Obyčejný den

19. prosince 2017 v 11:22 | Milllhause |  Bulharské dny
Byl to normální den v holandském bistru, než ten důchodce proletěl skleněnými dveřmi. Tohle jsem četl před několika týdny na jednom zpravodajském serveru, ale být to první věta náhodně otevřené knihy někde v knihkupectví, koupil bych ji; dala by se použít nastokrát.
Byl to normální den po operaci srdce, než jsem pochopil, že existují taky průměrní kardiochirurgové; do té doby jsem slyšel jen o těch špičkových.

Byl jsem už pětadvacet kilometrů v Sbsku a stál na parkovišti benzínky, na které jsem shodou náhod zastavil už loni, když jsem se vracel z Moravy. Naše děti si protahovaly kosti na prolézačce a já v ruce držel vysílačku.
"Haló, slyšíte mě?" pustil jsem tlačítko a čekal na odpověď. Tou bylo jen ticho; takové, které slyšel Marty McFly, když se chtěl spojit s doktorem, který zemřel před sedmdesáti lety.
Byl to normální den dovolené, než jsme ztratili půlku výpravy u srbských hranic. Snažil jsem se dovolat posádce druhého auta, která s námi absolvovala tůru Sofie - Ostrava - Sofie. Po vjezdu do Srbska se nám ale najednou přestali hlásit. Telefony kvůli cenám mimo Evropskou unii byly vypnuté a tak jsme se jim ani nemohli dovolat.
"Haló, co je s váma lidi?" zkoušeli jsme to každých pár minut. Už jsme opět seděli v autě, mířili na jih, a doufali, že najednou vysílačka zaškvrčí a někdo v ní udá svou polohu.

Ujeli jsme už padesát kilometrů, ale vysílačka pořád mlčela. Člověk najednou pocítí, jak se cítí hrdina filmu, když se má rozhodnout zda utíkat, nebo se schovat; zatímco já máchám rukou nad jeho nerozhodností, protože vím, kde na něj čeká odstřelovač. Je správné jet zpátky k hranici a zjistit, jestli je nezadrželi? Nebo mám na benzínce čekat na to, až třeba projedou? Nebo jet dál a doufat?
Vysílačky, které jsme používali, měly mít dosah až deset kilometrů. To ale platilo, jen pokud oba přístroje byly na odkryté ploše. Projeli jsme dalších padesát kilometrů, než vysílačka začala škvrčet. O dva kilometry později jsme je našli na jednom srbském odpočívadle. Všechno dobře dopadlo, ale chvíli to skutečně znělo jako klekání.

Stmívalo se. V autě bylo ticho a děti na zadním sedadle si zřejmě před očima přehrávali celodenní putování v autě. Nebo si spíš představovali postel. Každopádně jsme právě najeli na část už postavené nové dálnice na jihu Srbska, díky které se v budoucnu úplně vyhnu tunelům.
Sytě oranžové slunce zalévalo obrázek jediného auta projíždějícím po novém asfaltu. Najednou jsem si uvědomil, že jsme tady sami a ten sytě barevný pohled je tady jen pro nás, jakoby za odměnu za ten stres. Přesto jsem musel zavrtět hlavou, kolikát se žánr toho dne změnil. Od road movie přes thriller až k happyendu dramedie.

Lehce mě uzemní fakt, že jeden obyčejný den může nabídnout tolik různých nálad. Pamatuju si, že když jsem byl ještě malý kluk, vzal mě jeden strejda na výlet do lesa. Byla to nudná zimní sobota, ve které jsem neměl co dělat. Protože jsem v pokojíku jen hrál kuličky (přičemž důlek jsem si jen představoval), hned jsem se pro myšlenku jet do zasněženého lesa nadchnul.
Nevěděl jsem, že jeden z důvodů, proč mě sebou tenhle strejda vzal, byl, aby nepůsobil podezřele před hajným, zatímco bude krást (budoucí vánoční) stromky. Když nás hajný načapal, tak jsem se tehdy zamyslel. Je možné, abych po tak klidném ránu mohl skončit v base? Můžou tak rozdílné události existovat v jeden den? A byl by to pořád obyčejný den?
 


Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 19. prosince 2017 v 11:36 | Reagovat

Ještě vše dobře dopadlo :) Jak s dětmi, tak se stromkem. A osobně zastávám názor, že žádný den by neměl být obyčejný...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama