Co mileniál s tichem

19. června 2019 v 19:27 | Milllhause |  Bulharské dny
Magi je každým dnem samostatnější, takže už si třeba zajde sama do papírnictví koupit trochu kartónu na školní projekt. Je to úleva pro mé nohy, zvlášť když máme hosty a mně se nechce dolů do krámu pro džus a čipsy. Vše ale má svou cenu. V sobotu odpoledne jsme Magi poslali do obchodu, ale chvíli potom, co za sebou zavřela dveře bytu, koukám, že Bubě zvoní telefon; ta ale zrovna dělala salát. "Co jsi zapomněla?" zvednul jsem to.
"Nic, dej mi mamku," řekla Magi.
"Dělá salát, co chceš?"
"Povídat si," odpověděla.

Do obchodu a zpátky se to dá zvládnout asi za dvě minuty; i to je podle všeho příliš dlouhá doba na to být sám se sebou. Říká se, že mileniálové (teda já) si neumí přečíst noviny. Vypadá to tak, že krom toho nevydrží být ani sami v tichu a naučili to už i svoje děti. Znám spoustu lidí, kteří zavolají komukoliv, jen aby nebyli sami se sebou a nevzpomněli si třeba na to, jak se v patnácti jako jediní rozesmáli v kině, zatímco zbytek narvaného sálu plakal.
Zametají všechny číhající podvratné vzpomínky pod koberec, pod kterým to začíná bobtnat; nicméně dokud to někdo zvedne, nebo dokud je možné skotačit v telefonu, jen tak pod ten peršan nekouknou. Jakákoli možnost střetnutí se s minulostí pak dostává na frak; už jen představa víkendu odstřiženého od sítě nahání husinu.

Četl jsem (aha..!), že kvantum informací, které dnes člověk nasosá za den, před pěti sty lety nabírali lidi několik let. Někdo se tak na týden zavírá do tmy, nebo do lesa, nebo v sobě přede všemi. Já ty momenty mám rád a užívám si ticho v deset večer, kdy už holky spí a já z postele sleduju stíny na stropě. Nebo procházku z práce domů a to, jak si krok za krokem představuju, jak jsem v tom párečku romantiků stojících na náměstí rozpoznal teroristy, o kterých jsem si ráno četl v telefonu, a kterým jsem zrovna nafackoval. Všichni kolemjdoucí, kterým jsem právě jen tak mimochodem zachránil život, mi tleskají do té doby, než mi Buba zavolá, abych koupil mlíko.

A není pravda, že bychom my mileniálové nečetli. Nedávno jsem viděl fotku z třicátých let. Plné metro lidí, každý z nich začtený do rozevřených novin. To byly časy, říkal ten titulek pod fotkou. Článek brečel nad tím, že teď už každý furt jen čumí do mobilu. Nechápu to. Předtím každý čučel do novin!
A tak sedím v autobuse, sleduju telefon a chlápek naproti mně sleduje noviny. Zvědavec stojící okolo obdivuje chlápka a mě zatracuje. Děláme přitom totéž, je s tím rozdílem, že já nekácím stromy a čtu si něco, co si ten chlápek přečte až zítra. To, co čte teď, já četl včera. Plné metro lidí zírajících do mobilů není takový rozdíl než metro plné lidí s novinami. Pořád je tam ticho a každý si čte.

My jsme byli pořád venku a o počítače jsme se nezajímali, slyším pořád. No jo, ale to protože jste je neměli. Člověk, jehož generace k intenetu neměla přístup, se povyšuje na generací, která je na něm hodiny denně - přitom mít tu stejnou možnost, seděl by na něm tehdy taky. Radost z toho mít v kapse celý svět se jen tak neomrzí.
Kdyby měli ve třicátých letech telefony, tak by ta fotka z metra vypadala o dost jinak. Neměli totiž telefony schované po kapsách s tím, že se na rozdíl od nás asociálů rozhodli pro čtení novin.

Vyruší mě klíč v zámku. Magi se vrátila z obchodu a psychický nápor z toho, že tři minuty byla na světě sama, se na ní nepodepsal. Ještě není vše ztraceno.
 


Komentáře

1 denikkocouramodroocka denikkocouramodroocka | E-mail | Web | 20. června 2019 v 7:18 | Reagovat

Každá doba má své. Některá noviny, jiná mobily a za pár let... Kdo ví...

2 denikkocouramodroocka denikkocouramodroocka | E-mail | Web | 20. června 2019 v 7:19 | Reagovat

Ticho zůstává stejné...

3 chiméra chiméra | 19. července 2019 v 22:26 | Reagovat

Každá doba má to svoje ja som rada za to kde som terás.Je mnoho viac možností .

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama