Se sarkasmem v Bulharsku daleko nedojdeš

30. května 2019 v 12:54 | Milllhause |  Bulharské dny
"Jsi krásný," řekla mi moje žena několikrát. To mě překvapilo a musel jsem se zamyslet. "To jsi první, kdo mi tohle řekl," řekl jsem jí a jako podle šablony si nechal vteřinu na dramatickou pauzu. "V životě," dopověděl jsem a díval se jí pevně do očí. Odměnou mi byl smích. Dokonce mě trošku poprskala. "Promiň," natáhla ruku a otřela mi prstem bradu.
Nerad podobné komplimenty poslouchám. Mám pak potíž jim nevěřit. Mám problém přijmout jakýkoli kompliment, pokud si jej nevydřu. "Prostě přijmi tu poklonu a pak jdi do prdele!" říkal mi jeden kamarád, potom co jsem se mu snažil vysvětlit, že jsem toho zas tak moc neudělal.
"Cože, ani tvoje máma?" zasmála se a já taky. Jen mi po pár vteřinách ztuhnul obličej. Nemohl jsem si pomoct. Musel jsem udělat další vtip.
"Ne," řekl jsem. "Moje matka mi nikdy neřekla, že jsem krásný," řekl jsem. Ona se zase jakoby zasmála; každý hrál svůj part. Pak se na mě podívala trochu přísně. Znělo to jako vtip, ale ona to byla pravda. Moje žena je opravdu jediná, kdo mi tohle řekl a to opakovaně. Rád říkám, že se to nepočítá, protože to má přece ve smlouvě; takhle o mě mluvit.
Co jsem ale nevěděl, bylo, že se mi něco ztratilo v překladu, jako když jsem se kdysi smál jedné scéně v Koljovi, aniž bych jí rozuměl.
"Naš krasnij!"
"Náš je krásnej!" Až po letech, když jsem se na jedné aplikaci učil ruštinu, jsem pochopil, co malý Kolja vlastně říkal. Totiž že vlajka je červená. Stejně tak jsem jednoho dne zjistil, že slovo prekrasen není totéž co krasiv. Totiž, že jsem báječný, nikoli krásný.
Alespoň, že mi nikdo nemaže med kolem huby; vyrostl jsem v kraji, kde se s takovým medem vždycky šetřilo a tak mě podobné uvědomění nemůže zlomit a to navzdory tomu, že konstantně měknu.

Na jednom místě internetu se zpovídají Češi žijící v cizině. Docela pravidelně si ty skazky čtu, protože mi ledacos osvětlily; pochopil jsem, že nejsem jediný, kdo naráží v jiné kulturní společnosti třeba se sarkasmem. Ten znají všude na světě, ale podle všeho jsou v něm Češi mistři. V Bulharsku byli se mnou hodně let trpěliví, než si na mě buďto zvykli, nebo dokud jsem já právě nevyměk.
Je to divné. Na jednu stranu jsou Bulhaři prudké povahy a hlasitě na sebe pokřikují, ale to neznamená, že by k sobě byli kdovíjak tvrdší. O Ostravě Nohavica zpívá, že je region razovity, a potom, co jsem žil v Praze nebo Brně, myslím, že na tom něco bude. Jenomže, když to srovnám se Sofií, tak je razovite celé Česko a bez decibelů.
V Ostravě máme partu, která na sebe nikdy nenechává nit suchou; stačí, když někdo začne dělat důležitého, a hned dostane sprchu, a je jedno, jestli učí na univerzitě, nebo lítá s letadlem (nebo je krásný). "Pamatujem si tě, když si neměl na pivo a zvracel pod stůl, tak si nevyskakuj."
Když vidím, jak se mezi sebou baví dlouholetí kamarádi tady, tak velice málokdy (pokud vůbec) slyším nějaké špačkování. Pokud si ze sebe budeme dělat s někým legraci, tak to bude bžunda jako ze Svěrákových scénářů; nikdo nechce nikoho zranit. Takže, i když jsme v srdci Evropy třeba trochu tišší, klidně se může stat, že o to jsme jeden k druhému tvrdší.

"Táta smrdí a Rami prdí.." vykřikla a hned se začala řechtat, až ji zaslzely oči. Ema tu mantru o mně a našem kocourovi zopakovala už počtvtré během pár minut, ale na vtipu jí to zřejmě neubralo.
"To není sranda," povídám. Emě hned na to zeskelnatěl pohled a nechala si vteřinu na dramatickou pauzu.
"Já se nesměju," odpověděla a měla se k odchodu. Je už jako ty postavy v mýdlových operách, kde neví jak jinak podtrhnout drama, než že odejdou z místnosti, jen co prohlásí cosi významného. Ema ale nemá kam jít, a tak se za chvíli vrací. "Táta smrdí," zopakovala tvrdohlavě, a já si musel zkontrolovat podpaží, jestli náhodou nemá pravdu. Měla. Dost možná tak podělila plný balíček charakteristických rysů dvou odlišných kultur. Uvidíme, ke které straně síly jednou přilne.
 


Komentáře

1 Zdíša Zdíša | E-mail | Web | 3. června 2019 v 16:47 | Reagovat

Jsem sice Rakušák, ale zrovna k sarkasmu a ironii mám velmi dobrý vztah, opravdu si nemyslím, že by to bylo zas tak “národní,” i když třeba u Italů je pravda, že jsou většinou hluční a pořvávají na sebe přes ulici :D

Zdíša

2 Eliss Eliss | Web | 3. června 2019 v 19:55 | Reagovat

Můj přítel má někdy pořádně drsný sarkasmus, ale tak nějak jsem si na to zvykla :D :D

3 denikkocouramodroocka denikkocouramodroocka | E-mail | Web | 5. června 2019 v 15:41 | Reagovat

Sarkasmus a já jsme jedno a ostravský lid miluju...

4 thebedlam thebedlam | Web | 6. června 2019 v 10:10 | Reagovat

K sarkasmu mám dobrý vztah, ale jako charitní dobrovolník u mentálně postižených jsem se musel ho nechávat doma nebo aspoň odložit, kolegové by ho pochopili, klienti centra ale ne, tak to ze začátku bylo docela těžké. :)

5 Mary-Jillian Mary-Jillian | Web | 7. června 2019 v 15:02 | Reagovat

Mám ráda sarkasmus, ale čeho je moc, toho je příliš... :D Občas mi jde pěkně na nervy, když ho člověk používá neustále.

6 Lu Wild Lu Wild | Web | 10. června 2019 v 22:59 | Reagovat

Už umím poděkovat za kompliment. Ale stále nezvládám hezké, příjemné až romantické chvilky, ty prostě vždycky protnu nějakou nemístnou poznámkou. Díky tomu ale žiju na druhou stranu. Bez sarkasmu bych se už několikrát sesypala tak, že už by mě nikdo nedal dohromady.
V Bulharsku nevím. Taam jsem ho na místní ještě nikdy nezkusila.

7 chiméra chiméra | 19. července 2019 v 22:41 | Reagovat

Milujem sarkazmus s kamošmi sa vieme dosť dobre dosekať.😂😂😂Je to ten najlepší humor.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama