Březen 2018

Nesouvisle s hlavou v míse

14. března 2018 v 11:02 | Milllhause |  Bulharské dny
Něco si nalhávat je jako chlastat absint. Sedíme okolo stolu a nevíme o tom chlapíkovi, co tam sedí s námi a není ho vidět. Drží v ruce palici, kroutí hlavou a myslí si "je to ale banda tupců".

Kdysi jsme se s jedním kamarádem Ondrou rozhodli zmizet z Ostravy a krátce na to se objevit v Praze. To bylo na podzim roku dva sedm. Brzy se k nám přidal další chachar a společně jsme začali hledat bydlení. Po pár týdnech jsme našli tři plus jedna na Hájích, hned u lesa. Jednou večer, byl už listopad, jsme tam tak všichni tři vyrazili podepsat smlouvu spolu s majitelkou bytu a makléřkou.
Když jsme vystupovali z výtahu, řekl Martin: "Počkej, to jdem dovnitř?" Na chvíli zavládlo ticho. Jen jsme na něj hleděli a čtyři oči si podělily tři slova. Co sis myslel.
"Já nemám ponožky," řekl, jako by čekal, že mu jedny půjčíme. Další ticho.
"Vždyť je tam mínus dvanáct.." řekli jsme zbytečně, protože fusekle mu to v botách nevykouzlilo. Na chodbě zhasla lampa. Někdo z nás popošel ke stěně, rozvítil a vrátil se do výchozí pozice. Zase ticho a Martin, co se díval střídavě na Ondru, mě a svoje boty. Nakonec jsme se na něj vykašlali a po zaklepání prošli bytem až do obýváku, zatímco Martin kolem nás obratně tančil jako hrdina filmu 3-iron, aby nikdo nepostřehnul holé nohy v bytě.

Chlápek se kolem desáté protáhne po dlouhém posedu na židli. Popadne palici, kterou si o židli opřel a vstane. Ještě jednou si přeměří ochlasty okolo stolu, kterým samotným je divné, že jim ten absint dneska nic nedělá. Napřáhne a začne jednoho po druhém mazat po hlavě kusem ožralého dřeva.

Předtím, než jsem z Ostravy odešel, tak jsem v ní žil. Jako dítě jsem jednou v sobotu ráno popadnul kolo a vyrazil do Vítkovic, na Mírové náměstí, kde moji rodiče vedli jeden obchod se smíšeným zbožím, což stálo i na vývěsním štítu.
Šlapal jsem do pedálů po ulici Ruská a kousek před budovou, kde byl bazén a rehabilitace (teď tam sídlí nějaká firma), se něco stalo. Přestal jsem cítit poryv větru. Vítr přestal existovat a já jel ve vzduchoprázdnu. Pokračoval jsem v jízdě, ale taky jsem si v té chvíli uvědomoval, že tohle tady ještě nebylo. Vyplašilo mě to nastálé ticho.

"Slyšíte něco?"
"Ne."
"A víte, proč nic neslyšíte?"
"Proč?"
"Protože je tady ticho jako v hrobě."

Slyšel jsem jen to, jak se řetěz kola protáčí mechanismem a zvuk gumy jedoucí po asfaltu. Nanejvýš půl minuty stál čas, akorát že zapomněl na mě, a nechal mě se projet ve vakuu.

Zvracím, jako tolikrát předtím, ale tenhle průplach žaludkem si jako jeden z mála pamatuju. Stejně jako kamaráda bez ponožek a jízdu na kole, co jsme absolvoval před deseti lety. Možná je to tím, že zvracím jinak než jindy. Je šest ráno, mám hlavu v míse jednoho ze společných záchodů na koleji a mám taky holou prdel trčící z kabinky. A spím.
O dvacet minut dříve mě vzbudila špatná energie točící se v podbřišku. Posadil jsem se na posteli, říhnul si a ucítil na patře chuť absintu. Nebylo nad čím přemýšlet; hned jsem vyrazil k záchodům. Nebyl jsem ale schopný odhadnout kudma to půjde ven. Stáhl jsem si tedy trenky až ke kolenům, kleknul si a opřel hlavu o sedátko. A usnul.