Srpen 2019

Vesničan

14. srpna 2019 v 11:26 | Milllhause |  Bulharské dny
Šest třicet ráno. Náves horské vesničky Šipočane zeje prázdnotou. Maršrotka, takový mikroautobus, přijede za necelých patnáct minut a mně začíná být frišno. Procházím se, abych se zahřál. Nejdříve se zarazím u informační tabule, kde jsou ale vylepena jen parte. Ani jedno z letoška, zjišťuji po krátkém čtení. Nejstarší smrt je z osmdesátých let. Letos je to 30 let od smrti…nikdy nezapomeneme!. V Bulharsku tuhle část myslí vážně. Parte jsou zas a znovu vylepována po desetiletí. Na umrlce se tak skutečně pamatuje.
Zajímalo by mě, ve kterém roce se zapomene na mě; tedy na fakt, že jsem existoval, vztekal se a měl sny a někdy i myšlenky. Pravnoučata si o mě možná přečtou v Bulharských dnech, ryze rodinné kronice, kterou na začátku 21.století sepisoval praděda, co sem přišel z tehdejšího Česka.

Přešel jsem na druhou stranu návsi k radnici (kmetstvo) a podíval se na jakoby reklamní tabuli vesnice. Nohou jsem se otřel o schůdek a rozbil tak kachli, kterou tam zřejmě přede mnou někdo postavil, aby se (mu nic) neřeklo. Zatímco jsem ji stejným způsobem opíral zpátky, začali mi za zády štěkat psi chlápka, který právě došel na zastávku. Vůdce smečky stojí, dívá se mi do očí a štěkotem mi oznamuje, ať ani nemyslím na to si s nimi něco začínat. Nejlíp, kdybys vlastně rovnou vypad. No co čumíš?
Autobus se tu ukazuje čtyřikrát denně; v sedm, v devět, v jednu a v pět. Beze změny, každý den v roce. Obchod, co otevírá ráno v osm, je otevřený asi tři hodiny a pak ještě hodinku večer. Máme knihovnu a na palouku nad jižní částí vesnice v noci svítící kříž. Máme krásný kostel a pak ještě dvě kaple v kopcích okolo. Máme řeku, která jednou v roce vyteče a cesta přes vesnici nikam nevede, proto sem jezdí jen ti, co tu žijou nebo sem přijeli něco ukrást. To už ale reklamní tabule tají.

Nad návsí je strmý sráz, nad kterým se rozprostírá borový les. Rozbité schody vetknuté do hlíny kopce vedou do výšky asi 20 metrů, kde leží polozapomenutý hrob šestnáctiletého mladíka, který zde zemřel v roce 1923. Ptal jsem se starosty, co se tehdy stalo, a on mi řekl, že nic. Ten kluk ani nezemřel tady a dokonce tady ani není pohřbený. Jeho otec, zdejší rodák, ale zbytečnou smrt tehdy těžko nesl, a trochu odkaz svého syna zveličil. Pomník, pod kterým nikdo neodpočívá, tak zde jen leží a kontroluje zastávku s kašnou a seroucí krávy, které se tudy chudí pást.

Umím teď spoustu věcí, které jsem před rokem neuměl; nikdy jsem je totiž nedělal. Umím tak zapálit oheň v kamnech nebo pustit kotel. Sekám trávu i dřevo a o víkendu jsem poskládal houpačku. Zabralo mi to celý den a odnesl jsem to spálenými zády, ale dal jsem to. Učím se pomalu; jednou bych se tady i viděl. Poznávat poslepu místní lesy, vylézt třicetkrát Musalu, sedmý nejvyšší evropský vrchol, a naučit se vychutnávat domácí Rakii. Ani nepotřebuju, aby to někdo zveličoval.

Klíčová dírka

8. srpna 2019 v 15:39 | Milllhause |  Bulharské dny
Zdálo se mi o Tině Turner. Seděli jsme u táboráku na nějakém zapadlém opuštěném sídlišti a vyprávěli si pijanské historky. Když se ke slovu dostala Tina, rozpovídala se o Eltonu Johnovi, kterak jednou po další kalbě taxíkem vracel se domů s jedním šamstrem. Vystoupil tehdy z taxíku a vydal se ke dveřím svého paneláku. Nemohl ale do dveří vsunout klíč, jak mu alkohol klepal rukou. Za chvíli to vzdal a už sám se do taxíku vrátil. "Nedokázal jsem ho dostat dovnitř," svěřil se řidiči smutně. Ten se na něj smířlivě podíval a říká: "Občas tam prostě nevleze."

Smíchy jsem se vzbudil. S klíčovou dírkou jsou vůbec trable. Kamarád Martin se kdysi jeden večer tak dobře bavil, že ani po několika minutách úsilí nebyl schopen klíč do vchodových dveří jeho činžáku vrazit. Rozhodl se proto lehnout si na lavičku před domem a dát si dvacet. Sníh a teplota těsně nad nulou ho nezastavily. Když se probral, byla pořád noc, ale tělo mezitím už dost alkoholu vstřebalo. Otevřel si bez problému a od té doby tu historku s pýchou vyprávěl.

A nakonec mi v sedmé třídě spolužák Lukáš vyprávěl, jak byl na plovárně. Převlíkal se v jedné z těch z prken stlučených budek, když si všimnul, že asi tak uprostřed boční stěny je po klíčové dírce malá díra. Chvíli váhal. Pak chytil příležitost za pačesy, nahnul se a uviděl oko.