Mlčet

9. února 2017 v 13:19 | Milllhause |  Bulharské dny
Uši mám nateklý od kravin, těma mě krmíš místo potravin

Občas nezvládám příval denních novinek a eskapád, takže někdy můžu už odpoledne dřepět skrčený v koutě, odkud pozoruju všechny ostatní, jak nepřestávají kmitat a umně se v životě pohybovat. V takových chvílích bych na dálkovém ovládání (které nemám) stisknul tlačítko stop, abych nebyl světu na očích. To se dá udělat různě. Jsou lidi, co odjíždějí na "služební cesty", kdy doopravdy jedou do malého pensionu v sousedním městě, kde pár dnů nemají nic na práci. Jen leží, snídají hodinu, z rohu restaurace u malého stolku sledují z povzdálí okolní život a hlavu si čistí odpolední procházkou v lese mezi modříny.
Třídí si tak nahromaděné myšlenky, stejně jako když po pětačtyřiceti minutách filmu najednou sledujeme jen obrázky s hudebním doprovodem; to když nám režisér dává možnost vstřebat to, co jsme do té chvíle viděli.

Někteří lidé jezdí do Indie, a někteří třeba do Izraele; tam mají meditační centrum, do kterého se sjíždějí lidé z celého světa. Je to uzavřený komplex na úrovni a s parky. Pobyt je desetidenní a po celou jeho dobu je člověk jen sám se sebou. Sám v pokoji, bez možnosti pustit si film na zkrácení dlouhé chvíle, bez knih, bez muziky nebo obrázků na stěně. Krom toho je zakázáno zcela mluvit a komunikovat s ostatními účastníky; správně by nemělo docházet ani k očnímu kontaktu. Ženy, která mi o tom vyprávěla, jsem se bohužel zapomněl zeptat, jak se to má se smíchem či pláčem; byl tam slyšet? Řekla mi ale, že si jednou posadila na klín místní kočku a pohladila ji a za to že jí bylo vylíčeno.
Kuchyně je veganská, přičemž jídlo vaří a o úklid se starají výhradně dobrovolníci. Denní režim meditací, jídla a spánku je pečlivě rozvržen. Den začíná ve čtyři ráno a končí v devět večer. Aby se člověk nezbláznil, chodí a běhá. "Denně jsem se nachodila deset kilometrů." A mezitím vším je člověk tiše. Sám s myšlenkami, na které už třeba dávno zapomněl, a které ležely pod dekou denodenně přijímané potravy z telefonů, televize, novin, nebo třeba jen skazek jiných lidí. Lidi se tam řítí sami sebe vypnout a učí se upravit si myšlení, jednání s jinými lidmi nebo mechanismus vlastních reakcí na něco.

"Takhle poznáš, že jsi s někým extra. Když můžeš tu hubu na chvíli zavřít a příjemně sdílet ticho," říkala Mia Wallace v Pulp Fiction a podle všeho měla pravdu. Já dám ale zatím přednost tomu pensionu. Tomu, co ho mám v hlavě a lezu do něj, jakmile mám chvíli pro sebe. Je postavený v anglickém stylu, je útulný a mám velký dvůr s lesíkem. Mám tam knihovnu vzpomínek, kinematografii alternativních linií a směšných plánů, co se nikdy nestaly a v suterénu nechybí koutek zpětné vazby, kde se nikdy nechválím. To mi zatím stačí.
 


Komentáře

1 womm womm | E-mail | Web | 9. února 2017 v 21:31 | Reagovat

To meditačné centrum znie veľmi cool. Nevydržal by som tam síce dlho, to som si istý ale za vyskúšanie by to podľa mňa určite stálo :-)

2 Jana Jana | E-mail | Web | 10. února 2017 v 8:45 | Reagovat

A za to, že chodíš relaxovat, neplatíš vlastně ničím :) Možná troškou času. Ale zase - je to platba časem, když se na chvíli uklidníme a odpočineme sami sebe? :)

3 Yuki Yuki | 13. března 2017 v 22:58 | Reagovat

Take miesta sú fajn.Každý by si mohol také miesto zariadiť.Možno by sme sa k sebe správali inak.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama