Dojmy z chudého severozápadu

5. července 2019 v 18:07 | Milllhause |  Bulharské dny
Severu Bulharska se říká severozapadnutá část. Ačkoli je tam stejně nádherná příroda a kusy historie jako jinde v zemi, je sever na rozdíl od bohatého jihu chudý. Pár lidí se dalo dohromady a začalo pro chudé rodiny na severu vybírat peníz pro šaty, léky a jídlo. Vždy, když mají všechno po hromadě, naloží několik aut a vše během víkendu rozvezou. Buba se k tomuhle sdružení přidala, a tak jsem se ani nenadál, a najednou řídil přeplněné auto po dálnici Hemus směrem k Rumunsku. Celých dvanáct kilometrů, než se nám přehřálo. Střelka teploměru vyletěla do červena, my přistavili auto u krajnice a já poprvé v životě roztáhnul na dálnici trojúhelník.

Kamarád Bobi
Bobi Bubu zná od dětství. S otcem si nerozuměl a matka na něj zapomínala. Často jako dítě hodiny sedával před vchodem domu a čekal, jestli někdo z rodičů přijde, aby jej pustil dovnitř. To ho zocelilo, vybudoval si byznys a teď se s ničím a nikým nesere. Mluví jako dlaždič, je to hrubián - ale srdce má ze zlata. "Někdy ho sleduju, když spí," vyprávěla jeho žena. "A říkám si, což takhle mu ucpat přívod vzduchu polštářem. Jenže pak si vzpomenu, že je to vlastně dobrák." Tenhle Bobi nás na dálnici vystopoval, zařídil odvoz auta do (jeho) servisu a pak nám v kamarádově bazaru našel náhradní auto.
Do něj jsme naházeli 110 chlebů, tři krabice léků a deset pytlů s oblečením, a konečně vyrazili ve směru Montany.

Starosta
Cestou jsme projeli vesnicí Lipnica. Připomněla mi film Honba za diamantem. Douglas se v jedné scéně ocitl v malé rozpadlé horské vesnici kdesi v Kolumbijské džungli. Všechny domy zralé na buldozer zastiňovala luxusní hacienda, která shodou náhod patřil místnímu narkobaronovi.
Domy v Lipnici se určitě všechny nerozpadají, ale do starostova paláce měly taky daleko. "O tomhle starostovi už byla v televizi i reportáž," povídá Buba.

Motyka
V městěčku Orjachovo jsme se setkali se zbylými dvěmi auty a vyjeli vstříc zapadlým vesničkám, jejichžto části si už bere zpět příroda. Jakoby v té zemi propukla patnáctiletá válka a jen krom několika starousedlíků všichni odešli. Pak válka skončila, ale deset let si na ten kousek země ještě nikdo nevzpomněl. Líp ten obraz popsat nedovedu. Hrozně rád bych viděl, jak ta místa vypadala ve svém rozkvětu. Snažil jsem si to představit, ale dělalo mi to potíže.
Stařec se dvěmi psy, bosými nohami a prohnutou střechou přijal balík pomoci. Když u něj byli úplně poprvé, přívítal je motykou. "Jen poď, a rozsekám tě!" křičel, protože nevěděl, jestli bude muset za vše zaplatit nebo volit předem vybraného starostu.

Baba Fika
Několikátá zastávka v pozdní sobotní odpoledne. Na tuhle dámu nikdy nezapomenu.Malá, bosá a na první pohled slabá osoba se zlatavými vlasy. A úsměvem, který doplňovala fórky. I v této mizérii si užívá poklidný podzim života, zdálo se mi, než mi řekli o loňském podzimu, kdy se baba Fika vracela z obchodu a z blízkého pole na ni skočil mladý cikán. Krom toho, že ji chtěl okrát, se ji pokusil i znásilnit. Baba Fika jej ale nakopala, ubránila se a utekla. On dostal podmínku, ona potlučené tělo.
Mám pár snů, a mít v pozdním věku takový zdravý rozum, humor a sílu, je jeden z nich.

Honda brothers
Posádka třetího auta byli dva bratři, Stani a Pavel, kteří jsou členy bulharského Honda fanklubu. Každý má Hondy dvě; jednu do města, a jednu na cesty daleko. Žijí v Kozloduji, městě na břehu Dunaje a pracují v Jaderné elektrárně, která je od města vzdálená pár kilometrů vzdušnou čarou. Kvůli elektrárně vypadá město k světu a není opuštěné, jako většina míst v tom kraji.
Oba jsou fanoušci Liverpoolu (jako já) a ví, co je to hokej.

Jágr
Yaromir Yagr - Hasek - Nagano - Svobodův gól ve finále. Všechno jim bylo jasné. Byl jsem jako v jiříkově vidění, protože v Bulharsku hokej nesleduje opravdu skoro nikdo, natož aby věděl, kdo a jak před dvaceti lety vyhrál Olympiádu.
Buba mi řekla, a myslím, že na to kápla, že Kozloduj je jako Ostrava. Má k ní blízko naturelem lidí. Vše se říká zpřímá a humor je taky trochu obhroublejší. Cítil jsem se tam výborně.

Radecký
Hristo Botev byl jeden z úhlavních bulharských revolucionářů, kteří vedli povstání proti Turkovi. 16. května roku 1876 se v jednom rumunském přístavu nalodil na rakouský parník Radetzky (pojmenovaný po tom maršálovi) a převzal na něm velení. Kapitánovi pak poručil přejet na Bulharskou stranu řeky. Tam s četníky, které sjednotil, vyrazil na steč.
Věrná napodobenina tohoto parníku v přístavu stále kotví (originál byl později potopen a dnes je vystaven v Rakousku). My jsme se tam byli podívat.

Plukovník
V neděli jsme vyrazili opět směrem na Jih a to silnicemi, které se jako nit táhly všemi vesnicemi, ve kterých už lidé čekali na balíky. Kousek od Montany leží vesnice Trifonovo, kde jsme nejezdili od chalupy k chalupě, ale věci rozdali seskupení, které se sešlo před radnicí. Většinou šlo o babičky, které tam přišly s vozíkem, ale byl mezi nimi i jeden chlapík; plukovník.
Ne každý tuhle nadaci vidí rád; ať už jde o škarohlídy, členy 'konkurenční' nadace nebo blbce, kteří kážou o nesmyslnosti celého podniku a vyhrožují fyzickým násilím. Z tohoto důvodu nosí hlavní organizátorka Jonka za pasem malou pistoli.
Chlápek, který právě překročil pětasedmdesát, si pistole všiml a vykřikl "Já byl plukovník! Já viděl svět!" a s širokým úsměvem si nás všechny změřil. Otočil se ke mně, vystrčil vpřed pravou nohu a řekl "Podívej na ty svaly! A furt mi ještě stojí!" Pak odběhnul, ale důrazně nás nabádal, ať nikam nejdem. Vrátil se s vínem, ze kterého se napil jako první. "Otrávené to není!" a pak nám dal sbohem. Mezitím laškovně, ale jakoby samozřejmě, plácnul Jonku přes zadek.

17 a půl stopařek
Na severozápadě jsem byl už podruhé a krom poloopuštěných vesnic si pamatuju stopařky. Nikde v Bulharsku jsem je neviděl; spoře oděné a všechny bez byť malého kufříku. S Bubou jsme se rozhodli je spočítat a bylo jich sedmnáct a půl; to protože u té poloviční jsme si nebyli jisti, jestli třeba jen nečekala na autobus. Pravda, žádná zastávka poblíž nebyla, ale přesto se nám nechtělo věřit, že by šlo o pravou stopařku.

Krev
Spekulovali jsme, proč se na severozápad nehrnou turisti. Usedlíci ví své; nic tam není pořádně k vidění. Většina fabrik zavřela, lidi mají nouzi o práci a to všechno se podepisuje na vzhledu těch míst.
Jeden z dalších důvodů, který nám přišel na mysl, byly ty krvelačné bestie, co ze mě za dva dny dostali možná půl deci. O dunajských komárech se vedou legendy, ale pokud jsem si začal stěžovat, hned mě požádali, abych přestal, protože "letos je to pohoda" a to kvůi postřikům. "Třeba loni, to jsme měli okolo těl úplné mračna." Dunajský komár se kreslí výhradně jako krokodýl s křídly.

V pondělí ráno jsem vrátil půjčené auto a teď čekám, co bude s tím mým. Necítím se ale ve stresu a najsem naštvaný. Už předtím jsem věděl, že si žijeme moc pěkně, ale Kozloduj a okolí mi tu pravdu tučně podtrhli.
Kamarád Bobi nestrpí, když někdo brečí, že se mu nedaří. Ani my teď nějakou dobu nebudeme poslouchat nimrání o tom, že něco nejde. Protože když může bitá ženská se dvěmi dětmi začít jinde a znovu a nezlomit se přitom v pase, ty můžeš taky.
 


Komentáře

1 Padesátka Padesátka | E-mail | Web | 5. července 2019 v 19:12 | Reagovat

Dunajský komár mě opravdu rozesmál...:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama