Březen 2019

Mrtvola v autobuse

28. března 2019 v 8:27 | Milllhause |  Bulharské dny
Scéna z ranního autobusu. S ženou a dcerkou jsme čekali na zastávce, na které nám před chvílí ujelo číslo pět. "Pod nosem," posteskla si dcerka. Za pár minut na nedalekém semaforu stál na červenou další autobus, číslo tři.
"Šťastné číslo!" zaradovala se dcerka a s nadšením očekávala jeho příjezd.
"Takže tenhle jede nad nosem," pronesl jsem. Obě moje ženy se na mě podívaly tak, jako se na mě dívají lidi celý život - čekají, že řeknu pointu a neví, že žádná nepřijde. Já přitom uvnitř praskám smíchy.

Nastoupili jsme do zadních dveří a do nosu (aha!) nás praštil smrad člověka nemytého a tuze smrdutého. Hned jsme uviděli o koho jde; o ženu pod obrazem i oknem, kterak leží schoulená na zemi mezi sedadly; na tak zvané čtyřce, kdy lidi můžou sedět proti sobě a uhýbat si pohledem. Krátký pohled a dva nádechy mi stačily dostatečně a tak jsme prošli do prostředka vehyklu, a tam přečkali jízdu. Na třetí zastávce (my jeli na čtvrtou) jedna dáma, která zrovna vystoupila, zaťukala šoférovi na okno a řekla mu, ať si jde zkontrolovat zadní sedadlo, protože mu tam dost možná někdo umřel.
"Ach jo," povzdychl si rutinérky šofér, jako by mu v autobuse někdo umřel tento týden už potřetí (a to je teprve čtvrtek). Vyšel na zastávku a poklidným krokem došel až k zadním dveřím, kde vešel zpátky do autobusu. Naklonil se nad tu osobu a zatahal ji za rukáv.
"Umřela si?"
"Jo."
Šofér stejně pokojně zase vystoupil z autobusu, došel zpátky k volantu a zavezl nás k další zastávce. Dál nevím, ale nějak jsem měl potřebu ten obrázek sdílet. Pointu samozřejmě nemám.