Květen 2017

Jak vyskočit z výtahu

30. května 2017 v 12:55 | Milllhause |  Bulharské dny
"Kdybych žil sto let, tak se mně tohle nestane," řekl jsem minulý týden mojí ženě. Vyprávěla mi totiž historku, kterak šla do obchodu, nakoupila a potom se vrátila domů. Mezitím ale použila náš domovní výtah, což je dobrodružství, kterému jsem zapomněl přikládat tu váhu, kterou si zaslouží. Když tak v prvním patře (kterým se v Bulharsku označuje přízemí) zmáčkla naše čtvrté patro, výtah se sice rozjel, ale po pár vteřináh se zastavil a neměl se k tomu pokračovat v cestě vzhůru (naštěstí se tedy neměl ani k tomu spadnout do šachty, za to děkuji).
Výtah se zastavil téměř přesně v půlpatře. Holky, zatrnulo ji. Její bujná představivost hned začala aktivně produkovat apokalyptické obrázky myslitelných i nemyslitelných hrůz, které by se zrovna nyní mohly přihodit našim dcerkám, které čekaly v bytě.

Protože u sebe neměla telefon a nemohla nikomu zavolat o pomoc, začala přemýšlet, jak z toho (výtahu) ven. Cítím potřebu ale zdůraznit o jakém výtahu je tady řeč. S naším výtahem myslím že bych si mohl klidně tykat a otevřeně hovořit o čemkoli, protože jsme stejný ročník. Zatímco na mě se ale věk ještě nestihl významně podepsat, na našem výtahu znát je. Když k nám třeba jezdí Češi na návštěvu, chodí radši pěšky (což by teda neuškodilo ani mě, když už jsem se o ten narůstající věk otřel).

Standardní výtah tohoto století má železné dveře, za které mohu zatáhnout, zatímco stojím na chodbě, ale potom má taky ještě jedny dvířka, které mi brání ve výhledu do šachty, zatímco výtah putuje domem. Pokud už je čtenáři jasné, které dvířka mám na mysli, tak nechť si je čtenář laskavě odmyslí, protože náš výtah tato dvířka už léta nemá. Máme jen ty železné posprejované potvory. Taky proto si mohla moje žena v tom výtahu lehnout na břicho a začít šátrat po pojistce, která je namontovaná z boku výtahu. Chtěla ji povytáhnout, aby odblokovala dveře v prvním patře, které se uzamkly, jen co se výtah rozjel. Dostat se do druhého patra nešlo, protože tam výtah nestaví, a beztoho bylo první patro v tu chvíli přístupnější.

Po chvíli pojistku skutečně našla a povytáhla ji. Stále položená na podlaze výtahu zkusila konečkama prstů zatlačit do výtahových dveří. Dveře byly skutečně odjištěny a daly se otevřít. Teď jen skočit, věděla. Sedla si na kraj a spustila nohy do šachty. Zadkem se zapřela do podlahy výtahu a nohama kopla do dveří, které se švihem otevřely. Teď bylo třeba jednat rychle. Kopla do dveří ještě jednou a hned na to seskočila dolů a dbala na to, aby zachovala balanc a nespadla po zádech do šachty. Po doskoku zavrávorala ale nakonec zůstala stát u vstupu do výtahu, který pořád visel ve vzduchu. Děkovala svatým za to, že se výtah během celé této eskapády nerozjel a rozběhla se do schodů. Holky byly samozřejmě v pořádku a proč by taky nebyly.
"To je neuvěřitelné," řekl jsem. "Vůbec jsem nevěděl, že tam je nějaká pojistka," ocenil jsem její důvtip a taky si představil, kterak Bruce Willis ve Smrtonosné pasti blokoval výtah a vyskakoval z něj do šachty. To je ale frajer, věděl jsem tehdy. Natolik mě usadila, že jsem se ani nezeptal, co se vlastně stalo s tím nákupem.

Potom, co mi to odvyprávěla, jsme se rozhodli výtah dál už radši nepoužívat. Vždyť čtvrté patro není tak daleko. Člověk ale otupí a hrůzy minulosti časem blednou a tak teď už výtahem denně zase jezdíme. Tak to chodí. V roce 2012 jsme tu měli krapet silnější zemětřesení, kdy se klepaly i skříně. Vyběhli jsme tehdy v noci ven na parkoviště před domem a tam v tlupě sousedů do rána zůstali, kdyby se náhodou otřesy vrátily. Hned ráno jsme ke dveřím bytu nachystali brašnu s věcmi "pro přežití", kterou bychom mohli hned popadnout, kdyby se zase začala třást země. Nezůstala tam ani dva týdny.

Hezké svátky, trhni si vrátky

18. května 2017 v 12:37 | Milllhause |  Bulharské dny
Kdysi měli v Bulharsku zavedený zvláštní systém pokud jde o pracovní svátky. Fungoval tak, že pokud státní svátek padnul na pracovní den a ne na víkend, lidi sice nešli do práce, ale tento sváteční den si museli nadpracovat příští sobotu. Taková sobota se pak stala šestým pracovním dnem v týdnu a to se vším všudy, takže byly celý den otevřené pošty i banky. Jo, taky jsem koukal, když mi jednou na podzim v pátek léta Páně 2011 řekli, že mám jít v sobotu do práce, protože se předminulé pondělí nepracovalo. Dokonce se mi podivovali, že jsem se jim podivoval.

Nakonec ale i Bulhaři pochopili, že je to zkrátka divné makat v sobotu, zvlášť, když ty sobotní směny zase za tak moc nestály. Dělal jsem tehdy v logistické firmě a to nás pouštěli domů už na oběd; ostatní firmy v Evropě samozřejmě odpočívaly a bylo jim putna, že v Bulharsku máme pracovní den.

Loni ke konci prosince nicméně v posledním možném termínu odhlasovali změnu, která tak získala na platnosti už pár dní nato na Nový rok. Starý zvláštní systém vyměnili za nový zvláštní systém. Vyřešili to tak, že teď, když padne svátek třeba na pondělí, tak už to lidi o dalším víkendu nadpracovat nemusí. Nezastavili se ale jen u toho. Když státní svátek padne na sobotu nebo neděli, nejdeme v takovém případě do práce první nadcházející pracovní den, aby nám to nebylo líto.
V Bulharsku máme sedm státních svátků (bez Nového roku, Velikonoc a Vánoc). Nikdy více už tak nemusíme spekulovat, kolik svátků letos padne na víkend a kolik na pracovní týden; těch sedm dnů prostě dostanem v každém případě.

Pořád mě tu dokážou něčím překvapit a to je dobře. Čekám teď jen na to, až někoho napadne dodatek k zákonu o těch státních svátcích, které dělí od víkendu jeden den. Pokud to padne na čtvrtek, nebylo by možná od věci zastavit provoz v zemi rovnou i v pátek. Od toho už jsme jenom krok.

V Teplé na betonu

11. května 2017 v 16:13 | Milllhause |  Bulharské dny
Nemáme teplou vodu, ačkoli skoro vždy platíme účty. Nezbývá než v tom obrovském bílém hrnci, ve kterém zpravidla dělám jen vánoční bramborový salát, ohřát vodu a s ní naplnit dva kýble v koupelně. Mé řešení nemá chybu; stačí jen doufat, že nám teplou vodu nevypnou na Vánoce.

Kýblovou metodou jsem se kdysi koupal jako dítě u dědy na chalupě. Ráno jsme nabrali vodu do kýble, kýbl postavili na dvorek a doufali, že bude pražit slunce, aby večer nedocházelo k přebytečnému scvrkávání. Vlastně jsem za to momentální vypnutí teplé vody, za které prý můžou povelikonoční mrazy, rád. Člověku se hned lecos vybaví.

Včera, když jsem se zase poléval Eminým kyblíčkem z pískoviště, jsem si vzpomněl na jednu brigádu. Úplně naposledy jsem se totiž takhle koupal, když jsem před jedenácti lety pracoval během horkého léta na jednom statku v Teplé, což je jedna prťavá vesnice kousek od Mariánských lázní. Nějaký milionář se rozhodl z té zříceniny udělat pension, ale před začátkem pořádných úprav bylo třeba zbourat to, co se spravit už nedalo. Proto zavolali mě. Bydlel jsem tam tehdy v maringotce spolu se třemi Ukrajincemi hned vedle toho statku. Náš jediný zdroj vody byla tamější studna.

Pokud jsem měl v plánu se vykoupat, musel jsem každý večer po rozpáleném dnu vzít do rukou kýbl a jít nabrat vodu. Jako místo pro mou koupel jsem volil betonové kvádry, které ležely pohozené na trávě mezi stodolou a zdí krajního domu statku. Bylo to příjemné místo s výhledem na široká lána polí. Asi třetí večer jsem opět stál na kvádru a poléval se studenou vodou z kýblu. Zrovna mě míjel jeden z mých kolegů. "Zdrastvuj," říkám mu a pořád držím kýbel nad hlavou, abych dal šanci mě osvěžit i těm posledním kapkám.
On neodpověděl; jen prstem ukázal nahoru ke střeše stodoly. Podíval jsem se po směru a uviděl průmyslovou kameru natočenou přímo na mě. Utěšuju se tím, že toho tehdy moc vidět nemohli.