Tercer hijo

21. března 2017 v 17:11 | Milllhause |  Bulharské dny
Jednou jsem byl s kamarádem Honzou v Seville. Coby turista jsem obcházel památky a obdivoval architekturu. Když jsme přicházeli ke katedrále, zastavila mě na náměstí cikánka, popadla mou levou ruku a začala mi číst z dlaně. To jsem nikdy nezažil a tak jsem s úsměvem poslouchal skazky ve španělštině o mé budoucnosti. To jediné, co jsem rozuměl, bylo tres bambinos.
"Tak tres bambinos," volal jsem nadšeně na Honzu, který mě sledoval stojíc opodál. Usmál se na mě, protože věděl, co se za chvíli stane. Tedy, že to příští, co budu rozumět, bude slovo dinero.
"Dinero," řekla ta cikánka skutečně o chvíli později a natáhla ke mně svou vlastní levačku. Teď už jsem se k Honzovi neobrátil s úsměvem, ale se zmatkem v obličeji. Co se děje?, ptaly se ho moje oči, ale on jen nevěřícně kroutil hlavou. Zklamaný tím, že čtení z dlaně není zdejší dobročinná služba, jsem začal vytahovat peněženku, ale to už zasáhnul Honza a odtáhnul mě odtama. "Cos čekal?" říkal mi, zatímco jsme odcházeli a ta cikánka nám nadávala.
Měl jsem kliku. Některé zkušenější cikánky prý okolo zápěstí navlékají lanko a nepouští člověka, dokud dinero nedostanou.

Nakonec to dopadlo tak, že tres bambinos má moje žena, když kromě mě počítám i dvě naše holky. Tu větší, devítiletou, jsem vzal spolu s její (dvanáctiletou) tetou do kina. Byla neděle, jedné skončil trénink baletu, té druhé trénink boxu. Proč je nepřekvapit a nevzít je na něco do bijáku. Vybral jsem film, který jsem sám chtěl vidět; Lego Batman.
Občas, když moje žena nemohla, jsem šel do kina sám, protože jsem daný film nechtěl propásnout. Nemám s tím totiž problém; jít sám do kina. Na film o lego figurkách bych v mém věku už ale sám nešel, tak jsem spojil dobré s užitečným a spolu s holkama jsme v deštivé nedělní odpoledne vyrazili směr kino.
V sále jsem se uklidnil, když jsem viděl přicházet několik skupinek dětí vždy s jedním dospělým. Co jsem vůbec nečekal, bylo, že se ti dospělí začali chvíli před začátkem zvedat. "A poslouchejte!" říkali směrem k dětem a jeden po druhém odcházeli. A sakra, začal jsem se potit. Snad tu nezůstanu jako jediný chlápek s občankou. Není to moc silný závěr jinak vzrušující historky, ale dospělých nás tam nakonec bylo dost.

V tom Španělsku se tehdy stalo ještě něco zvláštního. Přiletěli jsme letadlem z italského Bergama někdy dopoledne. Kamarádka Zuzka, u které jsme nocovali, nás čekala v centru města, kam jsme se měli dostat autobusem z letiště; jen jsme nevěděli, na které zastávce v centru máme vystoupit. V autobuse jsme seděli vedle jakéhosi mladého Itala, tak jsem využil situace a zeptal se ho, jestli neví, která je naše zastávka. Kupodivu to skutečně věděl: "To je konečná," řekl mi, a tím hovor skončil.
V centru nás Zuzka vyzvedla a během cesty k ní na byt nám řekla, že nás večer zavede na jednu narozeninou party. "Výborně!" řekli jsme si a kolem sedmé večer jsme s Honzou byli hotoví vyrazit. "Máte čas," řekla nám Zuzka. "Vyrazíme až kolem jedenácti." To byla doba, kdy jsem zpravidla chodil spát. Ale to říkám jen tak pro zasmání; navíc to už dávno není pravda, protože dávno jsem tuhý zpravidla už v deset.

Na párty jsme dorazili chvíli před půlnocí a seznámili jsme se tam s hromadou studentů z celé Evropy. Nikdy tu noc nezapomenu, a to hlavně kvůli tomu mladému Italovi z autobusu, který popíjel jakoby nic v opačném rohu místnosti. Na té stejné party. Ve městě se sedmi sty tisíci obyvatel. Byl jsem jako u vytržení, jako bambino. "Ty vole, je to on?" zeptal jsem Honzy, a on nevěřícně přikývnul. Netrvalo dlouho a s nadšenými úsměvy "to jsme my" jsme před Itala předstoupili. Nepamatoval si nás. Tak jsem mu pomohl si vzpomenout a dal jsem důraz na to, jak neuvěřitelná náhoda to je. "Jaká šance, co?" Ital, snad aby nás neurazil, s úsměvem přikývnul a po chvíli se radši ztratil. Vůbec ho to nedojalo, protože neměl bambina v duši.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama