Červenec 2018

Do puberty tam a zpět

18. července 2018 v 7:28 | Milllhause |  Bulharské dny
Když mi bylo třináct, oslavil jsem třinácté narozeniny a naši mě zapsali do jiné školy. To byly nejdramatičtější okamžiky toho roku. Když bylo třináct mé švagrové, utekla z domu. Dokonce neměla šanci na to začít vzpomínat, jako to dělám já, protože jí je pořád třináct a ještě se domů nevrátila.

V našich rodinách jsme si nikdy na mama hotely nepotrpěli. Proto, když si doma představujeme život malé Emy a jakým směrem by se třeba mohl odvíjet, přičemž zatím to vypadá na něco mezi herečkou a admirálem, tak si pomalu ale jistě uvědomujeme, že se Ema nejspíš doma moc neohřeje. Mí rodiče z domu odešli ve čtrnácti, ať už k příbuzným nebo na internáty. Tchýně utekla v patnácti, stejně jako moje sestra, která taky odešla na internát, a nakonec moje žena s druhou švagrovou odešly demonstrativně v šestnácti, protože nesouhlasily s nastolenými pořádky.

Zkrátka někdy v pubertě v hlavě něco přeblikne a problémy se začnou řešit výhradně pudovou metodou; buďto pude, nebo pudu já. Touhle cestou se vydala i Kytka, jak v překladu zní její jméno naší puberťačky. Kytka se ale narodila do trnového záhonu devět měsíců potom, co tchán vešel právě do té hospody, kde seděla i kolegyně jeho dcery. Slovo dalo slovo a o třináct let později najednou Kytka neví kudy kam. Nová škola, čerstvě vdaná matka, otec žijící daleko v horách.

Říkám však ji nechte, počkáme ji na druhé straně tunelu. Už jsem tenhle proces párkrát na vlastní oči viděl a vypadá to tak, že před ním není úniku. Puberta je jako cesta do Bělehradu, když vyrazíte ze Sofie - přes ty tunely na jihu Srbska zkrátka minout musíte a je jedno, jestli vyrazíte už ráno ve třinácti, v poledne v sedmnácti nebo až v podvečer ve třiceti.

Drama v patře tři a čtvrt

10. července 2018 v 7:24 | Milllhause |  Bulharské dny
Včera Ema vydržela sedět nehnutě a tiše téměř dvě hodiny, než usnula. A nemohl za to bacil ani nízký obrat firmy, kterou si s dětmi z našeho domu založili. V přízemí, hned u poštovních schránek, totiž vyrostl obchůdek s nechtěnými hračkami, které se prodávají do dvou leva za kus. Každé dítě z baráku tam pro ten krámek něco vylovilo v dětských pokojících. Šestiletý Robi tak oslovuje všechny, kdo okolo papíru s nápisem Open projdou a oslovuje je Ceš hračku? Kup si hračku!

Když Emě skončila šichta u výdeje, řekla Domů a tak ji Magi zavedla k výtahu, nastoupili a zmáčkli čtvrté patro. Výtah popojel jen tři a čtvrt.
My s ženou seděli v obýváku, když jsem uslyšel rány na dveře. To mě nevzrušuje, protože zvonek nám už nějakou dobu nefunguje. Jdu ke dveřím a za nimi stojí Robi, který kříčí Výtah nejede! a zběsile k němu ukazuje. Jak se k němu přiblížím, uslyším křik. Mačkám tlačítko pro přivolání výtahu a ten se hned rozjede. Jakmile otevřu dveře, vyletí z něj jako střely obě naše holky, které ještě řvou ze setrvačnosti a taky jejich kamarádka z třetího. Tu objímá holka z osmého. Všichni pláčou.

Když se situace uklidnila a já Robiho pochválil za statečnost, Magi se pak ještě vrátila do přízemí (po schodech), ale Emě to vzrušení pro jeden den stačilo. Sedla si do rohu sedačky a nemluvila. Jen sveřepě svírala plyšového psa a hleděla do nikam. Pak občas něco špitla tak tiše, že jsem se k ní musel přitulit, abych slyšel. Výtah.

Ramirez

9. července 2018 v 11:36 | Milllhause |  Bulharské dny
Tak už je nás doma šest. Krom čtyř člověků různých velikostí a jednoho králíka, ke kterému jsem pořád nedokoupil zelí a knedlík, se našim bytem promenáduje kotě. Jo, kotě. A to jsem vyrůstal v činžáku, kde sousedla Božka přechovávala desítky potulných sracích koček, takže někdy ve dvanácti jsem se zapřísahal, že mi žádná taková nepřejde přes práh.
Potom jsem asi o patnáct let později přespal u kamarádů, co jednu kočku měli. Protože to byla ideální příležitost se s tímto živočišným druhem opět spřátelit, podal jsem kočce ruku, ta ji přeskočila, z packy ji jako Wolverinovi vyjel (myslím že prostřední) dráp a tím mi rozsekla nos. Tehdy jsem se už podruhé zapřísáhnul, že žádný druh kočky nikdy opatrovat nebudu. Jenže pak do Sofie přišla série bouřek.

Minulý týden sedím v pohodlí domova a sleduju odpolední fotbal. Venku řádila další z řady průtrží a někde tam v té plískanici putovaly domů žena s dcerkou, kterým skončila atletika. Začal mi vibrovat telefon. Neuváženě jsem po něm šáhnul. "Našli jsme kotě. Umře!" vzlyká dcera do telefonu a drnká na ty správné struny příběhem, kterak promočené kotě našli krčící se v bouřce u jednoho z betonových sloupů stadionu. Jedna noc, říkám já a sám sobě se divím, když najednou vytahuju z kamrlíku krabici na ženiny kozačky a stelu pro to nebohé kotě ručník.

"Co je to zač?" ptám se o hodinu později, kdy už jsou všichni doma. Žena zadumaně obrací kotě na záda. "Něco tu je," pronáší neznale, protože neví, jakou velikost čekat. Protože si pořád pamatuju naši první noc a taky jsem si vědom principu bumerangu, nic nekomentuju. Křtím ho tedy Ramirez a holky nadšeně přitakají.

Trochu to beru tak, že něco vracím. Naše fena Arya, která si u nás nikdy nezvykla, se zabydlela u tchýně, a tak to teď karmě vracíme tím, že jsme k sobě vzali už druhého nechtěného živočicha. Pokud nám to teda někdo počítá.
První noc se se mnou Ramirez podíval na večerní zápas a já si pomyslel, že kdyby mi někdo ráno řekl, kdo že mi to večer bude oddychovat na pivním pupku, ťukal bych mu na čelo. Hned druhý den jsme jej zavedli na prohlídku, kde změnil(a) pohlaví a tak je to už jen Rami. Na fotbal se ale díváme pořád.