Květen 2018

Zločin bez zlosyna

15. května 2018 v 12:21 | Milllhause |  Film
Dneska jsem si zapomněl brýle a uvědomil si to, až když jsem stál na zastávce, sledoval příjíždějící autobus a nedokázal přečíst jeho číslo. Ale z toho jsem si nic nedělal, protože každý autobus, co na mou zastávku dorazí, mě doveze do práce. Některé problémy se, Dano, vyřeší samy.

Nedávno jsem přepínal v televizi programy, když na mě vykoukla postarší Dana Scully a její sešlý parťák Mulder. Vyšetřovali v nějakém americkém zapadákově brutální smrt dítěte. Co mě na tom díle nejvíc zaujalo, nebylo to dítě, ale jak často se Dana pletla; až tak, že by z toho mohla mít svetr.

Jenomže Dana chodí oblečená jen v sáčku, nebo v bílém plášti, pokud zrovna pitvá. A že se k těm pitvám tentokrát taky dostala. V tom městečku někdo rituálně zabil dítě. Nejdřív si byla jistá, že vinen je otec (místní policajt), ale brzy se přišlo na to, že to tak není. Tenhle otec-policajt si totiž v policejním archívu vyhledal, že na kraji města žije v tajnosti muž s cejchem pedofila.
Dana tak obrátila a začala Mulderovi vtloukat do hlavy, že teď už je to přece jasné, že policajtovo dítě určitě zabil on. Během přihlížení veřejnému lynči a exekuci, Mulder kroutil hlavou, protože se mu něco nezdálo a Dana kroutila hlavou, že jí Mulder nevěří.

Zanedlouho po lynči ale umřelo další dítě a Dana tak opět musela obrátit, tentokrát už ale radši nemluvila o nikom konkrétním; byla si však jistá, že to je člověk. Člověk, který v tom skutečně měl prsty, byla žena z městečka, která byla matkou druhého zabitého dítěte a která chtěla přivolat prokletí na hlavu svého muže a jeho milenky (matky prvního dítěte). Použila k tomu domácí okultní příručku, ale zřejmě něco popletla.
Mulderovo tušení se tak ukázalo jako správné; ta žena totiž namísto prokletí přivolala do městečka ďábla. Ani jí se nakonec trest nevyhnul, protože vzplála jako pochodeň a tím tak uzavřela celý případ.

Nevím, jestli Gillian Anderson nenaštvala scénáristu, nebo postava Dany byla taková vždy; naprosto sebejistá ve vlastním sebeklamu. Já, když si zapomenu brýle, nevidím na autobusy ani na čísla v počítači a celý den shrbený pracuji pomalu. Nevím, co si před cestou do amerického zapadákova zapomněla Dana.

Kdo byl v tom díle vlastně zlý? Démon určitě ne, ten se jen řídil heslem you gotta do what you gotta do. Otec-policajt? Tomu někdo zabil dítě; nebyl zlý, jen zkratoval. Agent s objektivním myšlením by ho měl v takové chvíli korigovat. Pedofil? Ten v tomto díle nikomu neublížil (a dle informací z archívu, ani nikomu předtím). A milenecký pár a žena s příručkou všichni jednali jen jako lidi.
Dokonce i ve světě, kde jsou zabity dvě děti, se těžko hledá zlosyn. Jen je třeba se na to dívat chladně a pokud třeba, s brýlemi a bez Dany.

Ve svých rukou

11. května 2018 v 9:23 | Milllhause |  Bulharské dny
Loni v zimě jsem vzal Emu na Vitošu, kde jsme se posadili na boby a pouštěli se z kopce. Vedle svahu byla restaurace s terasou, ze které vedly schody. Než jsme ty schody začali scházet, vzal jsem radši Emu do náruče, protože cestou k restauraci její nožky po zledovatělých schodech klouzaly. Když jsem scházel, opatrně jsem našlapoval, ale po sejití posledního schodu jsem samozřejmě uklouznul. Ema mi vypadla z rukou, a praštila se do týla o zem. Hned začala plakat a mně vytanula na mysl jedna poučka, která kdysi stála hned pod tou, že pes co štěká nekouše; totiž že pokud dítě po dopadu nebo úderu pláče, tak není tak zle. Horší by bylo ticho. Jen u té myšlenky dostávám ránu dělem na sonar a vaří se mi krev. Zavírám oči a vidím pěsti opírající se do stěny a kousky tříštící se cihly.

Při zvedání Emy zpět do rukou jsem na setinu vteřiny zahlédnul tu obří laskavou ruku, která mi už po třísté sedmdesáté v životě pomohla. Jenomže mi neukazovala palec nahoru, kdežto byla připravena k máchnutí; jakoby mě chtěla zaplácnout do země. Neser mě, naznačovala.

Před pár lety jsem rozečetl Bibli a žiju v zemi a rodině věřících, ale sám se pořád považuju za ateistu věřícího jen na to, že nás jednou vezme prach a povědomí o mě z historie zmizí, jen co na mě zapomene poslední pravnouče. Přesto častěji než kdy jindy zvedám hlavu a posílám vzdušný polibek komukoli, kdo okolo mě má zrovna šichtu. Čím dál víc se zdráhám uvěřit, že jde jen o kliku.
Taky proto jsem si vybudoval ruční brzdu. Používám ji jen v případě, když se mi chce kňourat, protože mi někdo v noci bouchnul do auta. Nebo když se mi rozbije lednička (zase). Nebo když ke konci peněz zbývá hodně měsíce. Nemám totiž co kňučet. Je to něco za něco.

Znám pětičlennou rodinu, která se přestěhovala na Moravu. Pár týdnů před přesunem tam jeli jen sami rodiče jako předvoj, a po celou inspekční cestu nic nevycházelo. Na letišti si museli připlatit, protože si nevytiskli letenku (ještě předtím si spletli terminál). Pak jim ujel vlak. Nakonec zapomněli pin ke kartě a kdybych nebyl s nimi a neměl s sebou svou kartu, spali bychom tehdy na ulici, protože v hotelu, do kterého jsme dorazili v jedenáct večer, brali jen hotovost. A to bylo jen prvních dvanáct hodin pětidenních nedorozumění, o kterých možná jednou vyjde série na pokračování.
Ve chvíli, kdy to začalo být tak stresující, až to začalo být směšné, napadlo mě, že všechno bude v pohodě. Jakoby nám ten kdokoli, kdo nás měl tehdy na starosti, skrze ty lapálie vzkazoval - já vám s tím teda pomůžu, ale to neznamená, že se trochu nepobavím. To mi nikdo nemůže nic říct.
A to je všechno, co jsem k tomu chtěl říct. Je štěstí mít všechno ve svých rukou a pevně to tam držet.