Listopad 2017

Srovnat si hlavu

1. listopadu 2017 v 12:46 | Milllhause |  Bulharské dny
Narodil jsem se v zemi, která už neexistuje, ale každá další země, ve které jsem žil, pořád existuje a dokonce jsou všechny viditelné z vesmíru. To mi připomíná známý fakt, že pokud si lidé něco přejí při pohledu na padající hvězdu, činí tak hodně pozdě; neuvědomují si v tu chvíli, že ta hvězda je už miliony let mrtvá; stejně jako jejich sny.

"Všechny jsou se zeleninou, sakra!" zařval ten chlápek směrem k regálu v jedné z kauflandovských uliček. Stál vedle mě a oba jsme hledali makrely ve vlastní šťávě. V téhle zemi zpravidla prodávají tři druhy ryb v konzervě; ve vlastní šťávě, v rajčatovém protlaku nebo obložené zeleninou. Já mám rád ty ve vlastní šťávě, ale nemám rád, že je nikde nemají.
Pokud je v Kauflandu dejme tomu vyloženo sto sedmnáct konzerv různých značek a druhů, jen asi pět makrel bude plavat v oleji. Zbylé budou prodchané zeleninou a pokapané rajčaty. Prostě nerozumím té nevyváženosti v nabídce.

Musím ale opravdu rozumět první světové válce? Měl jsem snahu; četl jsem si o ní a taky jsem se díval na dokumenty, protože mě prostě zajímalo, jak se to tehdy semlelo. Svou komplikovaností mi to ale připomíná desetiletou válku z jedné pohádky. Třetí knížectví počkalo, až se první dvě pobijí. Čtvrté knížectví dělalo totéž, páté se přidalo k třetímu, šesté k čtvrtému a sedmé zbrojilo a čekalo, až jak to dopadne.
Z toho, co se o Velké válce dovím, většinu zapomenu, nebo udržím jen střípky a zanedlouho zase nevím nic. Napadlo mě ale - musím opravdu vědět, jak se to tehdy stalo? K čemu mi to vlastně je? Nakonec by mělo stačit, že vím, že první světová válka byla a Německo že skončilo druhé.

V akčních filmech, kde druhý končí zlosyn, mě mrzí jedna věc. Často se v nich arogantní padouch směje spoutanému hrdinovi, který to má jakoby za pár, když v tom se hrdina domákne pistole a zničehonic vpálí padouchovi kuli mezi oči. Padouch padá mrtvý k zemi, a nikdy si tak neuvědomí, že prohrál; nemá čas si to uvědomit. Do poslední vteřiny se cítí jako vítěz a taky tak odchází.
Kdyby ale dostal ránu nejdřív třeba do břicha, nebo do ruky držící bambitku, měl by čas si pomyslet:"Hmm. To asi nakonec nebudu tak chytrej."

Existuje hláška, že prý co je lepší než sex (dva sexy). Sledujíc tuto logiku jsem začal pít dvě capuccinna denně. Vím, že pokud se vydám touto cestou, skončím u pěti šálků a drančícího srdce.
Náš vztah (tedy můj a cappuccina) je ve stavu, kdy se od rána těším, až si ho dopřeju. Pokud si odpoledne uvědomím, že jsem ho ještě neměl, mám radost, protože mě to potěšení z napití teprve čeká. Nedávno jsem ale přišel na to, jak problém dvou denních kafí vyřešit.
"Vím, jak problém dvou kafí vyřešit," svěřil jsem se ženě.
"Jak?" zeptala se. "Budeš prostě dál pít denně dvě kafe?" Ještě než jsem dokončil svou vlastní myšlenku, zamyslel jsem se nad tou její. Mám útrapy nad pitím dvou kafí denně, a tak to vyřeším tím, že je prostě budu dál pít a basta. Přemýšlím, kolik alkoholiků tuhle logiku použilo na cestě ke sebezničení.
"Ne, jen prostě namísto jednoho capuccinna budu pít jedno mochaccino. Tam kafe není."
"Jasně, že je. A čokoláda k tomu."

Všechno je jinak. To je ta jediná pravda, za kterou se honit. Padající hvězda není mrtvá; je to kometa hořící v atmosféře, děje se to teď a je to jedinečné. Stejně tak jako každá jiná země viditelná z vesmíru. Stejně jako makrely ve vlastní šťávě viditelné v jiném regálu a nevšední akční filmy, které nemají rozpočet na velkou reklamu.