Chlast Radegast Slast

24. ledna 2017 v 15:34 | Milllhause |  Bulharské dny
V Brně jsem žil dva a půl roku a za tu dobu jsem po jeho hospodách provedl většinu mých kamarádů, kteří tam za mnou jezdili na víkend. Jednou zase přijeli dva chachaři, ale než jsem je pustil domů do domu, počkali mě chvilku u obchodu, kde jsem šel dokoupit zásoby. Když jsem vyšel ven, držel jsem v ruce malou kartonovou krabici. "Seznamte se," řekl jsem jejich jiskřivým očím. "V téhle bedýnce je deset mých přátel. Všichni se jmenují Radek."

"Alkohol problémy nevyřeší, ale odloží je na dobu neurčitou," říkal mi kamarád, se kterým jsem Radegast v Ostravě sosal pravidelně.

Radegast za mnou dorazil i do té Sofie, ale nikdy nedorazil třeba do Zlína (alespoň ne tehdy, před dvanácti lety). Tam jsem tak musel dva roky chlastat Černou Horu. To je divné pivo, protože mi ze začátku vůbec nechutnalo a tak jsem se o víkendu v Ostravě naléval Radegastem, abych to na tom jihu další týden vydržel. Po čase jsem Černé hoře začal rozumět, ale tak jak jsem začal rozumět jí, přestal jsem rozumět všem ostatním pivům. Jakoby si mě okolo prstu omotala mrcha a já díky ní ztratil všechny přátele. Nakonec jsem se z jejího vlivu vymanil až po odchodu z jihu Moravy.
Po letech jsem na ni natrefil v jedné kulečníkové herně v Praze, kousek od Václavského náměstí. Ze staré známosti jsem se Černé hory napil, ale oba jsme pochopili, že to bylo vůbec naposledy a náš vztah tam tehdy skončil. Ani si nepíšeme.

Jednou jsme se významně napili s trojicí přátel v centru Ostravy, nechtělo se nám čekat na tramvaji a tak jsme si zavolali odvoz. Protože by ale ten taxikámoš normálně nedojel, vymysleli jsme si historku o tom, jak jsme dostali na budku od nácků. "Jedu!" řekl do telefonu a my spokojeně vyrazili k parku, kde nás měl vyzvednout. Tam nám ale došlo, že historka není podložená; neměli jsme totiž rozbité držky.
"Tak si navzájem každý jednu natáhnem a bude se vidět," řekl jsem. Otočil jsem se ke kamarádovi číslo 120, což byla jeho tehdejší váha a řekl mu, ať mě nešetří. On se díval na kamaráda číslo 72, tedy na mne, a k ničemu se neměl. "Zrovna jsem ti ji natáhl," řekl a byl bledý jako stěna. Fakt mi ji natáhl, ale já se okamžitě složil jako hruška a dvě minuty se ani nehnul. Potom, co jsem se probral, postavil, a z paměti si ve vteřině tu ostudu vymazal, jsem mu do očí řekl. "Nešetři mě."

"Všeho s mírou!" volali jsme v roce 2008 nadšeně, zatímco jsme třískali půllitry s pěnivými Radegasty o sebe, a měli mezi sebou jednoho Míru; ani nevím, kde se ten člověk poděl.

Kdysi jsem měl práci, ze které jsem pyšně odešel a tak jsem byl najednou bez příjmu. Šáhl jsem hned po první brigádě, která se mi naskytla, tedy montovat a rozmontovávat mantinely na zimním stadionu, což byly hlavně noční šichty. Jednou jsem tak v osm večer čekal v montérkách na začátek směny, když mi přišla na telefon zpráva s fotkou; myslím, že se tomu říkalo MMS. Byl na ní kamarád, držel v ruce Radegasta v nějaké knajpě a psal mi, abych přišel na pivo.
Vyfotil jsem svůj kyselý ksicht a poslal mu ho se zprávou, že mi právě začíná noční. Odepsal mi jen:"Život je hořký. Bohudík."
 


Komentáře

1 Jana Jana | E-mail | Web | 26. ledna 2017 v 8:52 | Reagovat

Má to své kouzlo, když se reklamní slogan použije v reálném životě v pravou chvíli a souvisí s naší láskou ...

2 smartly smartly | Web | 28. února 2017 v 18:24 | Reagovat

Míra je dobrý sluha, ale zlý pán.

3 Yuki Yuki | 13. března 2017 v 23:13 | Reagovat

To môže napísať iba život. Smiala som sa , až som plakala, pri tej prectave.:D :D :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama