Březen 2017

Tercer hijo

21. března 2017 v 17:11 | Milllhause |  Bulharské dny
Jednou jsem byl s kamarádem Honzou v Seville. Coby turista jsem obcházel památky a obdivoval architekturu. Když jsme přicházeli ke katedrále, zastavila mě na náměstí cikánka, popadla mou levou ruku a začala mi číst z dlaně. To jsem nikdy nezažil a tak jsem s úsměvem poslouchal skazky ve španělštině o mé budoucnosti. To jediné, co jsem rozuměl, bylo tres bambinos.
"Tak tres bambinos," volal jsem nadšeně na Honzu, který mě sledoval stojíc opodál. Usmál se na mě, protože věděl, co se za chvíli stane. Tedy, že to příští, co budu rozumět, bude slovo dinero.
"Dinero," řekla ta cikánka skutečně o chvíli později a natáhla ke mně svou vlastní levačku. Teď už jsem se k Honzovi neobrátil s úsměvem, ale se zmatkem v obličeji. Co se děje?, ptaly se ho moje oči, ale on jen nevěřícně kroutil hlavou. Zklamaný tím, že čtení z dlaně není zdejší dobročinná služba, jsem začal vytahovat peněženku, ale to už zasáhnul Honza a odtáhnul mě odtama. "Cos čekal?" říkal mi, zatímco jsme odcházeli a ta cikánka nám nadávala.
Měl jsem kliku. Některé zkušenější cikánky prý okolo zápěstí navlékají lanko a nepouští člověka, dokud dinero nedostanou.

Nakonec to dopadlo tak, že tres bambinos má moje žena, když kromě mě počítám i dvě naše holky. Tu větší, devítiletou, jsem vzal spolu s její (dvanáctiletou) tetou do kina. Byla neděle, jedné skončil trénink baletu, té druhé trénink boxu. Proč je nepřekvapit a nevzít je na něco do bijáku. Vybral jsem film, který jsem sám chtěl vidět; Lego Batman.
Občas, když moje žena nemohla, jsem šel do kina sám, protože jsem daný film nechtěl propásnout. Nemám s tím totiž problém; jít sám do kina. Na film o lego figurkách bych v mém věku už ale sám nešel, tak jsem spojil dobré s užitečným a spolu s holkama jsme v deštivé nedělní odpoledne vyrazili směr kino.
V sále jsem se uklidnil, když jsem viděl přicházet několik skupinek dětí vždy s jedním dospělým. Co jsem vůbec nečekal, bylo, že se ti dospělí začali chvíli před začátkem zvedat. "A poslouchejte!" říkali směrem k dětem a jeden po druhém odcházeli. A sakra, začal jsem se potit. Snad tu nezůstanu jako jediný chlápek s občankou. Není to moc silný závěr jinak vzrušující historky, ale dospělých nás tam nakonec bylo dost.

V tom Španělsku se tehdy stalo ještě něco zvláštního. Přiletěli jsme letadlem z italského Bergama někdy dopoledne. Kamarádka Zuzka, u které jsme nocovali, nás čekala v centru města, kam jsme se měli dostat autobusem z letiště; jen jsme nevěděli, na které zastávce v centru máme vystoupit. V autobuse jsme seděli vedle jakéhosi mladého Itala, tak jsem využil situace a zeptal se ho, jestli neví, která je naše zastávka. Kupodivu to skutečně věděl: "To je konečná," řekl mi, a tím hovor skončil.
V centru nás Zuzka vyzvedla a během cesty k ní na byt nám řekla, že nás večer zavede na jednu narozeninou party. "Výborně!" řekli jsme si a kolem sedmé večer jsme s Honzou byli hotoví vyrazit. "Máte čas," řekla nám Zuzka. "Vyrazíme až kolem jedenácti." To byla doba, kdy jsem zpravidla chodil spát. Ale to říkám jen tak pro zasmání; navíc to už dávno není pravda, protože dávno jsem tuhý zpravidla už v deset.

Na párty jsme dorazili chvíli před půlnocí a seznámili jsme se tam s hromadou studentů z celé Evropy. Nikdy tu noc nezapomenu, a to hlavně kvůli tomu mladému Italovi z autobusu, který popíjel jakoby nic v opačném rohu místnosti. Na té stejné party. Ve městě se sedmi sty tisíci obyvatel. Byl jsem jako u vytržení, jako bambino. "Ty vole, je to on?" zeptal jsem Honzy, a on nevěřícně přikývnul. Netrvalo dlouho a s nadšenými úsměvy "to jsme my" jsme před Itala předstoupili. Nepamatoval si nás. Tak jsem mu pomohl si vzpomenout a dal jsem důraz na to, jak neuvěřitelná náhoda to je. "Jaká šance, co?" Ital, snad aby nás neurazil, s úsměvem přikývnul a po chvíli se radši ztratil. Vůbec ho to nedojalo, protože neměl bambina v duši.

Ještě jsem neviděl

7. března 2017 v 7:14 | Milllhause |  Bulharské dny
Bylo asi půl deváté večer, když jsem se vracel domů z práce. Teplota už klesla zpátky k nule a na město se snesla tma. Na ulici vedoucí k paneláku, v němž mi několik málo věcí říká pane, mě minul muž venčící psa. Procházel se a kouřil cigaretu, zatímco jeho pes skotačil okolo. Zrovna vypustil oblak dýmu, když jsem jej míjel. Ten muž si mě ani nevšimnul a ani já bych ho nezvládnul popsat; zaujal mě ale ten dým.
Bylo to, jako by se na malou chvilku zastavil čas, protože normální kouř by normálně už dávno zmizel. Tenhle dým ale v neuspořádaném tvaru o velikosti palačinky stál ve vzduchu ve výšce metr šedesát a neměl k tomu se rozplynout; činil tak jen velice pomalu. Muž s cigaretou už zmizel v parku, ale já jsem pořád stál na ulici deset centimetrů před kouskem obláčku dýmu, který tam levitoval a pro mě pózoval. Ani jsem nevytahoval telefon, abych jej vyfotil. Než bych se ho dohrabal a zapnul kameru, obláček bych se rozplynul a já bych o ten výjev přišel. Připadal jsem si jako Ricky Fitts v Americké kráse, když filmoval mrtvé ptáky a igelitové pytlíky a pak to pouštěl sousedkám.

Pták. Ve školních letech jsme s kamarády hodně jezdili na kolech okolo Ostravy, hlavně směrem k Polance, nebo Staré vsi. Jednou jsme zase projížděli polem pod Výškovicemi směrem k Jistebnickým rybníkům, když najednou můj spolujezdec Petr zastavil kolo a začal koukat do nebe. Že najednou jedu sám, jsem zjistil až po chvíli. Zastavil jsem, otočil kolo nazpátek a pomalu se k němu vrátil.
"Co je, vole?" zeptal jsem se a podíval se stejným směrem, jako on. Ve výšce koruny stromů jsem uviděl ptáka, který stál ve vzduchu a s doširoka roztaženými křídly se velice rychle točil okolo své osy. Jakoby jej někdo nasadil na mixér namísto šlehače a zapomněl jej vypnout. Protože tehdy jsme ještě mobilní telefony neměli (natož se zabudovanou kamerou), oba jsme jen tiše podivně relaxujícího ptáka sledovali.
Pták takhle vydržel rotovat několik minut, než se na vteřinu snesl, naskočil na poryv větru a odletěl. Smutně jsme se za ním dívali, až nám nezbylo nic, než znovu nasednout na kola a pokračovat v teď už fádní a nudné cestě.

A protože historky mají chodit po třech, tak to bude už pár týdnů, co jsem jel zase autobusem do práce. Věřte nebo ne, ale čas ukazující hodiny v tom autobuse šly na minutu přesně. To jsem do té doby taky ještě nikdy neviděl.