Únor 2020

Případ 'táta'

17. února 2020 v 13:48 | Milllhause |  Povídky
Jako když někdo léta stává na pátou ranní do práce a už nepotřebuje budík, protože si jeho tělo vytvořilo vlastní alarm. Stejně tak se kolem třetí v noci Ema ve svém pokojíku posadila na posteli. Rukou zašátrala okolo sebe a nahmatala plyšového psa. Vstala a vydala se do ložnice lehnout si k tátovi; cestou minula koupelnu, kuchyň a prošla část obýváku, kde ještě hrála televize. V ložnici ale našla jen prázdnou postel. Na chvíli se zarazila a poté pozpátku vešla do obýváku, kde na gauči spala máma, která zase usnula u filmu. Nahlédla přes ní na druhou půlku rozkládajícího se divanu, ale ani tam tátu neviděla. Začala se probouzat, jak jí srdce začalo prudčeji tlouct. Už natahovala ruku, aby mámu vzbudila, jenomže pak si vzpomněla na záchod. Usmála se a vydala se ke koupelně. Dveře byly zavřené, tak zaklepala ale nikdo neodpověděl. Chvíli počkala a nakonec jimi trhla, aby spatřila jen prázdný záchod.
Teď už se nerozmýšlela, vrátila se do obýváka a zatahala mámu za noční košili. "Kde je táta?" Máma ji nezaregistrovala. Ema si pamatovala, jak o mámě jedna teta říkala, že by prospala i výbuch atomovky (ať už to znamenalo cokoli).
"Mami!"
"Mm?"
"Táta?"
"Co?"
"Kde je? Kde je táta, mami?"
"Lehni si ke mně a spi." Ema, které se vážně chtělo spát, si k mámě lehla, ta si ji k sobě přitulila a obě okamžitě usnuly.

Nicméně po tátovi ani vidu, ani slechu. Máma si s Emou nevěděla rady. "Hledá pořád nějakého tátu," vysvětlovala všem v naději, že jí někdo vysvětlí proč.
"Ale kde je?" nedala si Ema říct. Byly jí čtyři a už ji jen tak neumlčeli, jako když jí byly třeba dva. Moc dobře si pamatovala, že táta během vypravování pohádek mění hlasy, že ji naučil luskat prsty a když se směje, chrochtá. To ale nikoho nepřesvědčilo, a na Emu začal padat splín. Kdyby byla větší, popsala by svůj pocit jako snahu vysvětlit něco nějakému úředníkovi, ale bez kopie správného dokumentu v ruce. Na to jí ale ještě chyběly zkušenosti a tak ji nezbylo, než se uzavřít, jindy plakat a někdy třeba po všech křičet. Chyběl jí někdo, po kom nikdo jiný ani slovem nezavadil.

Máma ji dala telefon, a tak si toho z rozhovoru s psycholožkou moc nepamatovala. Seděli v útulné kanceláři, Ema si lehla na měkkou pohovku a odpovídala sem tam na dotaz, který k ní vyslala tu máma, tu ta psychložka. Ta pak mluvila hlavně s mámou, zatímco Ema už skotačila na telefonu a nevěnovala jim pozornost. Jen jedno slovo se jí vedralo do paměti. Z části kvůli tomu, že ho slyšela poprvé, ale taky proto že se jí líbilo. Imaginární. Ima-gi-nár-ní. Netušila, co to slovo opisuje, ale věděla, že to musí zjstit co nejdřív, protože to slovo ta paní zopakovala hned několikrát a máma vypadala ztrápeněji pokaždé, když znovu zaznělo.

Byla sobota, máma zadělala na buchtu a na zahradě napustila bazén. Jizva na Emině srdci se ještě nezahojila, ale už nešlo o otevřenou ránu. Horké slunce pálelo da zad, takže si Ema co chvíli vychutnávala slastný pocit vnoření se do chladné vody. "Psssst," opakovala pokaždé a čabrala při tom nohama.
"Můžu k tobě?" Uslyšela za zády tátův hlas. Zkameněla jí kůže a v očích ji zaštípala sůl, kterou ji tam vpustily kanálky. Mrkla a chtěla se radostí rozkřičet na celé kolo, jako když s tátou koukali na Liverpool a Richardsonová vstřelila gól.
Kůže změkla, Ema se otočila a proti slunci si dala ruku k čelu, jako při salutování.
"Pěkná lázeň," řekle teta a přitiskla si Emu k sobě. Velká teta, takhle ji Ema říkala. Teta jak se přiblížila, tak zakryla slunce, oblohu i naděje. Ema ruku svalila od čela dolů, protože slunce už neexistovalo (a už ji vlastně ani nezajímalo) a hlavně od sebe tetu potřebovala odstrčit.
"Co brečíš?"zeptala se jí.
"Já myslela,že slyším t.."
"Zase toho tátu, jo?" zeptala se. Ema přikývla. "O tom jsme přece mluvili. Něco jako táta neexistuje."

Něco jako táta skutečně neexistovalo; děti v určitém věku ale vždy začaly trpět utkvělou představou, že tomu tak je. Že existuje 'táta', který žije spolu s rodinou v jedné domácnosti, bere děti na výlet a vůbec zastává roli podobnou té rodičkovské. Děti, včetně Emy, jejíž případ jsem zde uvedla pro představu, dokážou takového člověka popsat do detailů; od barvy hlasu a velikosti uší až k popisu zlozvyků. Popis se liší, a stejně tak osobnost toho člověka. Může jít o ideálního 'tatínka' (termín použitý samotnými dětmi), který si s dětmi hraje a vykládá jim pohádky, či o člověka, který si na dítě najde jen pár minut denně.
Jediná konstanta je sveřepost, s jakou každé dítě věří v jeho existenci a nakonec i smutek, a to až hmatatelný, protože ztratily někoho, kdo tady nikdy nebyl. Časem, jak pomíjí bolest ze ztráty, začínají mizet i vzpomínky, po nichž v paměti zůstává jen jakýsi opar; fragmenty událostí, které se staly kdysi dávno v době, kterou si moc nepamatujeme, protože jsme ji tehdy nevímaly ve všech jejích ohledech. Naopak jsme v tomto útlém věku sledovaly svět klíčovou dírkou a sdělováno nám bylo jen to nutné, abychom se v událostech okolo nás neztrácely.
Imaginární postava táty je dětmi vytvářena pro snadnější překlenutí tohoto období. Ne všechny děti se s takovou představou potýkají, nicméně v posledních letech dochází k prudkému růstu těchto případů. Pravá příčina tohoto fenoménu nicméně zůstává neobjasněna a nevěřím, že se na tom v brzké době cokoli změní.

Paintball

8. února 2020 v 12:54 | Milllhause |  Povídky
"Tohle bude bolet," zopakoval Roman, jako bych ho prvně neslyšel; dnešní bojovka byla jeho vůbec první. Přitom to byl jeho nápad se přidat; dokonce si v pátek vzal volno, jezdil po Ostravě a sháněl černošedé maskáče a pořádnou bouchačku.
Budíček byl ve čtyři. Kafe jsem do sebe nahrkal v autě ještě předtím, než jsem Romana vyzvednul. Přistavil jsem před jeho barákem a otevřel mu kufr. Roman si věci naházel na zadní sedadlo, třísknul mi s kufrem..
"Co děláš, vole!"
.. a přešel k předním dveřím, které si silným trhnutím otevřel. Nesnažil se ani skrývat, že má nervy jako na drátku.
"Marek čau," pozdravil mě.
"To není traktor, co s tím tak pereš?"
"Sorry jako," a zvednul prázdný kelímek kafe, domnívajíc se, že je pro něj. Ruka mu vyletěla nahoru jako mně, když z ledničky beru krabici s poslední kapkou mlíka uvnitř.
"Tys mi nevzal kafe?"
"Proč bych to dělal? Ani svačinu jsem ti nenamazal," zakroutil jsem hlavou. Roman ze mě ale nespouštěl oči, což jsem vydržel jen chvíli. Udělal jsem zvuk, jako když jeden vypouští duši a zastavil o kilometr dál u pekárny. Roman vyskočil a zase mi třísknul dveřma. Podíval jsem se na zadní sedadlo a zkontroloval jeho výbavu. Maskáče, puška a malá taška z Electroworldu. Zamračil jsem se a šáhnul po ní. Zvednul jsem ji a hned věděl, kde se stala chyba; v tašce byly jen rohlíky.
"Kde máš chrániče?" zeptal jsem se, když se vrátil do auta s kafem a koláčem.
"Co?" Zeptal se, ačkoli mě slyšel; potřeboval jen chvíli na to si uvědomit, že dnes ho nečeká Paintball, ale jen Pain.
"Ty jsi fakt jelito," pochválil jsem ho a rozjel auto.
"Tak to bude bolet," řekl ten den poprvé. Kdyby jen věděl, že zrovna on neucítí nic.

Lída z účtárny, Vašek coby skladník, a Regál - ten se jmenoval René, ale on sám dával přednost přezdívce. Taky pracoval na skladě a to, co mu Vašek přivezl, Regál skladoval. Ve čtyřech jsme se jezdili čas od času postřilet do Hamer.
"To je chůůj," pronesla s klasickým prodlženým ů Lída, jen co zjistila, že Roman nemá čím si chránit ptáka. Ani se nezamýšlela nad tím, kam půjde první rána.
"No co, soucit, soucit," citoval Roman budžese, ale jak jsme se blížili k prvním výstřelům, humor ho opouštěl. Auta jsme zhasli a připravovali se k boji, než se lesy zaplní lidmi. Vašek dopíjel kafe, já dojídal koláč (Roman koupil jeden i pro mně), Lída čůrala a Regál nabíjel pušku.

V černé jizbě na hřebíku
visí puška starodávná
Vodka byla bystré dušky


Všichni jsme se otočili stejným směrem jako sardinky během náletu delfínů. V tu chvíli jsme nevědèli, že jsme v jejich pozici víc, než by se nám chtělo věřit. Lída jako na povel zastavila proud a vstala. V tuhle ranní dobu bylo v lese obvykle hrobové ticho, které rozbíjel jen svist kulek.

A já jsem se rozveselil

Hlas se blížil. Nikdo nemluvil, jen Lída se nadechla k bonmotu ale Vašek ji poklepal na rameno a když se k němu otočila, zmlkla. Vašek, nejstarší z nás, najednou neměl náladu na blbé kecy. Vašek naše paintballové dýchanky bral vůbec vážně, jenomže teď bylo něco cítit ve vzduchu; taky já jsem dal přednost tichu. Slyšeli jsme šum listí a občas prasklou větev.

Rcete, zda z té staré pušky..

"Zavři hubu a vylez!" neudržela se Lída na uzdě. Ticho. Ještě se nerozednilo, ačkoli úplná tma taky nebyla. Hlas byl pokaždé blíž a blíž, ale ačkoli jsme si mohli oči vykroutit, neviděli jsme nic a mohli jsme maximálně tak doufat, že se ten básník prostě před náma objeví.
"Nějaký magor," pronesl Roman, nasadil si bundu a vůbec naposledy mí třísknul dveřma.

Jedenkrát jste po sobě střelil?

Myslím, že jsem ho viděl jako první. Ostatní ještě pořád kroutili hlavou na všechny strany a hledali zdroj, když se zpoza dubu objevil vysoký černovlasý chlap s knírkem, vestou a hlavně puškou, která byla jiná než naše.
I ostatní si ho už všimli a automaticky se postavili jakoby do střehu. Regál stisknul pevněji v rukou svou bolestnou, jak ji říkal.
Básník udělal ještě čtyři kroky směrem k nám a vylezl tak z houští. Stanul před celou výpravou počítaje pět lidí a dvě auta, načež se na nás opravdu mile usmál. Úsměv v té chvíli ukázal svou skutečnou sílu a co všechno zmůže. Stál jsem nejdál, měl Lídu,Vaška i Romana s Regálem v zorném poli a viděl jsem, jak se rázem uklidnili. Pohyb ramenou napověděl, že se necítili v nebezpečí a že nás střílení v temném lese nic nenaučilo; nepřivlastnili jsme si nic z intinktu přežití.

Muži s knírkem úsměv z tváře nezmizel ani když svou pušku namířil a všechny během pár vteřin postřílel. Padali k zemi jako mouchy; stejně bezbranně, stejně tiše. Ani nevím, jak jsem se na zemi ocitl já sám. Najednou jsem ležel v trávě a v hlavě se mi vyrojila tři slova.
Uteč. Schovej se. Braň se. Nebylo těžké rozluštit, že mi zbyla jen ta poslední možnost a že dříve či později budu nucen zaútočit hračkou proti brokovnici. Rozhlídnul jsem se a spatřil Regálovu EMEK MG 100. Ležela ode mě dva metry daleko.

Žas spěl k mozku, či tu byla

Básník pomalu pokračoval v přednesu a přecházel okolo; zřejmě věřil, že dostal i mě. Byl před pravým nárazníkem Vaškova džípu, když se zastavil. Znovu jsem se podíval směrem k Regálovi. Vykašlal jsem se na přemýšlení, nabral dech a po čtyřech jsem se rychle doplazil ke levému nárazníku, kde jsem se přikrčil k pneumatice. Puška teď byla ode mne jen kousek, ale počkal jsem, až se ten básník přesune před auto.

Otázka má tak vše..

Vstal jsem, zamířil a vypálil několik ran. Trefil jsem ho do krku a několikrát do obličeje. Básník zavrávoral. Vyběhl jsem vpřed a udeřil jsem ho rukojetí do čela. Ačkoli se celá scéna odehrála ne více než během minuty, připadalo mi, že se čas nekonečně vleče. Připadal jsem si jako v grotesce, protože nebyl slyšet ani hles. Jen kroky v trávě a rána, když jsem mu přerazil nos. Vše jsem vnímal zcela pragmaticky. Kopnul jsem básníka plnou silou mezi nohy a on vísknul bolestí. Vyrazil jsem mu brokovnici z rukou a odhodil ji do kapradí. Jeho jsem pak uzemnil ránou do brady.

Než dorazila policie, musel jsem probouzejícího se básníka několikrát uspat kopačkou. Až jakmile se ukázala policejní auta, sesypal jsem se. Dneska to nakonec nebolelo nikoho.