. Nervózní smích v hledišti místy přecházel v kašel. Potom, co se osmělil i druhý a třetí astmatik z řad publika, rozjela se vlna kašle a hlediště se proměnilo v lazaret. Až jsme se na sebe se ženou podívali, co se to tady děje. Pak dvěma lidem třikrát zazvonil telefon a nakonec jsme se dostali i ke sledování herců na jevišti. Přišlo několik potlesků za povedený gag či monolog, až jsme se po dvou hodinách dobrali konce a poenty. Tedy že mužští jsou bezva národ a proč by někdy nemohli chybovat, a že ženské jsou taky fajn, ale někdy to s těma citama a ideálama skutečně přehání. Sranda to byla jen místy a to hlavně díky postavě Lorda Goringa, jediné duchapřítomné figury frašky. Postava i její herec se mi tak líbily, že budu úplně poprvé v životě parafrázovat Hitlera; Bez Goringa by to nebylo ono.

Pod okny sněžný pluh

10. ledna 2017 v 9:41 | Milllhause |  Bulharské dny
Byla zima roku 2003, odpoledne po škole a já mrznul na zastávce. Čekal jsem na tramvaj do centra a chvíle studu jsem si zkracoval mluvením ke spolužákovi. Vítr zadul, já se přikrčil do nitra bundy a pokývl hlavou, jako že souhlasím s tím, co řekl. Bylo to něco ve smyslu zkurvená zima, ale i kdyby řekl vinná réva roku 1940 byla jedna z těch slabších, stejně bych přikývl. Myslel jsem jen na to dostat se do tepla tramvaje. Tolik můj vztah k zimě.

Zima nás svírá i letos v Sofii. Proto když přes noc mrzne až praští, a já slyším nějaký zvuk z venku, který se tam normálně nevyskytuje, neskáču hned z lůžka, ale čekám, až jak se to vyvrbí. To jsem udělal jednou ve tři ráno začátkem prosince. Žijeme ve čtvrtém patře paneláku klasického sofijského sídliště, kdy parkoviště máme přímo pod balkónem.
"Takhle mám svůj majetek pěkně pořád na očích!"
V tu noc mě vzbudilo pípání. Jakoby couval obří kamion. Krátce na to jsem slyšel sněžný pluh. Jakoby obří sněžný pluh brázdil ulici s radlicí na betonu. "To je divné," řekl jsem si ještě celý rozespalý. Proč sněžný pluh zrovna pod mým oknem odklízí sníh, který tam není? Ten kravál zabral asi minutu a já tak minutu civěl do stropu a čekal. Po té zhruba minutě začal hluk ustupovat ulicí do dáli, a tam v té dáli na konci ulice jsem zaslechl prudké skřípění gum. Jako kdyby pilot Ferrari zostra vybral zatáčku v rychlosti 200 Km/h.
"Kreténi," pomyslel jsem si, a protože jsem tomu opravdu věřil, ještě jsem to řekl. Potom jsem usnul, ráno se vzbudil a šel do práce. Nepamatuju si, co jsem ten den dělal, ale když jsem z práce přišel domů, řekla mi žena, že v noci sousedovi ukradli to nové Audi.
Stejně jako Arthuru Dentovi, i mě najednou slova pluh a beton a pípání začaly putovat mozkem a hledaly, s čím by se mohly spojit. "Já v noci něco slyšel," říkám.
"Co jsi slyšel?"
"Zvuky," řekl jsem tajemně a popsal ji to všechno tak podrobně, jako tady.
"No tak to příště laskavě vstaň," pobídla mě. "Co když si příště vyberou zrovna naše auto?"

A tak teď špatně spím. Hlídám naše auto. Jakmile slyším podezřelý zvuk, hned skáču z postele k oknu od balkónu a zběsile funím obláčky páry na okno ve snaze zachytit sněžný pluh. Už aby ta zima skončila.