Květen 2019

Se sarkasmem v Bulharsku daleko nedojdeš

30. května 2019 v 12:54 | Milllhause |  Bulharské dny
"Jsi krásný," řekla mi moje žena několikrát. To mě překvapilo a musel jsem se zamyslet. "To jsi první, kdo mi tohle řekl," řekl jsem jí a jako podle šablony si nechal vteřinu na dramatickou pauzu. "V životě," dopověděl jsem a díval se jí pevně do očí. Odměnou mi byl smích. Dokonce mě trošku poprskala. "Promiň," natáhla ruku a otřela mi prstem bradu.
Nerad podobné komplimenty poslouchám. Mám pak potíž jim nevěřit. Mám problém přijmout jakýkoli kompliment, pokud si jej nevydřu. "Prostě přijmi tu poklonu a pak jdi do prdele!" říkal mi jeden kamarád, potom co jsem se mu snažil vysvětlit, že jsem toho zas tak moc neudělal.
"Cože, ani tvoje máma?" zasmála se a já taky. Jen mi po pár vteřinách ztuhnul obličej. Nemohl jsem si pomoct. Musel jsem udělat další vtip.
"Ne," řekl jsem. "Moje matka mi nikdy neřekla, že jsem krásný," řekl jsem. Ona se zase jakoby zasmála; každý hrál svůj part. Pak se na mě podívala trochu přísně. Znělo to jako vtip, ale ona to byla pravda. Moje žena je opravdu jediná, kdo mi tohle řekl a to opakovaně. Rád říkám, že se to nepočítá, protože to má přece ve smlouvě; takhle o mě mluvit.
Co jsem ale nevěděl, bylo, že se mi něco ztratilo v překladu, jako když jsem se kdysi smál jedné scéně v Koljovi, aniž bych jí rozuměl.
"Naš krasnij!"
"Náš je krásnej!" Až po letech, když jsem se na jedné aplikaci učil ruštinu, jsem pochopil, co malý Kolja vlastně říkal. Totiž že vlajka je červená. Stejně tak jsem jednoho dne zjistil, že slovo prekrasen není totéž co krasiv. Totiž, že jsem báječný, nikoli krásný.
Alespoň, že mi nikdo nemaže med kolem huby; vyrostl jsem v kraji, kde se s takovým medem vždycky šetřilo a tak mě podobné uvědomění nemůže zlomit a to navzdory tomu, že konstantně měknu.

Na jednom místě internetu se zpovídají Češi žijící v cizině. Docela pravidelně si ty skazky čtu, protože mi ledacos osvětlily; pochopil jsem, že nejsem jediný, kdo naráží v jiné kulturní společnosti třeba se sarkasmem. Ten znají všude na světě, ale podle všeho jsou v něm Češi mistři. V Bulharsku byli se mnou hodně let trpěliví, než si na mě buďto zvykli, nebo dokud jsem já právě nevyměk.
Je to divné. Na jednu stranu jsou Bulhaři prudké povahy a hlasitě na sebe pokřikují, ale to neznamená, že by k sobě byli kdovíjak tvrdší. O Ostravě Nohavica zpívá, že je region razovity, a potom, co jsem žil v Praze nebo Brně, myslím, že na tom něco bude. Jenomže, když to srovnám se Sofií, tak je razovite celé Česko a bez decibelů.
V Ostravě máme partu, která na sebe nikdy nenechává nit suchou; stačí, když někdo začne dělat důležitého, a hned dostane sprchu, a je jedno, jestli učí na univerzitě, nebo lítá s letadlem (nebo je krásný). "Pamatujem si tě, když si neměl na pivo a zvracel pod stůl, tak si nevyskakuj."
Když vidím, jak se mezi sebou baví dlouholetí kamarádi tady, tak velice málokdy (pokud vůbec) slyším nějaké špačkování. Pokud si ze sebe budeme dělat s někým legraci, tak to bude bžunda jako ze Svěrákových scénářů; nikdo nechce nikoho zranit. Takže, i když jsme v srdci Evropy třeba trochu tišší, klidně se může stat, že o to jsme jeden k druhému tvrdší.

"Táta smrdí a Rami prdí.." vykřikla a hned se začala řechtat, až ji zaslzely oči. Ema tu mantru o mně a našem kocourovi zopakovala už počtvtré během pár minut, ale na vtipu jí to zřejmě neubralo.
"To není sranda," povídám. Emě hned na to zeskelnatěl pohled a nechala si vteřinu na dramatickou pauzu.
"Já se nesměju," odpověděla a měla se k odchodu. Je už jako ty postavy v mýdlových operách, kde neví jak jinak podtrhnout drama, než že odejdou z místnosti, jen co prohlásí cosi významného. Ema ale nemá kam jít, a tak se za chvíli vrací. "Táta smrdí," zopakovala tvrdohlavě, a já si musel zkontrolovat podpaží, jestli náhodou nemá pravdu. Měla. Dost možná tak podělila plný balíček charakteristických rysů dvou odlišných kultur. Uvidíme, ke které straně síly jednou přilne.

Ermentrund

20. května 2019 v 12:26 | Milllhause |  Bulharské dny
Nejsem blbej zajíc! Ema lehce bouchla do stolu sevřenou pěstičkou a my ztichli. A ticho jsme byli ještě chvíli, zatímco už zase v klidu přežvykovala večeři, než nám došlo, že cituje z filmu, který tehdy denně sledovala; Zootropolis byl na podzim Emin favorit číslo jedna.
Podzim ale minul a teď máme Jaro. Sledujeme Lvího krále, aneb Hamleta pro děti. Chodíme proto často na klouzačky, kde se Ema před skluzem otočí na břicho, rukama se chytne kraje a zakřičí Pomoc Skare! Já ji chytnu za ruce a dramaticky pronesu - ať žije král! Hned na to ji pustím a ona dramaticky ječí, dokud nevjede do písku. Když tu scénu sehrála doma, klouzačku vyměnila za gauč a skočila Magi na ruku; nalomila ji v lokti a osvobodila Magi na tři týdny z tělocviku.

Nedávno během cesty domů z plavání vešla do sálu na trénink Aikida. Odmítla odejít, protože "to chci zkusit!" Hlavní Sensej tak měl hned novou žačku, která se od něj neodtrhla a už na první lekci se naučila, jak se elegantně vytrhnout sevření ruky a jak švihnout (dřevěným) mečem. Ani mě ta důvěra ve vlastní svéprávnost nepřekvapila.
V září jsme ji ve školce zapsali na latino a národní tance. Když jsem šel platit první měsíc, naúčtovali mi i jógu. "Tu jsme neobjednali," říkám. "Jo, Ema tam začala chodit sama, jenže ji to po dvou lekcích přestalo bavit." Doma se s tím nepochlubila. Jestli to takhle půjde dál, tak jednou po příchodu z práce najdu ve schránce dopis z Etiopie, a bude to od Emy, která se rozhodla, že tam odjede farmařit. Prostě se pro to rozhodne.

Včera jsem jí oznámil, že pojedeme na výlet na Moravu. Docela se zaradovala, ale hned na to řekla"No hlavně, aby tě po cestě nezabili." - "Kdo?" - "Lidi.."
Pár měsíců zpátky jsem pustil televizi, kde hrála repríza Blade Runnera; Harrison Ford zrovna visel ze střechy. "Co je? Kdo umře?" zeptala se nevinně a sledovala konečky Harrisonových prstů svírající okap. Smrt ji podle všeho zajímá a možná tomu pomohl i ten Lví král. Nevidím na tom nic špatného; tedy aby dítě vědělo, že ta možnost tady je. Nestane se, aby vždy aspoň pár hraček nepadlo v boji, zatímco si hrajeme. "A co tygr? Ten si už nehraje?" ptám se a ukazuju prstem na plyšáka hozeného pod postel. "Ne, on umřel a je v pekle," vysvětluje mi bez mrknutí oka; ani se nad tím nepozastavuje. Jen mě se vždycky na chvíli zastaví srdce. Chudák tygr.

Má dny, kdy toho má po krk a netoleruje kompromis. Nejdříve se mi zkouší nadiktovat odpověď ("Koupíš mi tu hračku? Hmm? Řekni jo."), případně nabídne svůj další oblíbený argument ("Tati, já tu hračku nemám.."). To pak někdy nejsme kamarádi, dokud zase neuzavřeme mír. Emě mezitím nezbyde než dát na odiv nespokojenost. Dělá to zkřížením rukou na prsou, ale dost dlouho to neuměla. Ruce tak jen jako upír překřížila a řekla si o pomoc. Já, v tu chvíli nepřítel číslo jedna, jsem ji pomohl ruce správně zaplíst, aby konečně mohla pronést mocné humpf a odkráčet z místnosti.

Plete si slova salám a máslo, večer a včera, ráno a zítra. Má ráda argument Mám jen dvě ruce, jenomže to plete a říká Nemám dvě ruce! V určitých momentech nestrpí improvizaci a vše se musí odvíjet dle zaběhnuté rutiny. Zatímco ráno předstírá, že spí (a já, že jí věřím), jí oblékám a pak ji spolu s plyšovým Haf Hafem přenesu do koupelny, kde si umyje zuby.
Večer pak před pohádkou musím s ukazovákem na rtech dělat, že přemýšlím, jakou pohádku říct. Pak říct Dobře, tak dneska tuhle. Pokud to neřeknu, zastaví mě a musím jet od začátku. Dokud vyprávím, nesmím ji obejmout. Až jakmile 'zazvoní zvonec', tak pronese Guš! a já mám povoleno nařízeno přehodit přes ni ruku, a počkat, dokud neusne.
Takhle se naše Ermentrund momentálně sžívá se světem.