Červen 2017

Emička

23. června 2017 v 16:15 | Milllhause |  Bulharské dny
Ema roste a zkoumá hranice. To se už určitě opakuju. Minule mi připomenula pohádku o vícehlavé sani. Saň v té pohádce možná měla znázorňovat nesmyslný boj s větrnými mlýny. Boj s tím, co tady bylo tisíce let před námi a bude i po nás.
Jakmile se hrdina pohádky chopil meče a naskytla se mu možnost zasadit úder, neváhal ani vteřinu. Dračí hlava se mu zkutálela k nohám, až ucítil, jak mu narazila do bot. Adrenalin mu pořád pumpoval tělem, vnímal vše tak smyslně, jako nikdy předtím a potlačoval radost nad tím faktem, že saň půjde zkolit. Půjde to, jen se nepřestaň soustředit. Zvažuj krok za krokem a udoláš tu mrchu i s jejíma šesti hlavami.
Vzhlédl vzhůru a najednou uviděl dvě hlavy, jak se klubou z díry v krku. Zmrazil se a pár vteřin jej nic nenapadlo, až jej napadla z boku jedna z hlav; tam hrdinova stopa končí. Ani nevěděl, co se stalo.

Nicnémě, Ema roste a zkoumá hranice. Ráda vodou z její flašky polévá různé předměty v bytě. Naposledy naši elektronickou knihu, ze které jsme si doma všichni četli. Myslím, že z části badatel v její duši chtěl vidět reakci toho předmětu na vodu. Z té druhé části musela tušit, že by to dělat neměla, ale chtěla poznat kam až sahá tahle hranice.
Kniha samozřejmě nefunguje. Pár dní se tvářila, že se o to snaží, ale to byl jen zastírací manévr všehomíra, abych takzvaně vychlad. Člověk nikdy neví, co čekat. Já nečekal, že se v takové situaci objeví vícehlavá saň. Rozbitá elektronická kniha mě donutila pátrat, jestli už tahle mašina neexistuje jako bezplatná aplikace. Existuje. A tak jsme sice ztratili jednu knihu, ale teď máme tři, po jedné v každém telefonu. Tak to někdy chodí.

Emina sestra a vzor Magi nemá ráda, když jí někdo upravuje vlasy. Ema odkoukává cokoli, co se doma děje a tenhle fenomén ji samozřejmě neunikl. Když teď Emu začínáme česat, automaticky začíná opakovat AU!, aniž bychom ji jakkoli škubali. Možná myslí, že "au" je nezbytná součást toho procesu. Stejně jako když se člověk konečně dostane na záchod a v prvních vteřinách slastné úlevy vydechne "jé".
Ema. Záchod. Po pár týdnech měsících přišel pokrok a Ema už si sama sedá na nočník. Ví totiž, že pokud se trefí do nočníku a ne na podlahu nebo gauč, dostane kousek čokolády. Jak jsme se celou dobu těšili na zvuky Lambády (kterou nočník začne hrát, jakmile na dno dopadne pár kapek), tak už nám ta melodie začíná lézt krkem. Ema je totiž výjimečně chytré dítě a tak si občas na nočník sedne třebas jen kvůli třem kapkám moče. Hudba hraje, Ema tleská a my ji nervózně podáváme sladkou odměnu. Sám nočník je navíc trochu psychouš a Lambádu zběsile hraje ještě celé minuty potom, co už spláchnutá moč putuje v trubkách.

Její nejoblíbenější hračkou je malý bílý plyšový pejsek Hafhaf, který má kožený obojek okolo krku a kterého jsme jednou zapomněli na návštěvě u tety. Když nám to došlo, tchýně byla ještě ve stejné čtvrti, kde teta žije. Žena navrhla, že bychom tchýni mohli zavolat, aby hračku vyzvedla a ještě nám ji večer přivezla. Protože jsem někdy necitlivý debil, řekl jsem, že to přece nemá cenu. Ema celou noc plakala, ale ne tak, jako když dítě prosí o cukrkandl, ale spíš jako když Tom Hanks ztratil Wilsona. Seděla tehdy v postýlce opřená o mřížkovanou stěnu a plakala celé hodiny. Jediné slovo, které se mi tu noc vracelo na jazyk, byla trýzeň. Ten pláč nepocházel z rozumu, ale ze dna duše.
Tehdy jsem byl já ta saň a stačila mi na to jen jedna hlava.

Bouře nad Sofií

7. června 2017 v 15:52 | Milllhause |  Bulharské dny
V kanceláři je temno, i když sedím u okna a je teprve něco po čtvrté odpoledne. Venku ale řádí bouřka; skoro bych to přirovnal k apokalypse (kdybych přeháněl). Po nebi sviští blesky, hromy dují oblohou a já se připoseru pokaždé, když to za okny zase pořádně třískne. Možná by mi celá ta magie unikla, kdybych ve sluchátkách neposlouchal Nicka Cavea a jeho balady o synovi, který mu loni zemřel.

Nejlepší je být schoulený doma. Před pár týdny jsme v Sofii měli zase takovou jednu povedenou plískanici. Jel jsem autem čtvrtí Mladost, kousek od krytých fotbalových hřišť s umělou trávou, které si naše firma pronajímá každou pondělní noc. Bylo nedělní dopoledne, kapky mi bubnovaly po autě a já jsem čekal na červenou. Bylo mi opravdu hezky, zvlášť pokud jsem se zaměřil na lidi, co po chodnících skotačili k nejbližšímu přístřeší.

Vypnul jsem stěrače a nechal si pomalu zastínit výhled deštěm. Počkal jsem, až nebylo nic k vidění a dovolil stěrači setřít vodu ze skla. Najednou se vše rozmazané vyjasnilo jako když zaostřím hledáček kamery. Rozhlédl jsem se po jasném světě a najednou mi oči vyletěly k věžáku vedle křižovatky. Někde u horních pater nějaká žena vyběhla jen tak nalehko na balkón a položila tam nějaký talíř. Moc se tam nezdržela a hned přecupitala zpátky ke dveřím, vešla dovnitř bytu a zavřela za sebou. Už byla zpátky v teple domova a déšť se jí netýkal. Pořád mám ten obrázek v hlavě.

Nejlepší je vážně být schoulený doma, pokud venku řádí takový počasový nezmar. Nevadí mi ale vystrčit nos a třeba i zmoknout. Nevadí mi být venku v nezmaru, protože vím, že mě někde čeká teplo domova, které mě prostě nemine. Nevadí mi zažít blbý den v práci, protože vím, že existuje doma, kde vejdu, sundám si boty a schovám se. Nikdo mě přece nemůže vykolejit, když tolik dobře vím, že někde ve městě existuje přístav, od kterého mám klíče a můžu si v něm sundat promočené boty a usušit nohy.
Doufám, že si to budu pamatovat, i když venku nebude zrovna chcát.