Únor 2017

Erotika, proč se nás tak mocně týká

28. února 2017 v 11:15 | Milllhause |  Bulharské dny
Nemáte nějaké pohlavní choroby?
Ne.
A nevíte, kde bych je sehnal?

Můj strejda měl v mládí jednu knihu, kterou mi jeho sestra potažmo moje matka předala, když mi bylo asi patnáct. Myslím, že ji napsal někdo ze Skandinávie, ale nepamatuju si pohlaví autora. Pamatuju si ale jméno; jmenovalo se to Jak pomilovat ženu.
Nikdy jsem ji celou nepřečetl. Ne kvůli tomu, že bych se cítil jako přirozený talent, ale nudila mě. Připadala mi jako film, který byl natočený jen kvůli té parádní bitce na konci. Scénaristu a režiséra v jedné osobě ta bitka napadla jako první a až pak na ni začal nalepovat postavy a děj. Nakonec tak hodinu sledujeme banální klišé, než přijde vytoužená akce.

U knihy jsem čekat nemusel, stačilo přelistovat. Poslední kapitola se totiž jmenovala Polohy. Tehdy jsem si totiž myslel, že jsou polohy značeny pořadovými čísly, protože jsem jednou mimoděk zaslechnul výraz "poloha šedesát devět". V té chvíli ve mně bouchla petarda různých pocitů. Nejdřív to byl údiv, jak málo vím o světě. Ohromily mě ty možnosti, kterých podle všeho bylo rovnou devětašedesát.
Potom to byla trochu strachu namixovaná s úzkostí. Jsem schopný se všechny naučit?, bál jsem se. Co když mi nějaká holka řekne třeba:"Pojď vyzkoušet čtyřicítku. Jestli se teda nebojíš," a já na ni budu jen čučet a nevědět, jestli mám vytáhnout bič nebo otevřít střešní okno?
Nakonec jsem tu kapitolu otevřel a tu přišel další pocit - rozčarování. Hned první poloha nebyla očíslovaná, ale nadepsaná jako Misionářská (nebo tak nějak). Nemohl jsem tomu uvěřit; jak teď poznám tu slavnou devětašedesátku? Zklamaně jsem listoval stránkami, až jsem na tu polohu "69" narazil. Byl u ní i obrázek, který mi otevřel oči. Poslední pocit tak byl klid. Dyť to nějak pude, věděl jsem.

Mimochodem, moje žena v mládí taky dostala knížku. U ní ale převládlo čisté zděšení, protože v její knížce krom jiného byly taky pohlavní choroby. S fotkami. Byla tehdy v šesté třídě a dodnes si pamatuje, jak se k ní přibližoval spolužák Ivan, který chtěl pusu. Její mozek tehdy aktivně vyslal z paměti pár fotek a jí se zvednul kufr. Stejně jako skot Wallace onehdá křičel Svoboda!, i ona tehdy křičela Nikdy!
No, nějak jsme začít museli.

Kancelář

23. února 2017 v 13:29 | Milllhause |  Bulharské dny
Nejdřív zajímavost o zadcích. Jedu si takhle včera autem a zamýšlím se, že řídím, jako bych měl v sobě dvě vodky. Kličkuju totiž mezi dírami v zemi, které jsou roztroušeny po celém městě. Díry v zemi. Díry, pomyslím si a říkám to slovo bulharsky; dupki. To zní jako zadky. Prdele. Člověk se jim chce vyhnout, co to jde, aby se někam dostal, ale občas není zbytí, a musí prostě do nějaké vjet. Akorát si může vybrat velikost, nebo prokázat charakter a vrátit se na začátek, kde si vybere jinou cestu. Naivně se domnívá, že na ní dupki nebudou.
Usměju se nad tou podobností a myslím na firmu, kde pracuju a kde se šíří zvěsti o bratříčkování ve vedení, které pomáhá k vyšším místům. Což není dobré pro mě, protože obecně nejsem zase tak otevřený člověk.

Pracuju ve velké kanceláři a sedím úplně na straně, u oken v severním bloku. Je to ale pěkné místo, protože z oken mám nejen částečný výhled na Vitošu, ale taky do protější budovy. Na očích mám hlavně dvě firmy v pátém a šestém patře. Denně sleduju život v obou těch kancelářích, ačkoli oni o sobě nemají ponětí.
Kancelář v pátém patře, říkejme jí Jirka, je malý open space. U stěny mají skříň plnou šanonů a dále jsou v Jirkovi rozmístěny pracovní stoly, květiny, faxy, kopírky a po zemi u oken jsou naskládány krabice.
Uprostřed Jirky sedí muž v obleku a s mírně střiženým vousem, jak se to teď nosí. Je to kuřák, a několikrát denně si jde zapálit na terasu (na tu taky vidím). Myslím, že Jirka dělá do realit, nebo je novinář. Viděl jsem totiž několik novinářských filmů, kde to vypadalo úplně stejně. Vypadá to tedy tak, že Jirku jsem už prokouknul.

O patro výš a přímo nad mužem sedí bruneta v džínové bundě, která pracuje v Renátě; takhle říkám kanceláři v šestém patře. Myslím, že ten úsek, co vidím já, je exkluzivní místo celé Renáty, a samotná Renáta je podle mě call centrum. Stoly jsou tam roztříděny do čtyřlístků, kde každý ze čtyř lidí v daném čtyřlístku má svůj růžek. Použití čtyřlístku jsem v architektuře viděl na posledy na jednom letním festivalu, a sice na pánských záchodcích, kdy jsme na ploše jednoho metru čtverečního čůrali čtyři, aniž bychom na sebe pořádně viděli. "To je geniální úspora místa," pomyslel jsem si tehdy. Myslím, že i ten, co to takhle navrhnul, si to o sobě myslel. Vypadá to jako jeden z těch nápadů, kdy se člověk vzbudí zpocený ve čtyři ráno a řekne Sakra, mám nápad!
Jinak je Jirka bílý, ale Renáta je oděna do žluté. Všichni v Jirkovi i Renátě jsou oblečeni ležérně a přitom slušně, jen ten jeden vousáč chodí oblečen skutečně na úrovni (to já poznám). (Kdepak, nepoznám).

Kvůli různám změnám v naší firmě budou naše oddělení stěhovat do jižného cípu kanceláře. Ztratím tak kontakt nejen s kravaťákem a jeho chůzemi napříč kanceláří během telefonátů, ale taky s děním v Renátě. Třeba když bruneta otevírá okna, aby dovnitř vešel čertvý vzduch a chvíli po ní okna zavírá ta upjatá blondýna ve středních letech. To se ale nedá nic dělat. Je potřeba poznat jiné lidi.

O Jenny

20. února 2017 v 14:23 | Milllhause |  Film
Tak jsem viděl Forresta Gumpa. Zase. A všiml jsem si něčeho nového. Zase.

Nedalo mi to a začal jsem víc přemýšlet o jedné scéně, která je spíš k smíchu. Jenny v ní hraje na kytaru písničku Blowin in the wind od Joan Baezové (a napsanou od Boba Dylana, já vím). "Splnil se jí sen. Byla zpěvačkou," říká v té chvíli Forrest, který se na ni přišel podívat. Vždycky mi to přišlo spíš dojemné, než směšné. Ani jsem nevěděl přesně proč.
Jenny chtěla být zpěvačkou jako Joan Baez už od dětsví. Není divu, že měla podobné sny; vyrůstala nejdříve s násilnickým otcem a poté v pidi karavanu s babičkou, odkud utekla, jen co vyrostla a měla k tomu příležitost. Jasně, že snila o životě, kdy bude sama sobě vládnout. "Chtěla bych zpívat jako Joan Baez. Být sama na pódiu, jen já s kytarou. Aby lidi slyšeli můj hlas."
Když v tom pajzlu zpívá Kolik let musí být člověk živ, než mu dovolí být svobodný, nestojí na pódiu dospělá Jenny, ale malá holka, která nikdy nepřestala jít slepě za tím snem, který se jí v hlavě vyrojil už při těch útěcích do kukuřičného pole. V jednu a tu samou chvíli si plní sen malá Jenny, která s kytarou v ruce zpívá lidem z pódia, přičemž tam je spolu s ní velká (nahá) Jenny, která si dobře uvědomuje, jak naivní ten sen byl.
Jakmile stojí na mostě a spílá Forrestovi, doopravdy není naštvaná na něj, protože Forrest je v té chvíli jen postava v pozadí. Jenny totiž právě jakoby dostala palicí do hlavy. Přestala žít v mlze a procitla ze snu. V té chvíli na mostě poprvé doopravdy ví, že nikdy nebude zpěvačkou, že celé ty roky ztrácela čas něčím nesplnitelným a navíc i ví, že neví, co by teď měla dělat. Je to stejná chvíle, jako když se poručík Dan ptá: "Co teď budu dělat. Co teď budu dělat?" poté, co přijde o nohy. Jenny to akorát neříká nahlas. V obou scénách je Forrest Gump jen pozorovatel.

Je vůbec Forrest Gump něčím jiným? Je jako mimozemšťan na exkurzi opravdového světa. I sám Zemeckis říká:"Nechtěli jsme dělat aktivistický, nebo politický film. Ať už jde o jakékoli téma ve filmu, rasové nepokoje, Vietnam, éra hippies, vše je poukázáno jen tak, jak by to mohl vnímat Forrest Gump." Možná proto jsou Jenny i poručík Dan mnohem zajímavější a hlubší postavy, které by si klidně zasloužily vlastní film. Alespoň tak to z té rovnice vyšlo mně.

Guilty pleasure

14. února 2017 v 10:27 | Milllhause |  Bulharské dny
Mým nejrozvitějším orgánem je stud. Já vím, že to není orgán orgán, ale má na můj život takový vliv, jako třeba uši. Nebo levá ruka (jsem pravák). Dneska jsem nastoupil do výtahu v business centru a zmáčknul páté patro, kde pracuju. Ve výtahu se mnou byli ještě dva muži; myslím, že oba měli o pár let míň než já. Jakmile se výtah rozjel, oba se na mě souběžně podívali, ačkoli sami sebe neznali. Prostě to tak vyšlo, že mě najednou na dvě vteřiny oba pozorovali. Snad to neslyšeli, pomyslel jsem si. Ve sluchátkách jsem totiž právě poslouchal ABBU.
Za to, že se mi ABBA líbí se trochu stydím. Vždyť ta hudba nebyla napsaná pro mě, ale pro moje tety, matky a dokonce i některé veselejší babičky. Neměl bych náhodou poslouchat jen pořádný rock pro pořádné chlapy?
Když mi třeba do ušních bubínků buší Prodigy, které mám taky rád, tak po světě chodím směle. Kdyby mi v takové chvíli jack sluchátek vyklouznul z telefonu, a písnička Smack my bitch up by vyplnila ticho výtahu, jen bych se usmál mým sebejistým úsměvem, který si schovávám jen pro speciální příležitosti. Kdyby se ale z telefonu ozvalo Our last summer, zřejmě bych řekl jen Prosím, promiňte mi to.

Nedávno jsem viděl zajímavou situaci, které pořád nerozumím. Stál jsem spolu se sedmi lidmi na autobusové zastávce a čekal na, teď se podržte, autobus. Byla velká kosa, takových minus 15 stupňů, kolem jedenácté dopoledne. Nebe bylo pod mrakem a zrovna zase začal padat sníh. Psí počasí, kdy i ten, co nenávidí svoji práci, by už byl nejraději v teple kanceláře.
Netrvalo to dlouho a, teď se podržte, přijel autobus. Jedna z čekajících žen už slezla z chodníku, zatímco ostatní ještě čekali, až autobus kousek od chodníku přistaví. Žena ale na řidiče, který už zastavoval, ukazála ukazovákem pravé ruky, aby popojel ještě dopředu; až za zastávku, kde je vjezd do autoservisu. Zmatený autobusák očividně nervózně trochu přidal plyn a popojel, a zastavil, až když mu ukázala ta žena. Tohle dokáže udělat důvěra v sebe sama.
My všichni ostatní na zastávce jsme to pouze sledovali, jako diváci sledují divadelní kus, ve kterém herec abstraktně představuje paletu svých pocitů; jinými slovy jsme tomu výjevu nikdo nerozuměl. Scéna navíc končila tím, že autobus otevřel dveře, ona kvapně naskočila, dveře se za ní hned zavřely a autobus odjel. Konec hry, opona a udivené tváře lidí u výdeje kabátů; mají strach říct, že té hře nerozuměli, aby nebyli za blbce.

Na zastávce byl totiž klid. Ta ženská si zcela sebejistě ukradla autobus jen pro sebe, ale nikdo nic neříkal. Viděl jsem jen nesmělé údivy vykukující zpoza šál. Mě to nakonec bylo jedno; na tenhle autobus jsem beztak nečekal. Ale, zajímalo by mě, jak by se k celé situaci postavila ta zlodějka. Je to její úchylka, takhle manipulovat s nezkušeným řiditelem; tedy, stydí se za to, jako já za ABBU? Její nejdůležitější orgán byl ale zcela jistě ukazovák pravé ruky; uměla si okolo něj obtočit i osmnáctitunový autobus.

Mlčet

9. února 2017 v 13:19 | Milllhause |  Bulharské dny
Uši mám nateklý od kravin, těma mě krmíš místo potravin

Občas nezvládám příval denních novinek a eskapád, takže někdy můžu už odpoledne dřepět skrčený v koutě, odkud pozoruju všechny ostatní, jak nepřestávají kmitat a umně se v životě pohybovat. V takových chvílích bych na dálkovém ovládání (které nemám) stisknul tlačítko stop, abych nebyl světu na očích. To se dá udělat různě. Jsou lidi, co odjíždějí na "služební cesty", kdy doopravdy jedou do malého pensionu v sousedním městě, kde pár dnů nemají nic na práci. Jen leží, snídají hodinu, z rohu restaurace u malého stolku sledují z povzdálí okolní život a hlavu si čistí odpolední procházkou v lese mezi modříny.
Třídí si tak nahromaděné myšlenky, stejně jako když po pětačtyřiceti minutách filmu najednou sledujeme jen obrázky s hudebním doprovodem; to když nám režisér dává možnost vstřebat to, co jsme do té chvíle viděli.

Někteří lidé jezdí do Indie, a někteří třeba do Izraele; tam mají meditační centrum, do kterého se sjíždějí lidé z celého světa. Je to uzavřený komplex na úrovni a s parky. Pobyt je desetidenní a po celou jeho dobu je člověk jen sám se sebou. Sám v pokoji, bez možnosti pustit si film na zkrácení dlouhé chvíle, bez knih, bez muziky nebo obrázků na stěně. Krom toho je zakázáno zcela mluvit a komunikovat s ostatními účastníky; správně by nemělo docházet ani k očnímu kontaktu. Ženy, která mi o tom vyprávěla, jsem se bohužel zapomněl zeptat, jak se to má se smíchem či pláčem; byl tam slyšet? Řekla mi ale, že si jednou posadila na klín místní kočku a pohladila ji a za to že jí bylo vylíčeno.
Kuchyně je veganská, přičemž jídlo vaří a o úklid se starají výhradně dobrovolníci. Denní režim meditací, jídla a spánku je pečlivě rozvržen. Den začíná ve čtyři ráno a končí v devět večer. Aby se člověk nezbláznil, chodí a běhá. "Denně jsem se nachodila deset kilometrů." A mezitím vším je člověk tiše. Sám s myšlenkami, na které už třeba dávno zapomněl, a které ležely pod dekou denodenně přijímané potravy z telefonů, televize, novin, nebo třeba jen skazek jiných lidí. Lidi se tam řítí sami sebe vypnout a učí se upravit si myšlení, jednání s jinými lidmi nebo mechanismus vlastních reakcí na něco.

"Takhle poznáš, že jsi s někým extra. Když můžeš tu hubu na chvíli zavřít a příjemně sdílet ticho," říkala Mia Wallace v Pulp Fiction a podle všeho měla pravdu. Já dám ale zatím přednost tomu pensionu. Tomu, co ho mám v hlavě a lezu do něj, jakmile mám chvíli pro sebe. Je postavený v anglickém stylu, je útulný a mám velký dvůr s lesíkem. Mám tam knihovnu vzpomínek, kinematografii alternativních linií a směšných plánů, co se nikdy nestaly a v suterénu nechybí koutek zpětné vazby, kde se nikdy nechválím. To mi zatím stačí.

Den Kohouta

7. února 2017 v 13:13 | Milllhause |  Bulharské dny
V Bulharsku, před třemi stovkami let, v jedné malé vesnici Golica.

Turci už více neř dvě století svírají bulharský národ. Knihy jsou spáleny, kostely vyšší než malé kostelíky jakbysmet a mladé dívky skákají z útesů, než aby měly vejít do sňatku s Turkem. Spousta Bulharů utekla žít do hor, kde si předávají národní tradice z úst do úst. Bulhaři už se taky usnesli na úmluvě, že u ano vrtí hlavou, zatímco u ne přikyvují, což je jen jeden ze způsobů, jak Turky zmást.
Ještě jedna tradice ale trvá léta; Turci unášejí z rodin malé bulharské chlapce, které pak posílají na převýchovu do hloubi Osmánské říše.

Je konec Ledna a skupina osmánských turků prochází vesnicí Golica. Vchází do každého domu, ve kterém je hlášen narozený chlapec a ty rovnou unáší, nebo taky vybírají jakožto krevní daň národa. Kluky pak odvádějí do Turecka, kde jsou vychovávání jako osmáni. V jednom domě ale kluka nemůžou najít. Mladá Goličanka syna skrývá a odmítá ho vydat. Turci tak v jejím příbytku nachází jen ji a začínají vyhrožovat.
Kde je?
Zítra ráno si ho odvedeme.
Jinak ho rovnou podřízneme.
Matka sleduje, jak ta banda odchází, ale prohlašuje, že než aby jim ho vydala, to ho radši podřeže sama. Turci ji slyší, ale nepřestávají vyhrožovat. Přes noc pak matka s malým synem utíká a chlapce nechává až daleko za vesnicí skrytého v lese. Sama se vrátí domů a o půlnoci vezme do rukou kohouta, kterého podřízne na prahu domu. Prýštící krev trousí po celém domě.

Dalšího dne z rána se Turci skutečně vrátí. Zabuší na dveře domu; v té chvíli si ještě nevšimnou uschlých rudých skrvn na dřevě. Až když jim od krve potřísněná matka otevře, uvidí tu krvavou spoušť; zůstanou tak stát jako opaření. Sledují cákance krve a odhodlanou matku, která zabila vlastní dítě. Nikdy více už z té vesnice žádného kluka neunesli a dodnes se na přelomu Ledna a Února v Bulharsku slaví den chlapců a mužů, jakožto Den Kohouta; Петльовден.