Říjen 2018

Nové narozeniny

31. října 2018 v 14:12 | Milllhause |  Bulharské dny
Měl jsem z něčeho radost a myslel jsem, že na tom sejde. Samozřejmě, že to tak nebylo. Okolí mě vyvedlo z omylu a dalo si na tom záležet. Minulý týden jsem byl na pohřbu babičky a zrovna dneska se koná další. Soused, kterého jsme znal a měl docela rád, zničehonic zemřel. Ještě mu nebylo čtyřicet. Ještě v pátek jsme klábosili na parkovišti pod domem. Hledal v telefonu fotky nějakých zvířat, které během dne v práci nafotil a chtěl ukázat dcerce, ale vypařily se mu z telefonu.
My si mezitím po měsících úřadování pořídili domek v horách a měli radost, že víkendy budou od teď stát za to. Jakoby mi při výskoku radostí zkorpněly nohy. Jakoby mi při výskoku někdo zpod nohou odsunul trampolínu.

Pak mi zavolali, že kamarád Martin měl havárii. Jel autem a narazil do něj zmetek, co předjížděl v protisměru a k tomu ještě v zatáčce. A tak visím na telefonu, dívám se do neurčita a čekám na další informaci. Moje žena má takový tik, že není schopna pokračovat v řeči, dokud posluchač neřekne hm nebo aspoň nepokývne hlavou. Je jako špatný komik čekající na smích, aby mohl pokračovat s dalším vtipem.
"Hm," říkám tedy a zjišťuju, že Martin je v nemocnici. Odnesl to jen otřesem mozku a zlomeným palcem na levé noze. Neštěstí chodí po třech, ale doufám, že tentokrát se na to vykašle. Myslím, že si na to jako na jednu z prvních věcí připijeme, až s Martinem oslavíme jeho nové narozeniny.

Čtyřicet dva

2. října 2018 v 8:17 | Milllhause |  Bulharské dny
Jen co jsem do Bulharska přijel, dostal jsem dítě. Nerozdávali je tehdy na hranicích, jen ta žena, co jsem si z místní nabídky vybral, Buba, zrovna jedno měla. Připlachtil jsem před sedmi lety a malá Magdaléna tehdy zrovna začala chodit do školky. Dle hesla, že kdo se chce naučit plavat, má skočit do vody, jsem přeskočil fázi, kdy bych na dítě vlastní výroby nejdřív devět měsíců čekal a pak se s ním sžíval. Rovnou jsem se vetřel do světa tří a půl leté holky a místy se nestačil divit.

O tři a půl roku později se narodila Ema a já se konečně začal učit, jak nakládat s novým člověkem; čekalo mě dosud nepoznaných 42 měsíců, než naskočím na známý vlak. To, čím si mnozí rodiče projdou nejdřív (miminko, první kroky, nočník), jsem začal prožívat až teď, zatímco jsem se dohadoval už se sedmiletou Magi o tom, že nevím, od kdy.
"Je to už měsíc?" ptala se mě v té době.
"Měsíc od kdy?"
"Prostě odpověz! Je to už měsíc?"
"Ale od kdy? Udej počátek. Měsíc od začátku školy? Od čeho měsíc?"
"To je jedno! Chtěla jsem jenom vědět, jestli je to už měsíc!" plakala a já kroutil hlavou. Nerozuměl jsem řeči dítěte, i když je většina mých přátel přesvědčena, že sám dítě pořád jsem.

Ema rostla a rostla, až je jí právě tři a půl roku. Jsem zpět tam, kde jsem byl před sedmi lety. Jsem zpátky, ale teď už vím, co mě čeká. Naivně věřím, že by mě už nic nemělo překvapit, protože cokoli, čím Ema projde, už prošla Magi sedm let nazpátek.
Cesta je trochu zarostlá kapradím a sem tam musím přeskočit spadlou větev, ale pořád jde o stejnou cestu. Někdy je nesu na zádech a někdy běhají okolo až se mi na moment vytratí z očí. Já ale našlapuju stálým tempem na padlé listí a borové šišky. Jdu pomalu, protože beztak ani nevidím na konec. Ani tam dohlédnout nechci; vždyť jsem zrovna vyšel.
Jsem tam, kde být chci. Na procházce v lese, kde je čas od času dokonce i hospoda s grilem, jehož vůni cítím na kilometr daleko. Někdy zavřu oči a poslouchám jen šelest stromů, ptáky a Emino drmolení, nebo Magdalenin zpěv. A někdy pláč a řev, kdy vidím vzdouvající se sílu odporu Emy. A z druhé strany neústupnost Magi. Třesk a odlet hejna ptáků. Dusno, bouřka, mokré klopy. Pak se mraky roztrhnou a my zase vyrazíme dál. Jakoby se nic nestalo. Jakoby na autopilota šlapu dál, stejně jako ostatní rodiny, se kterýma se míjíme a někdy si s nimi i povídáme. Ne s každou ale vydržíme dlouho, protože máme jiné tempo a nebo prostě míříme každý jinam.

Je středa ráno. Podzimní mrazy jakoby kopírovaly ty zimní, ačkoli je dle kalendáře pořád léto. V dětském pokoji je zadýchané teplo. Emu, které z pod deky čouhá jen zadek, budím do školky, ale povede se mi vzbudit jen Magi, která leží na vedlejší posteli. Nezlobí se, naopak mi chce pomoc. "Už jen dva dny Emičko a bude víkend," říká ji.
"Tři," říkám já a skládám Emě oblečení na postel.
"Dva," opakuje skálopevně Magi. Sleduje mě, ani nemrkne. Je jí už deset a ví, k čemu se schyluje. Ema nás jen tiše sleduje a má radost, že si ještě chvilku poleží.
"Je středa ráno, takže ji čekají ještě tři dny ve školce. Ne?"
"Je středa, takže za dva dny začíná víkend." Neuhne, to je mi jasné. Poslední pokus.
"Za ty tvoje dva dny bude pátek ráno. A tak stejně ještě půjde jednou do školky. Ne?"
"Takhle se to nepočítá!"
"To nemá cenu se o tom bavit!" končím diskusi standardním způsobem. Teď spolu nebudeme deset minut mluvit a pak si dáme snídani. Jsou to zajeté koleje. Úzká pěšina v lese.

Přijde období, kdy bude ten rozdíl sedmi let hodně znát, ale to už známe taky. Tchýně i Buba mají mladší sestry; taky vždy o sedm let. Tu jízdu na horské dráze už tady zažili. Bude to asi úplně jiná horská dráha s novými prvky, ale aspoň víme, že se jednou svezeme a můžeme si tak nachystat pytlíky na zvracení. Bude to jedinečný lunapark uprostřed hor.
Teď jsme ještě ve fázi, kdy každý večer usedáme ke stolu a po večeři vymýšlíme plán na zachování rovnováhy. Ema od sedmi ve školce, Magi od jedné odpoledne ve škole, trénink, doučování, nákup, vyzvednutí obou dětí a večer všichni doma.

S Bubou jsme nikdy neměli období bez dětí. Období s kulturou, cestováním, večírky, kdy to jediné, co musíme, je zajít občas do práce. Stane se tak až poté, co si budou obě holky moci samostatně koupit a uklohnit vajíčka. I tady jsme přehodili pořadí, zřejmě aby ten film nikoho nenudil a do jeho konce nevěděl, zda je pořád na začátku nebo kousek za půlkou.

Jednou, až mě budou bolet nohy, mi to bude chybět. Logistické plánování i utopické hovory o tom, co znamená za dva nebo tři dny. Budu povětšinou sedět na dřevěné lavici kousek od grilu u jedné z těch hospod, chlastat pivo a sledovat mladé haštěřivé rodiny, jak si to štrádují lesem, který jsem kdysi znal tak dobře. Rodiny se vždy na chvíli vynoří z nějaké pěšiny a za chvíli zase zmizí mezi stromy. Některé si přisednou a tak se dáme do řeči. Já, jako přemoudřelý dědek, budu vykládat, jak jsme to dělali kdysi, a tak si zase odsednou.
Čas bude plynout nudně jen vpřed. Budu ho počítat po úlomcích dvaačtyřiceti měsíců, tedy tři a půl letech. Stopařův průvodce říká, že 42 je smysl života, takže mně to nakonec bude krásně pasovat do sebe.