Ještě jsem neviděl

7. března 2017 v 7:14 | Milllhause |  Bulharské dny
Bylo asi půl deváté večer, když jsem se vracel domů z práce. Teplota už klesla zpátky k nule a na město se snesla tma. Na ulici vedoucí k paneláku, v němž mi několik málo věcí říká pane, mě minul muž venčící psa. Procházel se a kouřil cigaretu, zatímco jeho pes skotačil okolo. Zrovna vypustil oblak dýmu, když jsem jej míjel. Ten muž si mě ani nevšimnul a ani já bych ho nezvládnul popsat; zaujal mě ale ten dým.
Bylo to, jako by se na malou chvilku zastavil čas, protože normální kouř by normálně už dávno zmizel. Tenhle dým ale v neuspořádaném tvaru o velikosti palačinky stál ve vzduchu ve výšce metr šedesát a neměl k tomu se rozplynout; činil tak jen velice pomalu. Muž s cigaretou už zmizel v parku, ale já jsem pořád stál na ulici deset centimetrů před kouskem obláčku dýmu, který tam levitoval a pro mě pózoval. Ani jsem nevytahoval telefon, abych jej vyfotil. Než bych se ho dohrabal a zapnul kameru, obláček bych se rozplynul a já bych o ten výjev přišel. Připadal jsem si jako Ricky Fitts v Americké kráse, když filmoval mrtvé ptáky a igelitové pytlíky a pak to pouštěl sousedkám.

Pták. Ve školních letech jsme s kamarády hodně jezdili na kolech okolo Ostravy, hlavně směrem k Polance, nebo Staré vsi. Jednou jsme zase projížděli polem pod Výškovicemi směrem k Jistebnickým rybníkům, když najednou můj spolujezdec Petr zastavil kolo a začal koukat do nebe. Že najednou jedu sám, jsem zjistil až po chvíli. Zastavil jsem, otočil kolo nazpátek a pomalu se k němu vrátil.
"Co je, vole?" zeptal jsem se a podíval se stejným směrem, jako on. Ve výšce koruny stromů jsem uviděl ptáka, který stál ve vzduchu a s doširoka roztaženými křídly se velice rychle točil okolo své osy. Jakoby jej někdo nasadil na mixér namísto šlehače a zapomněl jej vypnout. Protože tehdy jsme ještě mobilní telefony neměli (natož se zabudovanou kamerou), oba jsme jen tiše podivně relaxujícího ptáka sledovali.
Pták takhle vydržel rotovat několik minut, než se na vteřinu snesl, naskočil na poryv větru a odletěl. Smutně jsme se za ním dívali, až nám nezbylo nic, než znovu nasednout na kola a pokračovat v teď už fádní a nudné cestě.

A protože historky mají chodit po třech, tak to bude už pár týdnů, co jsem jel zase autobusem do práce. Věřte nebo ne, ale čas ukazující hodiny v tom autobuse šly na minutu přesně. To jsem do té doby taky ještě nikdy neviděl.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama