Srpen 2018

U zubaře

8. srpna 2018 v 6:13 | Milllhause |  Bulharské dny
Minulý týden jsem se ocitnul ve vtipu. Prý Co by člověk nikdy nechtěl slyšet na operačním sále. Nebylo to "Sakra, strana 47 v příručce chybí!" ani "Kde mám hodinky?" Abych se v zubařské sesli zpotil, stačil příchod další doktorky na konzultaci. Ta se mi podívala do dokořán otevřené huby a řekla "Hmm, tak to je něco nového."

Jazyk dolů!

Před osmi lety jsem šel v Ostravě k jednomu panu zubaři, abych se zodpovědně postaral o ty moje perličky, než vyrazím na jih a okusím místní stomatologickou školu. "Bolí to, hlavně když jím a hodně koušku." Okolo křesla tehdy stálo několik mladých, hebkých, žádoucích studentek, které sledovaly mého zubaře při práci. "No tak tolik nekousej," odpověděl a studentky vyprskly smíchy. Tím prohlídka skončila a zub si tak mohl vesele hnít dál.

Jeho stará matka, pomyslel jsem si, když si zubařka přestala prohlížet v pořadí druhý rentgenový snímek. Majka mu stara je jedna z nejoblíbenějších bulharských nadávek a v té chvíli byla zcela na místě. Zubařka se totiž ke mně otočila a řekla, že tu šestku vpravo dole musíme zase otevřít, protože je tam pořád trocha svinstva. Odevzdaně jsem sednul do křesla, smutně koukal a v zubu mi začala rejdit jedna jehla za druhou, které mi rozšiřovaly kanálky.
"Jazyk dolů! Takhle nic nevidím, ach jo" povzdechla si už asi potřinácté to ráno a já marně přemýšlel, kde se v puse jazyk nachází, když s ním pohnu. Do téhle chvíle jsem o tom nikdy nepřemýšlel. Později toho dne jsem se zavřel v práci na záchodech, otevřel držku a trénoval si nad jazykem kontrolu.

"Jablko a až potom mrkev, takhle přijdou jen trojky. Pokud ne, tak nevím. Co se má stát, se stane." Čekal jsem v čekárně před pátou návštěvou ohledně stejného zubu. Na recepci seděla recepční, zubař a zubařka. Všichni hleděli do počítače, vážní jako smrt. Zubař se najednou narovnal a zavrtěl hlavou nad tou farmářskou záhadou. "Říkám ti nech tu lopatku až na konec. Jinak to nedáš." Někomu tahají ze zubu už dva týdny nervy, někdo má nervy s načasováním použití lopatky. Takový je svět. "Tak pojďte," zavolá na mě moje zubařka ze dveří kabinetu.

O hodinu a půl později už potřetí čekám na rentgenu a zjišťuju, že nemám dost hotovosti zaplatit další fotku. "Berete karty?" ptám se a recepční se na mě podívá. "Jo. A taky je hned vracíme."
O chvíli později jsem zpět v ordinaci, sedím na oranžovém gauči v čekárně hned vedle fíkusu, abych škvírou v pootevřených dveřích viděl zubařku, jak rentgenový snímek studuje. Vychází ven, ale hned zatáčí k dalšímu kabinetu, kde momentálně vrtá v hlíně pod ledovcem zubařka "něco nového".
Mluví spolu. Předávají si fotku. Muž v křesle s otevřenou pusou jen kouká a já vím, jak se cítí a na co myslí. Myslí na zubařčinu starou matku.

Všechno je v pořádku, vysvětluje mi zubařka. Jenomže monolog uzavírá slovem jenomže a mě se hned potom zase opět zabil úhlavní nepřítel v mém novém bmw. Sedmička prý je na tom stejně špatně a měl bych to začít co nejdřív řešit. Ne dřív než lopatkou vykopu poslední mrkev, pomyslím si já. Co se má stát, se stane, jen doufám, že u toho nebude ničí matka.