Moje bunda s vyšitou vlajkou

16. března 2017 v 13:49 | Milllhause |  Povídky
Jakobyste nežili!, hlásala ta reklama a na lidi se řítila odevšad. Mohli jste ji vypnout spolu s autorádiem a hned na to minout billboard, na kterém se smál muž s culíkem, zatímco na surfu sjížděl vlnu. Dokonce zvládnul u toho všeho ještě mrknout od hledáčku kamery. V rohu snímku byl nápis Pokud neochutnáte, jakobyste nežili! Reklama přitom byla na obyčejnou čokoládovou vafli, ve které jste mohli mezi porcí čokolády a těstem najít moře příchutí. Saša ji nemohla ani cítit; ať už reklamu, nebo tu vafli. Přidala plyn, jen co toho surfaře stojícího u cesty postřehla.
Na sedadle spolujezdce oddychoval její manžel. Ráno předstíral, že spí, aby nemusel nakrmit malého, včera neuklidil po večeři a ještě ji vyčetl nevyžehlenou košili. V tuhle chvíli jej měla plné zuby. Čekala na jediné další popíchnutí, po kterém vyletí jako čert z krabice. Napětí v autě po celém dnu kolísalo.
"Říkala jsem ti, ať se najíš!" zakřičela a muž povyskočil. Na zadních sedadlech bylo najednou hrobové ticho. Dcerka začala natahovat moldánky a její sedmiměsíční bratřík jen vykuleně koukal z autosedačky. "To jsem ještě neměla hlad," špitla dcerka, ale nikdo to neslyšel. Vařící mozková kúra vychrlila otázku Jak jsem se sem dostala. Ačkoli se jí Saša bránila a styděla se za ní, myšlenka se nikdy nepřestala vracet.

Její vyvolený, Martin, kterého jakoby potkala v jiném životě, nikdy s nikým nevydržel déle než několik měsíců. Když byl tedy konfrontován zjištěním o jeho tisíciletém vztahu, jen zíral do prázdna. Jenomže to byl on, kdo o tom vztahu začal mluvit. "Znám ji už tisíc let," říkal přátelům a popisoval, jak Sašu potkával v kavárně koncem jednoho léta, až si k ní na podzim přisedl, ačkoli něco takového nikdy předtím neudělal. Odvahu mu dodaly její pohledy do očí, které trvaly vždy o vteřinu déle, než by čekal.
Martin hned na začátku příštího léta zemřel, když na motorce nevybral pravotočivou zatáčku. Zbývalo mu tehdy ujet jen necelých čtyři sta metrů do cíle. Stejnou zatáčkou projížděl denně několik let; vůbec ho nenapadlo zpomalit více, než obvykle. Projížděl jí v rychlosti 63Km/h, v dešti zpomaloval na padesát, na sněhu projížděl čtyřicítkou a pokud jde o silný boční vítr, tam improvizoval.
Na vysypané špalky dřeva, které si nechal stejného dne ráno navozit soused, a které ještě nikdo neodklidil, návod neměl. Ve chvíli, kdy se mašina potkala s kouskem dřeva, nemyslel na to, jak se zachránit, protože věděl, že je po něm. Myslel jen na Sašu. Pomyslel si, že jej snad ani neměla potkat, když ji teď má zničit a zlisovat jí srdce. Nechával tu za sebou možnost s ní prožít plnohodnotný život.

"Mami!" zakřičela teď na oplátku dcerka. V nastálé vteřině ticha se Saša zhluboka a hlasitě nadechla. Hned potom se auto začalo divně kroutit a věci v něm prazvláštně poletovat. Dcerka se podívala bokem na bratra, který přes okno sledoval, jak se auto najednou vznáší vzduchem. Něco ji bouchlo do čela. Byly to otcovy brýle. Podívala se na otce, jehož hlava se mačkala do střechy auta. To určitě bolí, pomyslela si a racionálně jako ve zpomaleném filmu hodnotila útržky, které se ji podařilo vyjmout z rozmazané palety světa; ten se proměnil v kupu barevného prádla, které někdo hodil do pračky a pustil program ždímání.

Motorkář, který je před chvílí míjel v opačném směru, je vůbec nepostřehnul. Jenomže měl na sobě bundu, kterou Saša odněkud znala. Sama ji kdysi v jiném životě koupila. Pamatovala si, že stála pár tisíc a taky na to, jak ji jednou dávala do čistírny, protože v ní někdo zapomněl vafli. Ten někdo ji tehdy hodně nasral. Někdo, koho ztratila. Když na něj byla naštvaná, říkala mi Do prčic, Martínku a když ho milovala, neříkala nic; dokazovala to. Za to, jak ji opustil, mu nikdy neměla ani možnost vynadat.

"Byla to stejná bunda," řekla Saša, ale nikdo neodpovídal. Auto přistálo na čtyřech kolech kousek od cesty a v klidu oddychovalo. Motorkáře postřehla už z dálky, ale teprve když na ní z jeho bundy zasvítil kousek červené barvy, ztratila nad vším kontrolu. Pamatovala si tu malou vlajku Liverpoolu; sama ji tam kdysi vyšila; ačkoliv celý život fandila Manchestru. Saša se otočila k zadnímu sedadlu, kde seděly obě děti; spoutané bezpečnostními pásy, vyděšené, živé. Seděly jako pěny a koukaly k místu spolujezdce, kde spal jejich otec. "Viděl jsi tu bundu?" šťouchla do něj, ale její manžel, který klidně seděl ve vyhrnuté pomačkané košili, se neměl k odpovědi; čas už pro něj nehrál roli.

Motorkář ujížděl dálnicí a bouračce, která se odehrála kilometr za ním, nevěnoval pozornost. Jel domů, stmívalo se. Bundu kdysi koupil ve výprodeji jen kvůli té oprané liverpoolské vlaječce.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama