Březen 2017

Tercer hijo

21. března 2017 v 17:11 | Milllhause |  Bulharské dny
Jednou jsem byl s kamarádem Honzou v Seville. Coby turista jsem obcházel památky a obdivoval architekturu. Když jsme přicházeli ke katedrále, zastavila mě na náměstí cikánka, popadla mou levou ruku a začala mi číst z dlaně. To jsem nikdy nezažil a tak jsem s úsměvem poslouchal skazky ve španělštině o mé budoucnosti. To jediné, co jsem rozuměl, bylo tres bambinos.
"Tak tres bambinos," volal jsem nadšeně na Honzu, který mě sledoval stojíc opodál. Usmál se na mě, protože věděl, co se za chvíli stane. Tedy, že to příští, co budu rozumět, bude slovo dinero.
"Dinero," řekla ta cikánka skutečně o chvíli později a natáhla ke mně svou vlastní levačku. Teď už jsem se k Honzovi neobrátil s úsměvem, ale se zmatkem v obličeji. Co se děje?, ptaly se ho moje oči, ale on jen nevěřícně kroutil hlavou. Zklamaný tím, že čtení z dlaně není zdejší dobročinná služba, jsem začal vytahovat peněženku, ale to už zasáhnul Honza a odtáhnul mě odtama. "Cos čekal?" říkal mi, zatímco jsme odcházeli a ta cikánka nám nadávala.
Měl jsem kliku. Některé zkušenější cikánky prý okolo zápěstí navlékají lanko a nepouští člověka, dokud dinero nedostanou.

Nakonec to dopadlo tak, že tres bambinos má moje žena, když kromě mě počítám i dvě naše holky. Tu větší, devítiletou, jsem vzal spolu s její (dvanáctiletou) tetou do kina. Byla neděle, jedné skončil trénink baletu, té druhé trénink boxu. Proč je nepřekvapit a nevzít je na něco do bijáku. Vybral jsem film, který jsem sám chtěl vidět; Lego Batman.
Občas, když moje žena nemohla, jsem šel do kina sám, protože jsem daný film nechtěl propásnout. Nemám s tím totiž problém; jít sám do kina. Na film o lego figurkách bych v mém věku už ale sám nešel, tak jsem spojil dobré s užitečným a spolu s holkama jsme v deštivé nedělní odpoledne vyrazili směr kino.
V sále jsem se uklidnil, když jsem viděl přicházet několik skupinek dětí vždy s jedním dospělým. Co jsem vůbec nečekal, bylo, že se ti dospělí začali chvíli před začátkem zvedat. "A poslouchejte!" říkali směrem k dětem a jeden po druhém odcházeli. A sakra, začal jsem se potit. Snad tu nezůstanu jako jediný chlápek s občankou. Není to moc silný závěr jinak vzrušující historky, ale dospělých nás tam nakonec bylo dost.

V tom Španělsku se tehdy stalo ještě něco zvláštního. Přiletěli jsme letadlem z italského Bergama někdy dopoledne. Kamarádka Zuzka, u které jsme nocovali, nás čekala v centru města, kam jsme se měli dostat autobusem z letiště; jen jsme nevěděli, na které zastávce v centru máme vystoupit. V autobuse jsme seděli vedle jakéhosi mladého Itala, tak jsem využil situace a zeptal se ho, jestli neví, která je naše zastávka. Kupodivu to skutečně věděl: "To je konečná," řekl mi, a tím hovor skončil.
V centru nás Zuzka vyzvedla a během cesty k ní na byt nám řekla, že nás večer zavede na jednu narozeninou party. "Výborně!" řekli jsme si a kolem sedmé večer jsme s Honzou byli hotoví vyrazit. "Máte čas," řekla nám Zuzka. "Vyrazíme až kolem jedenácti." To byla doba, kdy jsem zpravidla chodil spát. Ale to říkám jen tak pro zasmání; navíc to už dávno není pravda, protože dávno jsem tuhý zpravidla už v deset.

Na párty jsme dorazili chvíli před půlnocí a seznámili jsme se tam s hromadou studentů z celé Evropy. Nikdy tu noc nezapomenu, a to hlavně kvůli tomu mladému Italovi z autobusu, který popíjel jakoby nic v opačném rohu místnosti. Na té stejné party. Ve městě se sedmi sty tisíci obyvatel. Byl jsem jako u vytržení, jako bambino. "Ty vole, je to on?" zeptal jsem Honzy, a on nevěřícně přikývnul. Netrvalo dlouho a s nadšenými úsměvy "to jsme my" jsme před Itala předstoupili. Nepamatoval si nás. Tak jsem mu pomohl si vzpomenout a dal jsem důraz na to, jak neuvěřitelná náhoda to je. "Jaká šance, co?" Ital, snad aby nás neurazil, s úsměvem přikývnul a po chvíli se radši ztratil. Vůbec ho to nedojalo, protože neměl bambina v duši.

Moje bunda s vyšitou vlajkou

16. března 2017 v 13:49 | Milllhause |  Povídky
Jakobyste nežili!, hlásala ta reklama a na lidi se řítila odevšad. Mohli jste ji vypnout spolu s autorádiem a hned na to minout billboard, na kterém se smál muž s culíkem, zatímco na surfu sjížděl vlnu. Dokonce zvládnul u toho všeho ještě mrknout od hledáčku kamery. V rohu snímku byl nápis Pokud neochutnáte, jakobyste nežili! Reklama přitom byla na obyčejnou čokoládovou vafli, ve které jste mohli mezi porcí čokolády a těstem najít moře příchutí. Saša ji nemohla ani cítit; ať už reklamu, nebo tu vafli. Přidala plyn, jen co toho surfaře stojícího u cesty postřehla.
Na sedadle spolujezdce oddychoval její manžel. Ráno předstíral, že spí, aby nemusel nakrmit malého, včera neuklidil po večeři a ještě ji vyčetl nevyžehlenou košili. V tuhle chvíli jej měla plné zuby. Čekala na jediné další popíchnutí, po kterém vyletí jako čert z krabice. Napětí v autě po celém dnu kolísalo.
"Říkala jsem ti, ať se najíš!" zakřičela a muž povyskočil. Na zadních sedadlech bylo najednou hrobové ticho. Dcerka začala natahovat moldánky a její sedmiměsíční bratřík jen vykuleně koukal z autosedačky. "To jsem ještě neměla hlad," špitla dcerka, ale nikdo to neslyšel. Vařící mozková kúra vychrlila otázku Jak jsem se sem dostala. Ačkoli se jí Saša bránila a styděla se za ní, myšlenka se nikdy nepřestala vracet.

Její vyvolený, Martin, kterého jakoby potkala v jiném životě, nikdy s nikým nevydržel déle než několik měsíců. Když byl tedy konfrontován zjištěním o jeho tisíciletém vztahu, jen zíral do prázdna. Jenomže to byl on, kdo o tom vztahu začal mluvit. "Znám ji už tisíc let," říkal přátelům a popisoval, jak Sašu potkával v kavárně koncem jednoho léta, až si k ní na podzim přisedl, ačkoli něco takového nikdy předtím neudělal. Odvahu mu dodaly její pohledy do očí, které trvaly vždy o vteřinu déle, než by čekal.
Martin hned na začátku příštího léta zemřel, když na motorce nevybral pravotočivou zatáčku. Zbývalo mu tehdy ujet jen necelých čtyři sta metrů do cíle. Stejnou zatáčkou projížděl denně několik let; vůbec ho nenapadlo zpomalit více, než obvykle. Projížděl jí v rychlosti 63Km/h, v dešti zpomaloval na padesát, na sněhu projížděl čtyřicítkou a pokud jde o silný boční vítr, tam improvizoval.
Na vysypané špalky dřeva, které si nechal stejného dne ráno navozit soused, a které ještě nikdo neodklidil, návod neměl. Ve chvíli, kdy se mašina potkala s kouskem dřeva, nemyslel na to, jak se zachránit, protože věděl, že je po něm. Myslel jen na Sašu. Pomyslel si, že jej snad ani neměla potkat, když ji teď má zničit a zlisovat jí srdce. Nechával tu za sebou možnost s ní prožít plnohodnotný život.

"Mami!" zakřičela teď na oplátku dcerka. V nastálé vteřině ticha se Saša zhluboka a hlasitě nadechla. Hned potom se auto začalo divně kroutit a věci v něm prazvláštně poletovat. Dcerka se podívala bokem na bratra, který přes okno sledoval, jak se auto najednou vznáší vzduchem. Něco ji bouchlo do čela. Byly to otcovy brýle. Podívala se na otce, jehož hlava se mačkala do střechy auta. To určitě bolí, pomyslela si a racionálně jako ve zpomaleném filmu hodnotila útržky, které se ji podařilo vyjmout z rozmazané palety světa; ten se proměnil v kupu barevného prádla, které někdo hodil do pračky a pustil program ždímání.

Motorkář, který je před chvílí míjel v opačném směru, je vůbec nepostřehnul. Jenomže měl na sobě bundu, kterou Saša odněkud znala. Sama ji kdysi v jiném životě koupila. Pamatovala si, že stála pár tisíc a taky na to, jak ji jednou dávala do čistírny, protože v ní někdo zapomněl vafli. Ten někdo ji tehdy hodně nasral. Někdo, koho ztratila. Když na něj byla naštvaná, říkala mi Do prčic, Martínku a když ho milovala, neříkala nic; dokazovala to. Za to, jak ji opustil, mu nikdy neměla ani možnost vynadat.

"Byla to stejná bunda," řekla Saša, ale nikdo neodpovídal. Auto přistálo na čtyřech kolech kousek od cesty a v klidu oddychovalo. Motorkáře postřehla už z dálky, ale teprve když na ní z jeho bundy zasvítil kousek červené barvy, ztratila nad vším kontrolu. Pamatovala si tu malou vlajku Liverpoolu; sama ji tam kdysi vyšila; ačkoliv celý život fandila Manchestru. Saša se otočila k zadnímu sedadlu, kde seděly obě děti; spoutané bezpečnostními pásy, vyděšené, živé. Seděly jako pěny a koukaly k místu spolujezdce, kde spal jejich otec. "Viděl jsi tu bundu?" šťouchla do něj, ale její manžel, který klidně seděl ve vyhrnuté pomačkané košili, se neměl k odpovědi; čas už pro něj nehrál roli.

Motorkář ujížděl dálnicí a bouračce, která se odehrála kilometr za ním, nevěnoval pozornost. Jel domů, stmívalo se. Bundu kdysi koupil ve výprodeji jen kvůli té oprané liverpoolské vlaječce.

Urážka v přecitlivělé době

8. března 2017 v 12:07 | Milllhause |  Povídky
Rád bych objasnil jeden incident, který se odehrál v naší kanceláři začátkem tohoto týdne, přesně v úterý v devět hodin ráno v oddělení objednávek a nákupu a o kterém se po celé firmě roznesly nejrůznější fámy. Protože tyto klepy přerostly únosnou mez, posílám tento email za účelem uvedení věcí na pravou míru. Text tohoto emailu byl odsouhlasen stranou Radky Kovařové a také vedením firmy.

V úterý ráno jsem po příchodu do našeho oddělení potkal zmíněnou Radku Kovařovou, která již seděla na svém místě a pracovala. Po popřání dobrého rána z obou stran přišel na řadu standardní rozhovor v následujícím znění:

Radka: Jak se jinak máš?
Já: Jde to. Co ty?
Radka: špatně jsem slyšel, jelikož mluvila tiše, načež jsem se k Radce Kovařové přiblížil
Já: Prosím?
Radka: Normálně.
Já: Jsi nemocná?
Radka: Ne.. ale dík za kompliment.
Já: Promiň, já jen, že vypadáš unaveně.

To bylo vše, rozhovor skončil a já jej vypustil z hlavy. Během dne jsem ale zaslehnul pár hovorů o mém nevybraném přístupu k ostatním. Vše vyústilo do otevřeného hovoru v místnosti s ostatními kolegy, kdy jsem se otevřeně Radky Kovařové zeptal, jestli jsem se ji skutečně tolik dotknul mou ranní poznámkou, a pokud tedy ano, proč mi to nesdělila přímo v té chvíli. Odpovědí mi bylo, že se Radku Kovařovou snažím veřejně ponížit.

Jak možná víte, včera večer jsem byl pozván vedením firmy na parketky (koberce nevedeme), abych vysvětlil mé chování. Jsem si vědom, že žiji v přecitlivělé době. Jakoby generace dětí přišla k dospělosti přes noc. Spousta lidí je nadšená, že může něco říct. Spousta lidí s vervou vyžaduje právo na vlastní důstojnost a právo, že už máme pomalu strach položit někomu osobní dotaz. Hrozně si užíváme hru na dospělost a možnost se vyjadřovat; třeba i k tomu, co se nás netýká. Zatímco naše vlastní nic moc povedená polívka chladne na stole, kontrolujeme polívky ostatních a sdělujeme jim názor na ně; a to i přesto, že se nás nikdo nezeptal. A to i přesto, že jsme polívky doopravdy nikdy moc vařit neuměli. Kdo naopak polívky umí opravdu dobře, chodí hodnotit i omáčky anebo rovnou jehněčí ragů.

Spousta lidí, kteří jsou vzrůstem dospělí, ale v hlavách nedošli dál než tři kroky za pubertu, mají potřebu sdělovat svůj malý názor, ačkoli nepřispívá k debatě nebo debatu nikam neposunuje. Potřebují mít pocit, že jsou součástí dialogu. Nic ve zlém, takoví jsme téměř všichni, takže dotud to je v pořádku. Stačí mi nosit klapky na uších, občas zadržet dech a nebo vykouzilit falešný úsměv.
Problém nastává ve chvíli, kdy nastane nějaký problém, což přitom problém skutečně být nemusí. Komár se v takovou chvíli nafukuje do velikosti velblouda. Obyčejná poznámka může nadělat paseku, pokud má příjemce nevyřešený vnitřní konfikt, komplex, nebo už příliš dlouho čeká na možnost, jak poukázat na vlastní vyspělost a možnost obhájit své právo na důstojnost.

Možná jste si všimli, že jsem za poslední rok ztloustnul. Poznámky k mému stravování, nebo mé váze slýchám každý týden z více stran, a to ve formě žertu. Ten přijímám a některým forkům se i s chutí zasměju. Těm, kterým se nesměju, zkrátka přecházím, protože je nepovažuju za útok. Mít ovšem komplex, měl bych snad přejít do útoku a podat stížnost na psychologickou šikanu, které jsem vystaven? Hlasitě poukázat na to, že ačkoli se rád pobavím na cizí účet, na moje konto žádné narážky nestrpím? Pokud jsem takový vtipálek, že si dokážu udělat legraci z kolegy, měl bych dokázat taky podobný vtípek přijmout.

Omlouvám se Radce Kovařové, pokud jsem ji vyvedl z rovnováhy. Je zcela jisté, že to nebyl úmysl. Je mi líto, že celá záležitost, která mohla být odbyta minutovým hovorem mezi čtyřma očima ("Nerada poslouchám podobné poznámky, můžeš je příště vynechat?" - "Samozřejmě, promiň.") se přenesla v téma měsíce.

Strach z toho, že nejsem dostatečně ceněný člen kolektivu, může spoustu lidí uvrhnout do paniky, kdy sahají k jakékoli obraně. Obrana proti takovému jednání spočívá opět pouze v hlubokém nádechu. Protože i když se dotyčný později za svou reakci trochu zastydí, ego mu nedovolí vlastní jednání snížit (ačkoli by se právě v takové chvíli mohl stát skutečně dospělým).
V podobné situaci se můžete kdykoli ocitnout taky. Možná jste z těch, kdo mě považují za studený čumák; nikdy nikoho neobjímám, nikdy nikoho nelíbám (kamkoli) a veškerý kontakt omezuji na krátké a upřímné podání ruky. Osobní otázky kladu velice zřídka a osobních hovorů se účastním, jen když druhá strana o takový hovor projeví zájem. Přesto nyní píšu tento email.

Chovejte se k sobě slušně a nedorozumění prosím řeště civilizovaně v otevřeném hovoru. Přeji Vám pěkný zbytek pracovního dne. Nezapomeňte, že uzávěrka pro zaslání faktur je tento měsíc už příští pondělí do tří odpoledne.

Ještě jsem neviděl

7. března 2017 v 7:14 | Milllhause |  Bulharské dny
Bylo asi půl deváté večer, když jsem se vracel domů z práce. Teplota už klesla zpátky k nule a na město se snesla tma. Na ulici vedoucí k paneláku, v němž mi několik málo věcí říká pane, mě minul muž venčící psa. Procházel se a kouřil cigaretu, zatímco jeho pes skotačil okolo. Zrovna vypustil oblak dýmu, když jsem jej míjel. Ten muž si mě ani nevšimnul a ani já bych ho nezvládnul popsat; zaujal mě ale ten dým.
Bylo to, jako by se na malou chvilku zastavil čas, protože normální kouř by normálně už dávno zmizel. Tenhle dým ale v neuspořádaném tvaru o velikosti palačinky stál ve vzduchu ve výšce metr šedesát a neměl k tomu se rozplynout; činil tak jen velice pomalu. Muž s cigaretou už zmizel v parku, ale já jsem pořád stál na ulici deset centimetrů před kouskem obláčku dýmu, který tam levitoval a pro mě pózoval. Ani jsem nevytahoval telefon, abych jej vyfotil. Než bych se ho dohrabal a zapnul kameru, obláček bych se rozplynul a já bych o ten výjev přišel. Připadal jsem si jako Ricky Fitts v Americké kráse, když filmoval mrtvé ptáky a igelitové pytlíky a pak to pouštěl sousedkám.

Pták. Ve školních letech jsme s kamarády hodně jezdili na kolech okolo Ostravy, hlavně směrem k Polance, nebo Staré vsi. Jednou jsme zase projížděli polem pod Výškovicemi směrem k Jistebnickým rybníkům, když najednou můj spolujezdec Petr zastavil kolo a začal koukat do nebe. Že najednou jedu sám, jsem zjistil až po chvíli. Zastavil jsem, otočil kolo nazpátek a pomalu se k němu vrátil.
"Co je, vole?" zeptal jsem se a podíval se stejným směrem, jako on. Ve výšce koruny stromů jsem uviděl ptáka, který stál ve vzduchu a s doširoka roztaženými křídly se velice rychle točil okolo své osy. Jakoby jej někdo nasadil na mixér namísto šlehače a zapomněl jej vypnout. Protože tehdy jsme ještě mobilní telefony neměli (natož se zabudovanou kamerou), oba jsme jen tiše podivně relaxujícího ptáka sledovali.
Pták takhle vydržel rotovat několik minut, než se na vteřinu snesl, naskočil na poryv větru a odletěl. Smutně jsme se za ním dívali, až nám nezbylo nic, než znovu nasednout na kola a pokračovat v teď už fádní a nudné cestě.

A protože historky mají chodit po třech, tak to bude už pár týdnů, co jsem jel zase autobusem do práce. Věřte nebo ne, ale čas ukazující hodiny v tom autobuse šly na minutu přesně. To jsem do té doby taky ještě nikdy neviděl.