Tenké žíly

22. července 2019 v 15:37 | Milllhause |  Bulharské dny
Před deseti lety jsem šel v Brně darovat krev. Několik mých přátel se jehly nebálo, takže jsem se nechal inspirovat a šel do toho taky, a to ačkoli jehly nemusím a pár z těch kamarádů se domů vrátilo z propíchnutými žílami, což prý bolí. Těšil jsem se ale na dobrý pocit, a krom toho za to dávali odměnu dvě kila. To mi mimochodem jeden kluk v hospodě, kde jsem jeden večer chlastal, vyčetl; pracoval jako nemocniční sestra potažmo bratr a věřil, že krev by se měla dávat prostě pro dobrou věc, a ne jen pro odměnu. Myslím, že na tom něco je, a tehdy jsem se trochu zastyděl.
Nakonec si ale stejně nevzali ani kapku, protože nemám žíly. Tedy mám je, ale jsou tak tenké a neviditelné, že ani nestojí za řeč o nich mluvit. Zkusili mi je proplacáváním a pumpováním nabudit v obou předloktích, ale nakonec to vzdali a poslali mě domů.

V centru Sofie vede kolem centra pro darování krve jednosměrka, a tak člověk jedoucí z východní části města musí objet několik bloků, aby mohl pohodlně zaparkovat hned před bránou. Nikdy jsem na odběru nebyl a nevěděl jsem, co čekat; nechtěl jsem dvakrát omdlít, než bych došel k autu. Co ale vím určitě, je fakt, že bolest nesnáším dobře. Ne že bych byl učiněný posera, ale tělo se mi občas po větším zásahu mužů a žen v bílém začne kymácet a potit, zatímco mu nadávám, ať se sakra dá trochu do kupy. Jednou, když mi po jedné operaci poprvé měnili obvaz, jsem se dokonce skácel. Všechny tyhle vzpomínky mám na paměti, když vybírám parkovací místo.
Před bránou areálu postávalo několik chlapíků, co pili kafe a klebetali. Zamířil jsem k nim a k bráně, ale ještě než jsem udělal pár kroků, všimli si mě a rozhovor zastavili. Asi nemluvili o ničem důležitém, pomyslel jsem si. Jeden z nich se k nám vydal, to už jsme se s Bubou zarazili. Třeba nás vyžene, že tady krev darujou oni, ať si najdem jiný kvartál.
"Dárce krve?" zeptal se. Pár vteřin jsme na něj koukal, ale Bubě bylo jasné, co chce a už se otáčela. "Potřebuješ dárce krve?" zeptal se tedy mě, ale já s úsměvem odmítnul a šel po stopách manželky.

"Timy je na tom špatně a nutně potřebuje operaci," řekli mi včera večer v telefonu. Že je na tom strýc Buby zdravotně špatně jsem věděl, ale netušil jsem, až jak zle. "Mohl bys dát zítra krev? Jde o dny," zeptali se.
"Jasně, říkám. "Ale jakou je potřeba?"
"To je jedno."
"Jak jedno? Jsem si celkem jistý, že to jedno není."
"Ta krev není pro něj.."

Dozvěděl jsem zase něco nového o zemi, ve které žiju. Před operací je potřeba, aby dalo krev alespoň šest dárců, aby jí tak v krevní bance bylo vždy dostatek. Na registratuře je třeba uvést jen jméno člověka, který na operaci čeká. Jakmile máme pohromadě šest potvrzení o dárcovství, pacient může na sál.
Sebralo se nás hned osm, a nebylo tedy potřeba platit dvacet leva na ruku chlápkům před vraty Krevního centra, kteří si takto přivydělávali na chleba. Ne každý člověk totiž dokáže sehnat půltucet lidí a tak je potřeba sáhnout do řad mužů, kteří před vraty centra čekají každé ráno.

Ani v kabinetu, kde mi zatím jen píchli do prstu pro test hemoglobinu a typu krve, ani u prohlídky o doktora - nikdo se po tloušťce mých žil nepídil. Sám jsem nic neříkal a počkal, až jak se s tím popere sestra, která mě dostane na starost. Ležel jsem na lehátku hned vedle Buby, kterou ve chvíli, kdy jsem si lehal, už cedili.
"Ráno jsem na telefonu našla nalepený vzkaz," vyprávěla sestra celému sálu, zatímco mi škrtila ruku. "Pumpujte. Mami, nakrájej nám meloun. Nechceš přece, abychom si hráli s noži. Teď na chvíli přestaňte." Pacienti i zbylé sestry se zasmáli, já povolil ruku a s na druhou stranu otočenou hlavou čekal bodnutí. To tentokrát skutečně přišlo. "Pumpujte."
 


Komentáře

1 MoniaH MoniaH | E-mail | 27. ledna 2020 v 18:38 | Reagovat

Neco pro chlapce, potkejte divky z oblasti - http://girlssnapshots.com

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama