Červen 2018

Knoflík v hlavě

21. června 2018 v 12:30 | Milllhause |  Povídky
"..velikosti knoflíku", doplnil do telefonu, když popisoval tu věc, co si nahmatal na hlavě. Vždycky se mu líbilo, jak se v jednom filmu jistý Pitt ledabyle přehraboval ve vlasech a zvyknul si to dělat taky. Výrůstek schovaný ve vlasech mu tak neuniknul a dokonce si kvůli němu včera v jedenáct večer oholil hlavu. Pak našel dvě zrcátka a po chvíli práce je dokázal nastavit tak, aby viděl na odvrácenou stranu vlastní lebky. Našel tam malou bouli velikosti knoflíku.

"Zarudlá až fialová," odpověděl na další dotaz a něco v jeho střevech se hnulo. Byl už další den, on stál na terase firmy, ve které pracoval a pomalu přešlapoval, zatímco operátor pojišťovny dýchal do sluchátka a snažil se najít dermatologa ve změti nemocnic.
"Rozumím, v devět ráno, v nemocnici Lajf," potvrdil a byl na sebe chvíli pyšný, že tentokrát nic neodložil na potom, a začal knoflík v lebce řešit, jen co na něj přišel. I když to nebyla úplně pravda, protože o něm věděl už léta, jen mu nevěnoval pozornost. Považoval jej za kousek něčeho, co časem odpadne, jak se to stávalo jinde na těle. Jenomže knoflík neopadnul, naopak se začal pěkně vybarvovat.

No anger, no anger, opakoval si vždycky, když se mu v prdeli vyrojil nový hemeroid. Ten třetí před pár měsící byl zatím nejbolavější, a proto mu dal jméno Evil Kenevil. První dva, Lars a Ulrich byli zajímavá zkušenost, jak se teď říkalo, ale Evila Kenevila by si klidně odpustil.
Tuhle mantru si opakoval i teď, zatímco nedokázal přestat na knoflík zas a znovu sahat. Bylo mu divné, že knoflíkovi nedal jméno, jako každému hemeroidu. Nějak mu nebylo do žertu a zase si vzpomněl na jednu epizodu z mýdlové opery, kterou viděl, když mu bylo deset. Parta dospělých přátel si hrála na doktory, když jeden z nich (skutečný doktor) během ohmatávání krku jednoho z přítomných zjistil, že se tenhle chlapík brzy stane nepřítomným. Všichni se notně nasmáli.

Hlavně neztrácet paniku, říkal mu vždy jeho otec Bylo devět ráno. vešel do ordinace a když z ní vyšel, byl už někým jiným. Ani to nezabralo deset let, což prý je doba, během které se v těle obmění všechny buňky. Tolik času mu totiž nedali, ačkoli by za nové buňky dal cokoli.
Sednul si na lavičku v parku a zarazilo ho, že na žádné z jiných laviček neviděl ani jednoho seniora; čekal, že jich tady bude několik krmit holuby. Zřejmě každý z nich už naleznul svůj knoflík, pomyslel si. No anger, no anger, opakoval znovu, protože měl chuť nakopat své mladší já, které nešlo knoflík nahlásit ještě než mu do života vstoupil Lars a jeho bratři.

Jsou mi tři a tohle mě zajímá

3. června 2018 v 11:25 | Milllhause |  Povídky
Ahoj, jmenuju se Ema, jsou mi tři a zřejmě vše co dělám, je špatně. Snažím se všechno opakovat po mámě a tátovi a ségře, ale skoro to vypadá, že když dva dělají totéž, není to vždy totéž. To je první moudro, ke kterému jsem v životě dospěla. Bez praxe to ale nepůjde; to je druhé. A další takové přijdou, protože někdy mi to prostě nedá, a musím zase něco vyzkoušet. Ten pocit, jako bych lezla do králičí nory a chtěla zjistit, až jak hluboko sahá, je skvělý. To říkám, ale nerozumím tomu. Asi jsem to někde slyšela.

Tak třeba malovátko nehtů. Máma ho používá a ségra taky někdy. Táta ne. Ale jak to tak vypadá, mně je ta sranda zapovězena. Přitom to vypadá tak hezky a dokonce to voní! A tak mi to prostě někdy nedá, a vyšplhám se k oknu, kde si je ségra schovává, nebo na stolek ke skříni, kde si je zase schovává máma, a jeden si vezmu. Takový třpytivý. Pak se někde schovám a činím se. Chce to ale jednat rychle, takže se přiznám, že nemaluju jen nehty ale taky trochu i prsty.

Jednu věc nechápu. Když si hraju, třeba skákáním v obýváku za jásavého křiku zatímco do vzduchu házím balónem a občas do něčeho drncnu, tak to na mě hned všichni volají TICHO! Nebo TIŠEJI! Nebo OPATRNĚ, SPADNEŠ, a HREJ SI JINAK! Ale když jsem ticho spolu s malovátkem nehtů, nebo když jsem ticho i jindy zatímco zase zkoumám, tak to mě hned volají a diví se, co dělám a proč mě neslyší. Někteří lidi neví, co chtějí, k tomu jsem už taky dospěla.

Vaření. Mám svou kuchyňku, ale mám tušení, že není tak úplně stejná jako ta mámina. Bliká stejně, má tlačítka ale nikdy nevoní tak hezky, jako když si svojí kuchyňkou hraje máma, a to ji mám zapnutou celé hodiny. Logicky se tak snažím pomáhat mamince. To byste ji ale měli vidět, když jdu do šuplíku pro nůž. Nebo když chci ochutnat to, co zrovna nakrájela. Nebo když otevřu studené dveře a dívám se, co v nich máme. Volají na mě ZAVŘI TEN MRAZÁK nebo NESTŮJ PŘED TÍM MRAZÁKEM nebo ZMRZNEŠ PRĎOLO.

Hračky. S hračkama si hraju jenom já, takže to je tím pádem dělá mými hračkami. To je neprůstřelná logika, kterou nikdo zdá se nechápe. Máma, táta i ségra a nebo třeba sestřenka mi neustále šahají na hračky. Nevím proč. To, že si teď hraju s jednou ze všech mých hraček, neznamená, že ty ostatní jsou volně dostupné, přece. Já si umím hrát sice hodně dobře, ale se všemi hračkami najednou to neumím. Ještě.

Vlasy. Nesnáším, když mi na ně někdo šahá, myje je, češe je, a nebo, ani se mi to slovo nechce říkat nahlas, stříhá. Jak jsem většinou milá a hrozně hodná a elegantní, tak ve chvíli, kdy mi někdo něco dělá s vláskama, tak to se neznám. Někdy, když se hodně naštvu, a že by se příčiny našly, tak se nepoznávám a sama se někdy divím tomu, co dělám. Zajímalo by mě, jestli se to děje i jiným lidem a jestli mě to přejde až budu velká jako táta a máma.

Co dál. Když se bouchnu, bolí to. Třeba do ruky, nebo do nohy, nebo když si dám pěstí. Je to zajímavé, Když praštím do stolu, protože prostě nemám chuť na polívku, ale na lízátko, tak mě ten stůl nebolí. Ale když se demonstrativně praštím do stehna, tak mě to stehno bolí. Nebo když zkouším houpat prázdnou houpačku; když do ní šťouchnu, vznáší se od mě, ale když se vrací, jako by mě neviděla a nezastavuje a praští mě do čela a nebo jak rostu, tak do brady. Nejhorší to bylo, když jsem ještě nebyla velká a bouchala mě do nosu.

Zvuky. Táta někdy říká slova, které od mámy nikdy neslyším. Je možné, že si proto třeba někdy nerozumí? Někdy táta mámě něco vysvětluje, ale ona říká NE NE NE a kroutí u toho hlavou. A máma taky tátovi někdy něco říká, jakoby vysvětluje, ale on jen říká HMMMMM a pokyvuje hlavou, jakoby se dozvěděl něco nového a když se ho hned ptám, co se dozvěděl, říká mi TEĎ NE EMIČKO nebo POTOM EMIČKO nebo TICHO EMIČKO.
Většinou se ale smějí a když se teda zas tak moc nesmějí, alespoň nekroutí hlavou. Takže těch zvuků, kvůli kterým hlavou kroutí, nebude tolik. Snad budu mít okolo sebe co nejvíc lidí se stejnými zvuky.

Písničky. Tak ty mám fakt ráda. FAKT. Zpívám si je pořád, nejradši se ségrou, a úplně nejradši večer, než usnem, dokud neuslyšíme TICHO. To je mi nejlíp na světě, protože mi každý dá několikrát pusu a každý zvlášť mě přijde zkontrolovat a přikrýt. Mohla bych pokaždé říct, že už u mě někdo byl, ale to bych musela být úplně padlá na hlavu. Pak usnu, aby celý kolotoč mohl začít co nejdřív nanovo.