Červenec 2017

Ethan řekl..

7. července 2017 v 9:27 | Milllhause |  Bulharské dny
Ethan Hawkey řekl, že sláva je samozřejmě bezva, ale pokud mu něco vzala, tak je to možnost udělat první dojem. Každý už má o něm utvořenou nějakou představu a málokdy potká někoho, kdo o něm ještě neslyšel. "Ztratil jsem možnost začít znovu," řekl. On se s tím ale určitě nějak popere.

Co dělat, když jdu po ulici v ústrety někomu, koho znám, jenomže ve chvíli, kdy se zaregistrujeme, je mezi námi pořád dobrých padesát metrů. Nikdy nevím, co mám dělat celou tu dobu, než k sobě dojdem.
Mám se na něj usmívat jako měsíček na hnoji, nebo ho ignorovat a jakoby uznale sledovat okolní domy a moderní architekturu? Co chůze? Mám jít pořád stejně, jako robot a nebo dělat fórky? Třeba ten, kdy jdu jakoby po schodech do sklepa, ten vždy zabere. Ačkoli možná by mého známého víc udivilo, kdybych najednou šel jakoby na půdu; to by se otočili i ostatní lidi na chodníku.

Ten herec co hrál otce Kurta Russela v Ohni je strašně podobný Kurtu Russelovi, zamyslel jsem se, už když jsem se na ten film díval jako dítě. Teď ho nedávno dávali v televizi a tu záhadu jsem vyřešil. On to je Kurt Russel.
Na druhou stranu, ta mladá pěkná holka z Ohně vůbec není podobná té hnusné plivající rašpli z Osmi hrozných. Čtyřiadvacet let je ale čtyřiadvacet let, masky jsou masky a tak myslím, že Jennifer Jason Leigh zatím nemusela řešit dilema, jako Ethan. Člověk si ani neuvědomí, v kolika filmech ji viděl; z hlavy bych vyhrknul jen Oheň a Osm hrozných a vůbec bych nezmínil aspoň pět dalších filmů, ze kterých si ale nepamatuju ji, ale jen ty postavy, do kterých se vtělila.

Jako tenista, který věří ve vlastní vítězství, ale sázkové kanceláře na něj ani nevypíší kurz. Tak si někdy připadám, když se snažím psát jinak, než jak je mi dáno. Jenže nezbyde než to nepřestat zkoušet. Z mé krátké novely Ethanovo dilema tak mohu zatím světu nabídnout jen první odstavec.

Ráno sem vstal z postele tak rychle, že se mi ani nestihl postavit; úplně se mi z hlavy vykouřila zkouška kapely. Stávat v pět ráno. Prý proč? Prý proč se na to nevyserem, jenže já řeknu to, co všem opakuju už sedumatřicet let; Ztuhlé koule budete mít dycky; s náma nebo bez. Nebojíme se depresí a lidí na ulici, jako se to stalo Ethanovi. Sme Ztuhlé koule a bušit nepřestanem.

Pojednání o lžíci v umyvadle

4. července 2017 v 12:57 | Milllhause |  Bulharské dny
Velikost umyvadla nehraje roli, stejně tak nezáleží na velikosti lžíce; předmětná je poloha té lžíce a ta je vždy pod kohoutkem a dnem vzhůru. V nekonečně se rozprostírajícím umyvadle se nachází pouze jeden předmět zvaný lžíce. Všehomír, v tu chvíli já, neví, kde se lžíce v danou chvíli v nekonečném prostoru umyvadla nachází a stejně tak vědomí samotné lžíce si není vědomo přítomnosti vody, která se co nevidět vychrlí přes trubky až k baterii, která vodu vypustí v ustáleném svislém tvaru přímo do prohlubně lžíce. Ne vedle ní. Ne na její rukojeť. Do prohlubně. Prohlubní nedisponuje žádný jiný z příborů, které se v umyvadle zcela nahodile a neuspořádaně rovněž nachází.
Právě lžíce jako jediná z příborů umožňuje dokonalé rozprostření vody do všech známých koutů umyvadla a v případech dostatečného tlaku i za jeho hranice; pro kohoutek baterie jinak nedostižné místo vesmíru.

Velikost není úměrná následkům. To je známý paradox v prostoru umyvadla. Úkaz zvaný naběračka (v jistých kruzích známý pod názvem šufánek) má veškeré předpoklady pro mnohem ničivější rozprostření vody než v případě lžíce jakýchkoli rozměrů, přesto se tato událost vyskytuje víc než sporadicky, téměř vůbec. Snad proto, že vesmír si z nás rád udělá srandu, ale před pravou pohromou nás ustavičně brání, jako když starší bratr mučí mladšího, ale ničí všechny ostatní, kdož by chtěli činit totéž.

Existuje teorie, že cokoliv, co se ve světě odehrává, je nevyhnutelné. Neexistuje náhoda; pokud nějaká neuvěřitelná událost právě vzala své místo v historii za své, bylo to zkrátka nevyhnutelné. Vše se alespoň jednou za celou historii vesmíru mohlo stát a stalo se to třeba právě teď.
Proto ať je už kohoutek natočený na kterékoli místo nad prostorem umyvadla a jakkoli je umyvadlo zaplněné nekonečným množstvím různých předmětů a jednou nekonečně malou lžící, puštěná voda po spuštění dopadne kde? Přesně tak. Všude. Na linku. Na stěnu. Na všehomíra.

Takto ovšem vypadal starý svět, než byl vyměněn za nový; chaotický ale přesto s daným řádem; pěnivý, myčkovitý. Lžíce zde ztratila svou sílu a v novém uspořádání světa byla snížena na úroveň nože, jehož možnosti pro rozprostření vody byly vždy téměř nulové a to pod jakýmkoli tlakem. Všehomír tak pro jednou dosáhnul svého.