Říjen 2017

Statečná Ema

Středa v 13:58 | Milllhause |  Bulharské dny
Když jsme Emu učili chodit na nočník, tak jsem ji u toho drnkal na ukulele, aby zapomněla, jak ji z toho sezení bolí zadek; na ukulele hrát samozřejmě neumím, ale něčím jsem ji zabavit musel.
Ema hru na ukulele pochopila jako nezbytnou součást celého procesu. Nějakou dobu mi potom otevírala dveře záchodu, zatímco jsem na něm seděl a s dětskou kytarkou v ruce mi hrála. To, že jsem se během dne vydal k záchodu brala jako signál všeho nechat, popadnout kytaru a vyrazit v mých stopách.

Někdy, třeba dnes, si přeju, aby Ema nebyla tak statečná. Už jsem si zvyknul, že nepláče během odebírání krve, ani když si natloukne. Ve školce si ještě neměla čas zvyknout kvůli neústálým atakům bacilů. Zatímco se ostatní děti při vchodu do ústavu zajíkají vřískotem, Ema jen tiše našlapuje po chodníku, drží mi ruku a vůbec si nezpívá; jen si nechává po tváři koulet slzy.
Skoro mi to trhá srdce, jak v sobě potlačuje smutek a strach, zatímco se dmu pýchou, jakou to mám statečnou holku. Když vcházíme do dveří, špitne jen "Čau tati," ačkoli ji ještě budu přezouvat a pomáhat sundat bundu. Když si pak Emu přebírá učitelka, jen mi jakoby povinně zamává a vchází do jeslí. Už se na mě nedívá. Vchází do místa, kde ji čekají jen další děti, hračky, prolézačky, jídlo a spaní, tedy vše, co má ráda, ale kde není nikdo, koho by měla ráda.

Lidi vodili nemocné děti do školky už od chvíle, kdy koncept školky vymysleli. Různé ústavy na způsob mateřských škol se začaly objevovat během první půlky 19.století. Bude to tak brzy už dvě stě let, proto bych o tom neměl mluvit, jakobych právě objevil Ameriku, nicméně.
Už od prvního pohledu bylo s tou ženou něco v nepořádku. Dcerku předala do rukou učitelky a ve velké rychlosti opustila budovu školky; měla co dělat, aby nezakopla levou nohou o pravou. Uběhla možná jen minuta, než dvě učitelky ze školky vyběhly na dvorek a ze dvorku do ulic, aby nezodpovědnou matku našly. Protože se jim to nepovedlo, musely vymyslet, jak bacily prodchané dítě držet stranou od ostatních dětí.

Tohle je vcelku normální obrázek k vidění. Jiní drzejší rodiče za zvuku dětského kašle mávají učitelkám a sestrám před obličejem potvrzením od doktora (zřejmě koupeným), že je dítě už zdrávo. Zatímco tito rodiče sedávají v práci ke stolům, začínají se činit i bacily, které do školky ráno přivedli. Nebude tak trvat dlouho, než Emu přestanu do školky vodit, abych ji tam namísto toho kutálel v takovém tom ochranném nafukovacím míči. S jedním ukulele uvnitř.

Šílenství

6. října 2017 v 16:07 | Milllhause |  Povídky
Loutkaře ze snění probralo bušení na dveře. Chvíli zůstal ležet a hleděl před sebe, ale když se rány ozvaly znovu, v rychlosti se posadil na okraj lůžka. Věděl, kdo na dveře klepe. Věděl, že jeho mise došla svého konce.
Olaf, který stál venku, přendal pistoli z levé ruky do pravé, která byla už unavená bušením. Chvíli čekal, protože se mu nechtělo znovu třískat do těch starých popraskaných vrat. Když už se napřahoval k dalším úderům, objevil se Loutkař ve dveřích.

Olaf, který z dálky mohl připomínat obra, znal každý kámen v okruhu stovek kilometrů od jeho vesnice. Ta se nacházela v horách, ve kterých Olaf nikdy nesešel z cesty. Nikdy nezabloudil ani v sobě, jako se to mohlo stát ostatním vesničanům, protože nikdy nešel vlastní cestou.
Byl jako mechanismus, který se dá do pohybu, jen pokud někdo otočí klíčem. Proto když mu přikázali, aby navštívil každého člověka ve vesnici a popravil jej, začal úkol strojově plnit. Loutkař, který s podivným přáním přišel, Olafovi poručil zeptat se každé oběti na poslední přání a to vyplnit. Potom ustoupil do pozadí a nechal program žít vlastním životem.

Upozaděná a napůl zdegenerovaná vesnice, která jako ztracený koráb už přiliš dlouho čekala na vítr, tak měla zase o čem mluvit. Vše přitom začalo nevině; před několika lety Loutkař coby čerstvě vyspělý našel v horách pohozenou pistoli. Prošel tehdy tři a půl tisíce kilometrů po okolních pohořích, aniž by objevil jedinou známku lidské stopy.
Jednoho mlhavého rána se po další z řady nocí pod otevřeným nebem zvednul z trávy. Rukou nabral rosu a opláchnul si obličej. Vydal se ke keřům lesních jahod, ale už po pár krocích zakopnul o drn. Dopadnul přímo k brašně, napůl pohřbené v bahně.

Olaf každé ráno klepal na dveře. Přání každého vesničana ale bylo, aby je nezabíjel a jemu nezbylo, než jim to přání splnit. Loutkařův program tak přinesl jen jednu oběť a to hned z prvního rána. V samém počátku Olafovo ohlášení totiž nikdo nebral vážně.
Dvoumetrový opožděný kolos byl dle mnohých hříčkou přírody; byl jako dítě neznalé všeho, které se tajně obouvá do dospělých bot. Navíc nikdo ve vsi nevlastnil a nikdy ani na vlastní oči neviděl skutečnou pistoli. Na jediném náměstí vesnice trpěla vedrem či zimou vyschlá kašna s obeliskem stojícím hned do ní. Zde bylo ohlášení vyvěšeno, ale slibům o popravách nikdo z vesničanů nevěřil.
"Co si přeješ?" zeptal se Olaf prvního rána. Farmář, který zpocený po celodenní práci před Olafem klečel, nevěděl, co si má myslet. Už léta žil zcela mechanickým tempem a znal jen dřinu na poli. "Hodně brambor napřesrok," odpověděl a hned na to ho Olaf zastřelil.
Celou scénu sledovala zpoza ohrady statku farmářova sedmiroční dcera. Právě ta tu novinu donesla do vsi, když hned po popravě vyběhla ze skrýše a uřícená se zastavila až u jedné z bočních uliček návsi. "Co ti je?" ptali se. Olaf ho. "Cože?" Mého otce.. "Co to povídáš?" Zastřelil.

Loutkař otevřel brašnu. Krom deníku psaném v jazyce, kterému nerozuměl, našel poloprázdnou lékarničku, pistoli a deset krabiček nábojů. Bylo to poprvé, co kdy viděl zbraň. Hned si vybavil dobu svého dětství. V jedenácti letech Loukaře zavedli do domu, kde na stěně visel obraz muže držícího pušku. Ten muž běžel přes zasněženou zem posetou zastřelenými vojáky. Muž byl oblečen v kabátě a byl jediným živým člověkem. Výjev ukazoval peklo v zákopové vřavě první světové války.
Ten obraz Loutkařovi změnil život. Pamatoval si zbraň a výraz strachu v obličeji toho vojáka. Pamatoval si jeho oči. Tehdy porozuměl významu slova šílenství. Do domu se opakovaně vracel a nakonec před obrazem proseděl měsíce, kdy jen sledoval oči toho vojáka. Přemýšlel, co vše je potřeba k tomu, aby někdo mohl šílenství vetknout do očí; ať už štětcem nebo příslibem smrti.

Doba kráčela vpřed. Vesničané před Olafem klečeli v dešti i na slunci, ve sněhu i na vyprahlé zemi. Na stejnou otázku dostával jednu a tu samou odpověď. Nech mě žít. Cyklicky a beze změny. Lidé ve vesnici se uklidnili, když zjistili, že jejich přání bude vyslyšeno. Protože ale loutkař mlčel a do svého programu už více nezasahoval, nic se na Olafově rutinně neměnilo.
Vždy zaklepal na dveře a poté co vybraná oběť vyšla ven, sledovala rodina nešťastníka výjev popravy z oken domu. Vždy se mohli jen modlit, aby i tentokrát Olaf nezapomněl ponouknout oběť k poslednímu přání. Činil tak vždy až po natáhnutí kohoutku a přiložení hlavně za pravé ucho.
"Máš poslední přání?" Nech mě žít.

"Jmenuju se Olaf," uvedl se bez meškání jako stosedmdesátkrát předtím.
"Vím," řekl jen Loutkař a vyšel ven tak prudce, že Olaf během couvání mírně zakopnul a tak tak že neupadnul na zem. Loutkař došel doprostřed dvorku a klekl si na zem. Trpělivě čekal, než k němu Olaf dojde. Olafovi se něco nezdálo. Vrátil pistoli zpět do pravé ruky a přiložil ji Loutkařovi k pravému uchu.
"Máš poslední přání?" zeptal se, zatímco levou rukou třímal pouzdro pistole. Jako tolikrát předtím čekal, že ji za chvíli schová, aniž vystřelí.
"Hned potom se zastřel," řekl vyrovnaně Loutkař. Olaf několikrát mrknul, než mu došlo, že dnešní ráno bude vše jinak. Další ráno a procházka v okolí horského jezera už nebude. Na nikoho se už nikdy nepodívá a nikdy už se nenají. Zničehonic zde byl konec. Srdce mu začalo bušit horečným tempem až jej napadlo vzpříčit se programu. Ta myšlenka ho objala jako matka k sobě tiskne malé dítě.
Svalil pistoli a namířil ji k zemi. V té chvíli pocítil náraz, po kterém se celý svět začal bortit. Sledoval polorozpadlé stavení, nebe, stromy, temeno Loutkařovy hlavy, ale ničeho se nemohl zachytit. Stál pevně jako skála a přece se cítil jako ve vlnách. Cítil se jako skleněný panák, který narazil na betonovou stěnu. Jako ocel na bouracím kladivu, které plnou silou udeřilo na kámen. Cihla tříštící se na malé kousky po nárazu do Olafovy hlavy. Olaf začal plakat, ale ne kvůli té bolesti; k zemi jej svalila beznaděj. Nebyl svým pánem a proto nikdy nemohl vyjít vlastní cestou. Jediným únikem byl definitivní konec. Ať už cesta k němu bude bolet jakkoli. Ať už k dojítí svého konce bude muset vykonat cokoli. Stejně jako tomu vojákovi z obrazu, nezáleželo mu na ničem jiném, než chaosu učinit přítrž.

Loutkař trpělivě čekal. Za zády mu stál Olaf, který se na Loutkaře právě upínal celým svým vědomím. Zvednul ruku a znovu přiložil zbraň. O vteřinu později už namísto Loutkaře klečelo na dvorku jen Loutkařovo tělo, kterému zabralo několik momentů, než podlehlo gravitaci a svalilo se k zemi. Olafovo šílenství tak nikdy nespatřil.