Erotika, proč se nás tak mocně týká

28. února 2017 v 11:15 | Milllhause |  Bulharské dny
Nemáte nějaké pohlavní choroby?
Ne.
A nevíte, kde bych je sehnal?

Můj strejda měl v mládí jednu knihu, kterou mi jeho sestra potažmo moje matka předala, když mi bylo asi patnáct. Myslím, že ji napsal někdo ze Skandinávie, ale nepamatuju si pohlaví autora. Pamatuju si ale jméno; jmenovalo se to Jak pomilovat ženu.
Nikdy jsem ji celou nepřečetl. Ne kvůli tomu, že bych se cítil jako přirozený talent, ale nudila mě. Připadala mi jako film, který byl natočený jen kvůli té parádní bitce na konci. Scénaristu a režiséra v jedné osobě ta bitka napadla jako první a až pak na ni začal nalepovat postavy a děj. Nakonec tak hodinu sledujeme banální klišé, než přijde vytoužená akce.

U knihy jsem čekat nemusel, stačilo přelistovat. Poslední kapitola se totiž jmenovala Polohy. Tehdy jsem si totiž myslel, že jsou polohy značeny pořadovými čísly, protože jsem jednou mimoděk zaslechnul výraz "poloha šedesát devět". V té chvíli ve mně bouchla petarda různých pocitů. Nejdřív to byl údiv, jak málo vím o světě. Ohromily mě ty možnosti, kterých podle všeho bylo rovnou devětašedesát.
Potom to byla trochu strachu namixovaná s úzkostí. Jsem schopný se všechny naučit?, bál jsem se. Co když mi nějaká holka řekne třeba:"Pojď vyzkoušet čtyřicítku. Jestli se teda nebojíš," a já na ni budu jen čučet a nevědět, jestli mám vytáhnout bič nebo otevřít střešní okno?
Nakonec jsem tu kapitolu otevřel a tu přišel další pocit - rozčarování. Hned první poloha nebyla očíslovaná, ale nadepsaná jako Misionářská (nebo tak nějak). Nemohl jsem tomu uvěřit; jak teď poznám tu slavnou devětašedesátku? Zklamaně jsem listoval stránkami, až jsem na tu polohu "69" narazil. Byl u ní i obrázek, který mi otevřel oči. Poslední pocit tak byl klid. Dyť to nějak pude, věděl jsem.

Mimochodem, moje žena v mládí taky dostala knížku. U ní ale převládlo čisté zděšení, protože v její knížce krom jiného byly taky pohlavní choroby. S fotkami. Byla tehdy v šesté třídě a dodnes si pamatuje, jak se k ní přibližoval spolužák Ivan, který chtěl pusu. Její mozek tehdy aktivně vyslal z paměti pár fotek a jí se zvednul kufr. Stejně jako skot Wallace onehdá křičel Svoboda!, i ona tehdy křičela Nikdy!
No, nějak jsme začít museli.
 


Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 28. února 2017 v 12:26 | Reagovat

Já jsem taky dostala ve třinácti knížku, ale vůbec jsem si nedovedla představit jak se to vůbec dělá, ale nakonec to přišlo sama :)

2 padesatka padesatka | E-mail | Web | 28. února 2017 v 20:43 | Reagovat

To by jeden, neřekl, že špatně věnovaná kniha nadělá tolik škody...:)

3 padesatka padesatka | E-mail | Web | 28. února 2017 v 20:44 | Reagovat

[1]: Úplně samo nebo s někým...? :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama