Prosinec 2017

Na cestě

29. prosince 2017 v 12:18 | Milllhause |  Bulharské dny
Noc a osvětlená palubní deska. Moderátor rádia už moc nemluví a pouští jednu klasiku za druhou. Projíždím kouskem země, kde jsem nikdy předtím nebyl. Na sedadle spolujezdce je ohryzaný sendvič, flaška vody a mapa, kterou jsem vzal spíš ze srandy.
Brzy bude kolem jedenácté večer a tak zastavuju na skromné benzínce. Startuju telefon a najíždím na stránku s hotely v radiusu deseti kilometrů. Je jich tu několik, ale já vybírám hned ten první s otevřenou recepcí. Dávám blinkr, otáčím auto o 180 stupňů a mířím zpět do hor.
Recepce je ztichlá a recepční ospalá. Auto jsem zaparkoval na hotelovém parkovišti, slečně jsem dal kreditku a těším se na čistý pokoj, velkou postel a horkou sprchu. Restaurace funguje ještě půl hodiny a tak rychle objednávám rybí filé s brambory a dvě piva.
Jsem po sprše a v posteli. V jazyce, kterým nemluvím, vysvětluje Gene Hackman Willu Smithovi, že neměl nikomu volat. Usínám s vědomím, že zítra ráno si dopřeju bohatou snídani a potom vyrazím na cestu, která nevím kde skončí.

Na podzim jsme si s rodinou vyrazili na severozápad Bulharska, kterému zbytek země říká Severozapadnutá část; obrázky, které jsem během cesty viděl z auta, mě nenechaly na pochybách, proč tomu tak je, ať už šlo o rozpadlá stavení nebo spoře oděné stopařky; jde o nejchudší část země.
Na cestách mezi městy jako Botevgrad, Vraca nebo Montana jsme viděli spoustu polorozpadlých vesniček, kdy na jeden bytelný dům připadlo několik nebytelných. Očividné bídě pak celou dobu kontrastovala masivní drsná příroda, skládající se ze zpustošených polí a skal obepínajících jednotlivá horská městečka.

Když v těch místech zemře poslední obyvatel domu, často se stává, že poté začne postupně mizet i ten dům; během dní či týdnů může z tichého opuštěného domu zmizet vše od zařízení přes plastové lžičky až ke kabelům ve stěnách. Některé vesnice tak připomínají města duchů.
Vesnice nejsou místa s domkem vedle domku hrajícími ve všech barvách a s malebnou návsí uprostřed. Je to dálnice, lesy a sem tam dům. Boris a Nataša jsou skuteční lidé, u kterých jsme byli v jedné takové vesničce na návštěvě. Není to tak dávno, co postupně zemřeli dva z jejich sousedů. Protože většina domů má u sebe taky velký pozemek, nemají Boris s Natašou v radiusu tří kilometrů nikoho okolo. Žijí v jediném domě široko daleko, který přes noc svítí a vydává teplo.

Noční putování a spaní v poloopuštěném hotelu je myšlenka, která mě uklidňuje celá léta, ale nikdy jsem se k podobnému putování nedostal. Vesmír mě nicméně vyslyšel a tak jsme kousek od Botevgradu museli hned první večer podzimní dovolené odbočit z cesty do vesničky Pravec, kde jsme našli hotel Palace a okolo jedenácté večer si v něm vyžádali pokoj. Žena a obě dcerky si ve skromně zařízeném pokoji lehly na obří letiště, já si rozložil gauč a na stolek vedle něj si položil pivo, které jsem si koupil v baru vedle recepce.
Ráno jsem si v hotelové chodbě všimnul požárních hlásičů, na kterých se skvěl nápis v češtině požár. Venku kafe popíjejících domorodců jsem se zeptal na cestu k nejbližší pekárně a protože jsem k ní došel a pak se taky vrátil zpět k hotelu, kterážto cesta mi zabrala asi 350 metrů, viděl jsem většinu menšího než malého městečka.

Sychravé počasí, v žaludku teplé pečivo a pokračování v ladění rádio stanice. Už jsme byli pohodlně usazení v autě a projížděli krajinou, ve které jsme nikdo z nás předtím nebyl. Boris a Nataša od nás byli jen 170 kilometrů a jedno pohoří daleko.

Obyčejný den

19. prosince 2017 v 11:22 | Milllhause |  Bulharské dny
Byl to normální den v holandském bistru, než ten důchodce proletěl skleněnými dveřmi. Tohle jsem četl před několika týdny na jednom zpravodajském serveru, ale být to první věta náhodně otevřené knihy někde v knihkupectví, koupil bych ji; dala by se použít nastokrát.
Byl to normální den po operaci srdce, než jsem pochopil, že existují taky průměrní kardiochirurgové; do té doby jsem slyšel jen o těch špičkových.

Byl jsem už pětadvacet kilometrů v Sbsku a stál na parkovišti benzínky, na které jsem shodou náhod zastavil už loni, když jsem se vracel z Moravy. Naše děti si protahovaly kosti na prolézačce a já v ruce držel vysílačku.
"Haló, slyšíte mě?" pustil jsem tlačítko a čekal na odpověď. Tou bylo jen ticho; takové, které slyšel Marty McFly, když se chtěl spojit s doktorem, který zemřel před sedmdesáti lety.
Byl to normální den dovolené, než jsme ztratili půlku výpravy u srbských hranic. Snažil jsem se dovolat posádce druhého auta, která s námi absolvovala tůru Sofie - Ostrava - Sofie. Po vjezdu do Srbska se nám ale najednou přestali hlásit. Telefony kvůli cenám mimo Evropskou unii byly vypnuté a tak jsme se jim ani nemohli dovolat.
"Haló, co je s váma lidi?" zkoušeli jsme to každých pár minut. Už jsme opět seděli v autě, mířili na jih, a doufali, že najednou vysílačka zaškvrčí a někdo v ní udá svou polohu.

Ujeli jsme už padesát kilometrů, ale vysílačka pořád mlčela. Člověk najednou pocítí, jak se cítí hrdina filmu, když se má rozhodnout zda utíkat, nebo se schovat; zatímco já máchám rukou nad jeho nerozhodností, protože vím, kde na něj čeká odstřelovač. Je správné jet zpátky k hranici a zjistit, jestli je nezadrželi? Nebo mám na benzínce čekat na to, až třeba projedou? Nebo jet dál a doufat?
Vysílačky, které jsme používali, měly mít dosah až deset kilometrů. To ale platilo, jen pokud oba přístroje byly na odkryté ploše. Projeli jsme dalších padesát kilometrů, než vysílačka začala škvrčet. O dva kilometry později jsme je našli na jednom srbském odpočívadle. Všechno dobře dopadlo, ale chvíli to skutečně znělo jako klekání.

Stmívalo se. V autě bylo ticho a děti na zadním sedadle si zřejmě před očima přehrávali celodenní putování v autě. Nebo si spíš představovali postel. Každopádně jsme právě najeli na část už postavené nové dálnice na jihu Srbska, díky které se v budoucnu úplně vyhnu tunelům.
Sytě oranžové slunce zalévalo obrázek jediného auta projíždějícím po novém asfaltu. Najednou jsem si uvědomil, že jsme tady sami a ten sytě barevný pohled je tady jen pro nás, jakoby za odměnu za ten stres. Přesto jsem musel zavrtět hlavou, kolikát se žánr toho dne změnil. Od road movie přes thriller až k happyendu dramedie.

Lehce mě uzemní fakt, že jeden obyčejný den může nabídnout tolik různých nálad. Pamatuju si, že když jsem byl ještě malý kluk, vzal mě jeden strejda na výlet do lesa. Byla to nudná zimní sobota, ve které jsem neměl co dělat. Protože jsem v pokojíku jen hrál kuličky (přičemž důlek jsem si jen představoval), hned jsem se pro myšlenku jet do zasněženého lesa nadchnul.
Nevěděl jsem, že jeden z důvodů, proč mě sebou tenhle strejda vzal, byl, aby nepůsobil podezřele před hajným, zatímco bude krást (budoucí vánoční) stromky. Když nás hajný načapal, tak jsem se tehdy zamyslel. Je možné, abych po tak klidném ránu mohl skončit v base? Můžou tak rozdílné události existovat v jeden den? A byl by to pořád obyčejný den?