Červenec 2019

Stupně orgasmu

23. července 2019 v 15:12 | Milllhause |  Bulharské dny
Kdysi dávno mi sdělili, že dobře se vymočit je jako zažít poloviční orgasmus. Přijal jsem to jako fakt a žil dále vlastní život s oběmi radostmi. Nedávno mi řekli, že kýchynutí je jako čtvrt orgasmu. To mě už zaujalo víc, protože někdo očevidně věnuje čas tomu to všechno poměřit a srovnat.

Zajímalo by mě tedy, kde se na té škále nachází plavání v bazénu plného teplého hrášku, vstřelení vítězného gólu deset vteřin před koncem zápasu, nebo snězení nadměrného množství čokolády?

Pak je tady i jiná možnost a to prožít něco lepšího, než je jeden učebnicový, ale tím pádem tak trochu obyčejný orgasmus. Řekli mi, že je to možné, pokud už nemůžete, ale stejně se překonáte a tu horu vylezete, nebo se ještě třikrát přitáhnete, nebo úspěšně projdete byrokratickým kolečkem na finančním úřadu.

Snad tahle informace někomu pomůže.

Tenké žíly

22. července 2019 v 15:37 | Milllhause |  Bulharské dny
Před deseti lety jsem šel v Brně darovat krev. Několik mých přátel se jehly nebálo, takže jsem se nechal inspirovat a šel do toho taky, a to ačkoli jehly nemusím a pár z těch kamarádů se domů vrátilo z propíchnutými žílami, což prý bolí. Těšil jsem se ale na dobrý pocit, a krom toho za to dávali odměnu dvě kila. To mi mimochodem jeden kluk v hospodě, kde jsem jeden večer chlastal, vyčetl; pracoval jako nemocniční sestra potažmo bratr a věřil, že krev by se měla dávat prostě pro dobrou věc, a ne jen pro odměnu. Myslím, že na tom něco je, a tehdy jsem se trochu zastyděl.
Nakonec si ale stejně nevzali ani kapku, protože nemám žíly. Tedy mám je, ale jsou tak tenké a neviditelné, že ani nestojí za řeč o nich mluvit. Zkusili mi je proplacáváním a pumpováním nabudit v obou předloktích, ale nakonec to vzdali a poslali mě domů.

V centru Sofie vede kolem centra pro darování krve jednosměrka, a tak člověk jedoucí z východní části města musí objet několik bloků, aby mohl pohodlně zaparkovat hned před bránou. Nikdy jsem na odběru nebyl a nevěděl jsem, co čekat; nechtěl jsem dvakrát omdlít, než bych došel k autu. Co ale vím určitě, je fakt, že bolest nesnáším dobře. Ne že bych byl učiněný posera, ale tělo se mi občas po větším zásahu mužů a žen v bílém začne kymácet a potit, zatímco mu nadávám, ať se sakra dá trochu do kupy. Jednou, když mi po jedné operaci poprvé měnili obvaz, jsem se dokonce skácel. Všechny tyhle vzpomínky mám na paměti, když vybírám parkovací místo.
Před bránou areálu postávalo několik chlapíků, co pili kafe a klebetali. Zamířil jsem k nim a k bráně, ale ještě než jsem udělal pár kroků, všimli si mě a rozhovor zastavili. Asi nemluvili o ničem důležitém, pomyslel jsem si. Jeden z nich se k nám vydal, to už jsme se s Bubou zarazili. Třeba nás vyžene, že tady krev darujou oni, ať si najdem jiný kvartál.
"Dárce krve?" zeptal se. Pár vteřin jsme na něj koukal, ale Bubě bylo jasné, co chce a už se otáčela. "Potřebuješ dárce krve?" zeptal se tedy mě, ale já s úsměvem odmítnul a šel po stopách manželky.

"Timy je na tom špatně a nutně potřebuje operaci," řekli mi včera večer v telefonu. Že je na tom strýc Buby zdravotně špatně jsem věděl, ale netušil jsem, až jak zle. "Mohl bys dát zítra krev? Jde o dny," zeptali se.
"Jasně, říkám. "Ale jakou je potřeba?"
"To je jedno."
"Jak jedno? Jsem si celkem jistý, že to jedno není."
"Ta krev není pro něj.."

Dozvěděl jsem zase něco nového o zemi, ve které žiju. Před operací je potřeba, aby dalo krev alespoň šest dárců, aby jí tak v krevní bance bylo vždy dostatek. Na registratuře je třeba uvést jen jméno člověka, který na operaci čeká. Jakmile máme pohromadě šest potvrzení o dárcovství, pacient může na sál.
Sebralo se nás hned osm, a nebylo tedy potřeba platit dvacet leva na ruku chlápkům před vraty Krevního centra, kteří si takto přivydělávali na chleba. Ne každý člověk totiž dokáže sehnat půltucet lidí a tak je potřeba sáhnout do řad mužů, kteří před vraty centra čekají každé ráno.

Ani v kabinetu, kde mi zatím jen píchli do prstu pro test hemoglobinu a typu krve, ani u prohlídky o doktora - nikdo se po tloušťce mých žil nepídil. Sám jsem nic neříkal a počkal, až jak se s tím popere sestra, která mě dostane na starost. Ležel jsem na lehátku hned vedle Buby, kterou ve chvíli, kdy jsem si lehal, už cedili.
"Ráno jsem na telefonu našla nalepený vzkaz," vyprávěla sestra celému sálu, zatímco mi škrtila ruku. "Pumpujte. Mami, nakrájej nám meloun. Nechceš přece, abychom si hráli s noži. Teď na chvíli přestaňte." Pacienti i zbylé sestry se zasmáli, já povolil ruku a s na druhou stranu otočenou hlavou čekal bodnutí. To tentokrát skutečně přišlo. "Pumpujte."

V jednu a tu samou chvíli

18. července 2019 v 13:44 | Milllhause |  Bulharské dny
Jedna stejná věc existuje ve dvou rozdílných světech a může to klidně být díl Simpsonů. Díl, u kterého jsem se smál jako dítě, jsem jednou sledoval zamčený v bulharském bytě bez toho, že bych měl klíče, nebo si mohl říct o pomoc, kdybych náhodou dokázal sešplhat po okapu.
Pokud jsem se někdy ocitnul ve stresu, Simpsoni mi pomohli. Sledoval jsem je jako dítě, proto, když jsem si je pustil v jiné době, která s dětstvím moc společného neměla, jeden díl mě hned uklidnil. Evokoval ve mně tehdejší klid; byla a je to neměnná konstanta, kterou jsem znal a sledoval v dobách, kdy bylo všechno v pořádku a nebyla jiná ani ve chvíli, když jsem byl v prdeli. Poslední dobou už k nim šahám čím dál míň; přestal jsem je potřebovat, ačkoli nové a neotřelé nervní situace nepřestávají přicházet.
Buďto je to tím, že jsem vyrostl a vyrašila mi hroší kůže, nebo pomohlo to, že jsem se přestal nechat zamykat v cizích bytech. Ženu, která mě v něm tehdy zamkla, jsem si později vzal a jiné dámy už tak tuto důmyslnou metodu musely použít na někoho jiného.

Podobným způsobem jsem kdysi sledoval i Prahu. Tam jsme jezdili s rodinou na dovolenou a procházeli se staropražskými ulicemi, kde mě pak o deset let později na brigádach jebali kolegové Ukrajinci, protože jsem špatně umíchal maltu. Míjel jsem jedno a též náměstí, kterému nezáleží na detailech; přitom já na něm zažíval tolik rozdílné emoce.
William Styron kdysi psal, jak je možné, aby dvě rozdílné události mohly existovat ve stejný okamžik. "Stejné odpoledne, kdy jsem v Texasu chlastal pivo na poli a bylo mi nádherně, tobě před očima na druhé straně světa posílali dítě do plynu." Stejně tak, kdy jsem se já plácal ode zdi ke zdi, můj nebližší přítel mohl prožívat nejlepší léta v životě. Přesto jsme spolu mohli chodit na pivo a pak se do těch diametrálně odlišných stavů vrátit, jakoby z nějakého dvouhodinového vakuua.

Člověk na to musí pořád myslet. Myslím, že je mi na světě zrovna dobře, ale taková Magi je v pubertě a právě si moc nerozumí s otcem. Vidíme se každý den, žijeme spolu v jedné domácnosti, ale přesto nejsme oba na stejné veselé vlně. Možná ani nemůžeme být a není potřeba se tím zabývat.

Dojmy z chudého severozápadu

5. července 2019 v 18:07 | Milllhause |  Bulharské dny
Severu Bulharska se říká severozapadnutá část. Ačkoli je tam stejně nádherná příroda a kusy historie jako jinde v zemi, je sever na rozdíl od bohatého jihu chudý. Pár lidí se dalo dohromady a začalo pro chudé rodiny na severu vybírat peníz pro šaty, léky a jídlo. Vždy, když mají všechno po hromadě, naloží několik aut a vše během víkendu rozvezou. Buba se k tomuhle sdružení přidala, a tak jsem se ani nenadál, a najednou řídil přeplněné auto po dálnici Hemus směrem k Rumunsku. Celých dvanáct kilometrů, než se nám přehřálo. Střelka teploměru vyletěla do červena, my přistavili auto u krajnice a já poprvé v životě roztáhnul na dálnici trojúhelník.

Kamarád Bobi
Bobi Bubu zná od dětství. S otcem si nerozuměl a matka na něj zapomínala. Často jako dítě hodiny sedával před vchodem domu a čekal, jestli někdo z rodičů přijde, aby jej pustil dovnitř. To ho zocelilo, vybudoval si byznys a teď se s ničím a nikým nesere. Mluví jako dlaždič, je to hrubián - ale srdce má ze zlata. "Někdy ho sleduju, když spí," vyprávěla jeho žena. "A říkám si, což takhle mu ucpat přívod vzduchu polštářem. Jenže pak si vzpomenu, že je to vlastně dobrák." Tenhle Bobi nás na dálnici vystopoval, zařídil odvoz auta do (jeho) servisu a pak nám v kamarádově bazaru našel náhradní auto.
Do něj jsme naházeli 110 chlebů, tři krabice léků a deset pytlů s oblečením, a konečně vyrazili ve směru Montany.

Starosta
Cestou jsme projeli vesnicí Lipnica. Připomněla mi film Honba za diamantem. Douglas se v jedné scéně ocitl v malé rozpadlé horské vesnici kdesi v Kolumbijské džungli. Všechny domy zralé na buldozer zastiňovala luxusní hacienda, která shodou náhod patřil místnímu narkobaronovi.
Domy v Lipnici se určitě všechny nerozpadají, ale do starostova paláce měly taky daleko. "O tomhle starostovi už byla v televizi i reportáž," povídá Buba.

Motyka
V městěčku Orjachovo jsme se setkali se zbylými dvěmi auty a vyjeli vstříc zapadlým vesničkám, jejichžto části si už bere zpět příroda. Jakoby v té zemi propukla patnáctiletá válka a jen krom několika starousedlíků všichni odešli. Pak válka skončila, ale deset let si na ten kousek země ještě nikdo nevzpomněl. Líp ten obraz popsat nedovedu. Hrozně rád bych viděl, jak ta místa vypadala ve svém rozkvětu. Snažil jsem si to představit, ale dělalo mi to potíže.
Stařec se dvěmi psy, bosými nohami a prohnutou střechou přijal balík pomoci. Když u něj byli úplně poprvé, přívítal je motykou. "Jen poď, a rozsekám tě!" křičel, protože nevěděl, jestli bude muset za vše zaplatit nebo volit předem vybraného starostu.

Baba Fika
Několikátá zastávka v pozdní sobotní odpoledne. Na tuhle dámu nikdy nezapomenu.Malá, bosá a na první pohled slabá osoba se zlatavými vlasy. A úsměvem, který doplňovala fórky. I v této mizérii si užívá poklidný podzim života, zdálo se mi, než mi řekli o loňském podzimu, kdy se baba Fika vracela z obchodu a z blízkého pole na ni skočil mladý cikán. Krom toho, že ji chtěl okrát, se ji pokusil i znásilnit. Baba Fika jej ale nakopala, ubránila se a utekla. On dostal podmínku, ona potlučené tělo.
Mám pár snů, a mít v pozdním věku takový zdravý rozum, humor a sílu, je jeden z nich.

Honda brothers
Posádka třetího auta byli dva bratři, Stani a Pavel, kteří jsou členy bulharského Honda fanklubu. Každý má Hondy dvě; jednu do města, a jednu na cesty daleko. Žijí v Kozloduji, městě na břehu Dunaje a pracují v Jaderné elektrárně, která je od města vzdálená pár kilometrů vzdušnou čarou. Kvůli elektrárně vypadá město k světu a není opuštěné, jako většina míst v tom kraji.
Oba jsou fanoušci Liverpoolu (jako já) a ví, co je to hokej.

Jágr
Yaromir Yagr - Hasek - Nagano - Svobodův gól ve finále. Všechno jim bylo jasné. Byl jsem jako v jiříkově vidění, protože v Bulharsku hokej nesleduje opravdu skoro nikdo, natož aby věděl, kdo a jak před dvaceti lety vyhrál Olympiádu.
Buba mi řekla, a myslím, že na to kápla, že Kozloduj je jako Ostrava. Má k ní blízko naturelem lidí. Vše se říká zpřímá a humor je taky trochu obhroublejší. Cítil jsem se tam výborně.

Radecký
Hristo Botev byl jeden z úhlavních bulharských revolucionářů, kteří vedli povstání proti Turkovi. 16. května roku 1876 se v jednom rumunském přístavu nalodil na rakouský parník Radetzky (pojmenovaný po tom maršálovi) a převzal na něm velení. Kapitánovi pak poručil přejet na Bulharskou stranu řeky. Tam s četníky, které sjednotil, vyrazil na steč.
Věrná napodobenina tohoto parníku v přístavu stále kotví (originál byl později potopen a dnes je vystaven v Rakousku). My jsme se tam byli podívat.

Plukovník
V neděli jsme vyrazili opět směrem na Jih a to silnicemi, které se jako nit táhly všemi vesnicemi, ve kterých už lidé čekali na balíky. Kousek od Montany leží vesnice Trifonovo, kde jsme nejezdili od chalupy k chalupě, ale věci rozdali seskupení, které se sešlo před radnicí. Většinou šlo o babičky, které tam přišly s vozíkem, ale byl mezi nimi i jeden chlapík; plukovník.
Ne každý tuhle nadaci vidí rád; ať už jde o škarohlídy, členy 'konkurenční' nadace nebo blbce, kteří kážou o nesmyslnosti celého podniku a vyhrožují fyzickým násilím. Z tohoto důvodu nosí hlavní organizátorka Jonka za pasem malou pistoli.
Chlápek, který právě překročil pětasedmdesát, si pistole všiml a vykřikl "Já byl plukovník! Já viděl svět!" a s širokým úsměvem si nás všechny změřil. Otočil se ke mně, vystrčil vpřed pravou nohu a řekl "Podívej na ty svaly! A furt mi ještě stojí!" Pak odběhnul, ale důrazně nás nabádal, ať nikam nejdem. Vrátil se s vínem, ze kterého se napil jako první. "Otrávené to není!" a pak nám dal sbohem. Mezitím laškovně, ale jakoby samozřejmě, plácnul Jonku přes zadek.

17 a půl stopařek
Na severozápadě jsem byl už podruhé a krom poloopuštěných vesnic si pamatuju stopařky. Nikde v Bulharsku jsem je neviděl; spoře oděné a všechny bez byť malého kufříku. S Bubou jsme se rozhodli je spočítat a bylo jich sedmnáct a půl; to protože u té poloviční jsme si nebyli jisti, jestli třeba jen nečekala na autobus. Pravda, žádná zastávka poblíž nebyla, ale přesto se nám nechtělo věřit, že by šlo o pravou stopařku.

Krev
Spekulovali jsme, proč se na severozápad nehrnou turisti. Usedlíci ví své; nic tam není pořádně k vidění. Většina fabrik zavřela, lidi mají nouzi o práci a to všechno se podepisuje na vzhledu těch míst.
Jeden z dalších důvodů, který nám přišel na mysl, byly ty krvelačné bestie, co ze mě za dva dny dostali možná půl deci. O dunajských komárech se vedou legendy, ale pokud jsem si začal stěžovat, hned mě požádali, abych přestal, protože "letos je to pohoda" a to kvůi postřikům. "Třeba loni, to jsme měli okolo těl úplné mračna." Dunajský komár se kreslí výhradně jako krokodýl s křídly.

V pondělí ráno jsem vrátil půjčené auto a teď čekám, co bude s tím mým. Necítím se ale ve stresu a najsem naštvaný. Už předtím jsem věděl, že si žijeme moc pěkně, ale Kozloduj a okolí mi tu pravdu tučně podtrhli.
Kamarád Bobi nestrpí, když někdo brečí, že se mu nedaří. Ani my teď nějakou dobu nebudeme poslouchat nimrání o tom, že něco nejde. Protože když může bitá ženská se dvěmi dětmi začít jinde a znovu a nezlomit se přitom v pase, ty můžeš taky.