Změť

28. dubna 2017 v 14:28 | Milllhause |  Bulharské dny
"Zákon autobusu číslo jedna! Vždy se najde místo ještě pro jednoho!"křičel veselý dvoumetrový školák, zatímco jsem se lepil na skleněné dveře přecpaného autobusu. Pokud chodím do práce na půl jedenáctou, skoro se nedá dostat dovnitř.
Bobina nastoupila do autobusu časně ráno minulé pondělí. Slunce teprve vykukovalo a v hlavě ji rezonovalo jen depresivní same shit, different day, když přistoupila k šoférovi pro lístek. "Nic!" obořil se ale řiditel. "Hajzli, leva šedesát za jeden lístek? Ať se jdou vycpat!" spílal a skutečně se neměl k tomu lístek prodat. Moje žena ale trvala na svém a dokonce si řekla o dva. "Opovaž se je cvaknout," řekl jí, zatímco si bral peníze. "Postav se blízko mašinky a cvakni ho teprve, až jednoho z těch bastardů (rozuměj revizorů) uvidíš."

V Sydney, Los Angeles a New York City žije dohromady asi 47 miliónů lidí. Přesto to nejsou hlavní města. Hlavní města Austrálie, Kalifornie a New Yorku jsou Canberra, Sacramento a Albany; všechno městečka s půl milionem lidí; v Albany jich není ani sto tisíc. To jsem nevěděl.

Začátkem dubna jsme tu měli hezkou neděli, ale namísto procházky se Ema po ránu postavila k oknu, odkud máme výhled na kanál, a začala zvracet. Vypadala jako vystřižená z hororu, jak se klepala a z hrdla ji tryskala voda na všechny strany; chuděrku ji nenapadlo se předklonit. Poprvé za ty její dva roky jsme ji viděli unavenou a vyšťavenou. Dokonce neměla ani chuť k jídlu a tak nezbylo než utíkat směrem do nemocnice.
"Čtyřicet dva pomlčka jedna tečka dva," opakovala už popáté sestra a koukala doktorovi přes rameno, jestli to vypisuje správně. Seděli jsme tiše v ordinaci a čekali, až doktor se sestrou konečně skončí s byrokracií a přistoupí k léčbě. Doktor ťukal do klávesnice a znovu zkontroloval, jestli tenhle kód patří ke stanovené diagnóze. Patří, brouknul pod knírem, stisknul enter a popáté se ozval ten zvuk, kterým nám počítač říká, že jsme kreténi. "Dyť to píšu!" utrhnul se doktor, zavřel okno s chybovým hlášením a šel na to znovu. 42-1.2. Vyšlo to až během sedmnácté minuty u devátého pokusu.
Následovalo snímání Bobininých otisků prstů (všech), braní Eminých vzorků krve z prstu o patro výš (ale v jiném křídle nemocnice), napíchávání Eminy žíly v ručičce pro kapačky, a byli jsme hotoví. To jediné, u čeho Ema uronila slzu, bylo, když jsem ji sebral umělohmotný kryt uzávěru láhve. Teprve v té chvíli spustila řev, po kterém se začala třepat okna.

"Nemáme žádné otisky, pracovali v rukavicích," nahlásil kriminální technik detektivovi. Ten se rozhlédl po místě činu. "Byli to profesionálové," povzdychl si uznale.
Nejsem žádný génius, ale nepracují už všichni zloději výhradně v rukavicích? Pokaždé, když v kriminálce slyším podobnou hlášku, mám pocit, že ze mě někdo dělá blbce. "Divák není vůl," opakovali nám na Filmové škole čas od času. Bohužel z našeho ročníku nevzešel byť jeden moderní scénarista.

"Michal, když dovolíš," chtělo by se mi někdy říct. V Bulharsku si všichni zdrobňují jména, a to nejen v rodině. Oslovení Michale jim nejde z pusy; mají pocit, že na mě mluví, jakoby na mě byli naštvaní. Třeba Bobina mi říká Mišo i ve chvílích, kdy ji na nervy drnkám jako Clapton.
Mám s tím občas problém, hlavně v práci. Nechci, aby mi zarostlý kolega, kterého navíc nemám kdovíjak rád, říkal Mišo. Někteří mí přátelé, které znám více než dvacet let, mi nikdy Míšo neřekli. Je to ale jeden z dalších kulturních rozdílů, který prostě musím přijmout. Ať se ale Vanka nediví, až mu v centru Evropy začnou říkat Ivane.

Nedávno jsem si zase doma hrál na chytrého a řekl Magi, že žádný papír na světě není možné přeložit na polovinu víc než sedmkrát v řadě. Po osmé už to prostě nejde. Nacházím tak teď po bytě kousky přeložených papírků, jak to zkouší s toaletním papírem (samozřejmě nepoužitým), novinami, ubrousky, kapesníky, účtenkami a dokonce i s klasickým papírem.
Když k nám pár dnů nato přišla návštěva, figurovali v ní dva muži, kteří stejně jako já rádi zvěstují (cokoliv). Zmínil jsem tu historku, aby se spolu se mnou podivili nad naivitou dítěte. Dvě vteřiny mě zamlkle pozorovali, než zvolali To není možné! Jako první to zkusili s toaletním papírem.
 


Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 28. dubna 2017 v 14:45 | Reagovat

Tak to je vážně smršť dojmů!

2 Michal Novotný Michal Novotný | Web | 28. dubna 2017 v 14:49 | Reagovat

Naprosto super článek, pobavil jsem se, díky! A pokud jde o ten papír - po sedmé to už fakt nešlo :-D

3 Sabča Sabča | Web | 28. dubna 2017 v 19:12 | Reagovat

podívejte se prosím na můj blog
díky

4 smartly smartly | 29. dubna 2017 v 17:34 | Reagovat

Vďaka tebe som prišiel na nový reklamný slogan pre Tento toaletný papier.
Tento. Extra jemný. Zložíte 8x. Vaša ritka to ocení.

5 Asterius Asterius | E-mail | Web | 1. května 2017 v 14:08 | Reagovat

No, a co třeba japonský papír? To je jeden z nejtenčích, ten by měl jít přeložit víc než 7x raz dva. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama