Březen 2020

Lyko

31. března 2020 v 13:41 | Milllhause |  Bulharské dny
Můj úkol zněl jasně - popsat ve dvanácti bodech telefonické spojení; tedy od chvíle, kdy já zvednu sluchátko a začnu vytáčet čísla, až do chvíle, kdy to ten druhý zvedne. Psal jsem, jak nejlíp jsem dovedl, a po testu zjistil, že tam mám jen jedinou chybičku. Dostat u Lyka dvojku, to byl náramný úspěch. Na střední telekomunkační byly jeho hodiny ty, ve kterých se člověk potil, jen co vešel do učebny. Ani v kostele není ve vzduchu cítit takové ticho a strach z trestu. Bylo to ten učitel ze staré školy, který si je dobře vědom své přirozené autority a reputace.
Další den jsme dostali výsledky a já samozřejmě dostal za pět. "Jak to? Jen jedna chyba!" divil jsem se. "Správně," odpověděl Lyko klidně. "Spojení nefunguje." Tím rozhovor skončil. Člověka ani nenapadlo si otevřít hubu.

O jednu generaci později, o kousek dál v jiné vesnici, existuje (pátá) třída plná jedněch nezvladatelných hovnů. Vstávají z místa bez optání, vysmívají se učitelce a brečí, když ta učitelka zničehonic pohrozí kontrolním testem, protože jí právě ruply nervy. S ředitelkou by si někteří chlapci snad mohli už i tykat, jak často u ní v kanceláři sedí na kafi. Pár vybraných dokonce chodí povinně k psychologovi a několik z nich to dotáhlo na oficiální briefing, kde sedí učitelský sbor, rodiče, psycholog a on přede všemi, aby se obhájil, nebo alespoň nějak zareagoval na to, jak mu čtou všechny prohřešky.
Takové seance ale efekt nenesou. Já říkám vyrazit a poslat do čtvrté cenové. Škola říká, zas a znovu to s ním zkusíme.

Řešení se začalo rodit na druhé straně světa ve chvíli, kdy jsem v listopadu soptil vzteky, zatímco mi Magi cestou ze školy o svých spolužácích vyprávěla. Jeden člověk v Číně onemocněl Korona virem a nakazil pár lidí okolo sebe. Nyní, takřka o půl roku později, je polovina světa zavřená doma a školáci v Bulharsku denně sedí na tabletech a konferenčních hovorech, kde učitelé provází děti učivem. Zkouší, dávájí domácí úkoly a posílají tréningový plán, podle kterého pak děti cvičí v pokojících v rámci tělocviku.

"Jak se převádí z levé strany na pravou?" ptá se učitelka spolužačky Marie. Marie se nadechuje a začíná potit odpověď. V té chvíli však Nikolay, který nerad čeká, do toho skočí a začne mlít svou.
PLESK! Nikdo pár vteřin pořádně neví, co se stalo, ale za chvíli je jasno. Nikolajův otec, který s ním byl v místnosti, mu jednu vlepil. "Tebe se nikdo neptal!" vysvětluje mu fyzikální zákon akce a reakce a celá třída napjatě poslouchá. Po chvíli učitelka vybízí Marii, aby dokončila myšlenku. Nikdo jiný už ji nepřerušuje.

Po dlouhé době tak rodiče vidí z mnohem bližší vzdálenosti, jak se věci mají a chovám naději, že to, jak bulharské školství věru rychle zareagovalo s pokračováním docházky, bude mít ideální reakci ve chvíli, kdy se vše vrátí do zdánlivého normálu. Mám na mysli, že nebude již potřeba staré Lykovské školy, aby žáci drželi hubu a krok, ale postačí jen pospolitější spolupráce učitele a přehnaně své rozmazlené dítě chránícího rodiče.
Pokud se bude dát o normálu hovořit, samozřejmě. Alespoň ze začátku, než si to všechno sedne a zvyknem si na novou rutinnu; jako když jsme si před téměř dvaceti lety začali zvykat na zouvání bot před vstupem do letadel.

Buba měla prapradědu

30. března 2020 v 12:39 | Milllhause |  Bulharské dny
Leden, šestapadesát. Kolem třetí ráno projížděl čtvrtí Slatina oprýskaný náklaďák. Na chodníku před jedním ne náhodně vybraným domem v mrazu přešlapoval starosta, který zamával šoférovi, jen co náklaďák zatočil do ulice. Z vehyklu okamžitě, ještě za zvuku skřípění brzd, vyskočilo na deset členů vojenské policie a jeden Rus, co tomu seskupení velel. Bez váhání otevřeli branku plotu a nahrnuli se do dvora, kde několik četníků zůstalo na rozkaz v pozici a hlídali. Zbytek čety se seřadil před dveřmi domu a čekali, než ten první v řadě otevře. Hned potom se nahrnuli do domu, ve kterém spala rodina Dimitrovů; Stefan s ženou Enkou, třemi dětmi a dětmi jejich dětí. Stefan ale nespal, vzbudil ho šum motoru náklaďáku. Ve chvíli kdy uslyšel klapot nohou, věděl, která uhodila. Vzbudil Enku i děti, ale ještě než se stačil obléknout, stálo v jeho ložnici půl tucet chlapů. Nastala jen malá chvíle ticha.
"Enka a děcka do kuchyně," poručil velitel. Rodinu dobře znal, stejně jako znal všechny statkáře v okolí, ať už šlo o ty, co pozemky přepsali režimu pokojně, nebo o takové jako Stefan, kteří stále vzdorovali. Dva chlapi udělali pár kroků vpřed a Stefanovu rodinu nahnali do vedlejší místnosti, odkud byl výhled na dvůr. Stefan zůstal s četníky v ložnici. Když se pokusil obléknout, zarazili ho. Popadli jej a vyvedli ven, do mínus patnácti.

Historie Stefana a Enky, a (zatím) čtyř dalších generací přitom začala romanticky, pokud přijmeme fakt, že romantika může mít mnoho podob. Enka pocházela z bohaté rodiny a vyhlížela šmrncovního ženicha z podobné sorty. Tím Stefan ale určitě nebyl, a tak na to musel jinak, z dnešního pohledu těžko přijatelným způsobem.
Psala se dvacátá léta, Velká válka byla u konce, chřipka skončila a lidi rádi chodili na tancovačky. Stefanovi se Enka zalíbila dávno předtím, než na tancovačku přišel s připraveným pytlem. Ten jí v nestřežený moment přehodil přes hlavu a unesl ji. Pytel ji z hlavy sundal, až když byla u něj ve světnici. Představil se a vysvětlil, jak se s ním věci mají; že nic nemá, ale Enka že mu padla do oka (a proto i do pytle).

Ve spodním prádle Stefana vyvlekli na dvůr, zatímco jej Enka sledovala z kuchyně. Na ponk před něj položili dokument, pero a frťana rakie.
"Pij," řekli mu. Stefan, který jinak nepil, vzal sklenku do ruky a vyhltnul ji do dna. Sledoval ten dokument, který dobře znal, protože ho viděl už několikrát; vždy jej ale odmítnul podepsat. Položil zpátky prázdnou sklenku, a dokument ignoroval, jako by tam ani nebyl. Podíval se na velícího. Ten měl za úkol dát mu vybrat, ale v každém případě celou záležitost skoncovat.
"Podpis nebo kulka, Stefane," řekl rovnou. "Enka půjde do Belene a děcka do sirotčince," slíbil mu. Belene byl pracovní tábor a co mohl siročinec znmenat v padesátých letech, se můžu jen domnívat. Do dnešní noci si vystačili s obyčejným mlácením, což Stefan vydržel. Teď si ale zažádal ještě o jednu sklenku rakie. "Žádné takové. Víš, že moc nepiješ. Ještě bys dělal problémy," odmítli a podali mu pero. On samozřejmě podepsal a přišel o veškeré pozemky, které mu říkaly pane. Když odjeli, vrátil se promrzlý k ženě a dětem, ale už byl někdo jiný; byl zlomený v pase.

Unesená dívka si mohla vybrat. Buďto zůstane u toho, který ji unesl, nebo se vrátí domů; v takovém případě ale mohla na vdavky s ženichem ze solidní rodiny zapomenout, protože unesenou holku holt nikdo nechtěl. Enčin otec se dalšího dne ke Stefanově chatrči vydal. Smlouvat nepřišel; byl rozhodnutý se s Enkou bez větších cirátů vrátit domů. Překvapilo ho tak, že se Enka rozhodla jinak. "Zůstanu u něj, co mám dělat?"
Stefan nicméně v dalších letech překvapil. Pracoval do úmoru, a každý vydělaný lev investoval do pozemků. Děti se hromadily spolu s rostoucím bohatstvím a ze Stefana se jen během několika let stal velkostatkář.

Poslední tři farmářské rodiny, které ještě nepodepsaly, čelily nátlaku komunistů úspěšně, než tito přistoupili k radikálnímu řešení; radikálnějšímu než v případě Stefana a Enky. Snad si vzpomněli, jaký efekt má ve vydírání strach o rodinu. Stefan, který nepodepsal ani se zlámanými žebry, podepsal ve chvíli, kdy se pařáty systému přiblížily k ženě a dětem.
Ruka zákona tak opět jedné noci vyslala k první z posledních rodin stejný náklaďák s podobným, jen trochu pozměněným zadáním. Po vniknutí do dvora a domu hlavu rodiny vyvlekli na dvůr a tam mu před zraky rodiny vystřelili mozek. Zbylí dva statkáři podepsali bez průtahů.

Stefan s Enkou a dětmi se uskromnili a žili dál pokojně, pokud přijmeme fakt, že pokojný život může mít mnoho podob. Vnuci rostli, a postupně do rodiny přibyli i pravnučky, po nichž přišla revoluce a boj o navrácení ztraceného. Jedna z pravnuček se dlouho po revoluci a návratu demokracie rozhodla zanést do rodiny češtinu (ehm, mě), a následně pár prapravnuček, čehož se už Stefan s Enkou nedočkali.

Chalupář

17. března 2020 v 9:22 | Milllhause |  Bulharské dny
Nikam to nedotáhneš, protože…umíš hovno.

Zaparkoval jsem auto naproti železářství. S hledáním volného místa jsem problémy neměl; bylo pět ráno. Dostal jsem takový bláznivý nápad, že by v horském městečku zvaném Samokov mohla fungovat non stop lékárna. K tomu mě nedohnala Korona, nýbrž bolest v uchu. Ema kvůli levému sluchu plakala od dvou rána a teplý přiložený ručník nepomáhal. Sám jsem si se svým uchem jako dítě užil svoje; můj otec často zapaloval do kornoutu stočené a k uchu přiložené noviny, než se mi ulevilo.
"Dobrý večer," říkám. Namířila si to ke mně ochranka policejního okrsku. Stál jsem na chodníku, kousek od zaparkovaných policejních džípů a mířil si to k osvětlené recepci. K policajtům, kteří mají ústřednu právě naproti železářství, jsem zamířil schválně. Policii léta využívám jako Informace; zatím na to ale nepřišli.
"Dobré ráno," odpověděl mi a čekal, co nabídnu. Vysvětlil mi, že něco jako non stop se zde nevede, tedy krom Polikliniky. Poděkoval jsem, nasedl do auta a doufal, že moje žena jako vždy na něco přijde. Zatímco jsem se vracel na chatu, zazvonil mi budík. Prý že mám vstávat. Zatímco mi Buba vysvětlovala, jak Emě nurofenem ztlumila bolest, jsem posnídal a pak vyrazil do práce.

To se stalo dnes v noci, přibližně tak hodinu potom, co vypadly pojistky a vypla klimatizace, která donášela teplo tam, kde mínus deset okolo v horách nedosahovalo. Lokalizovali jsme bouchlou pojistku a zjistili, že nemáme náhradní stejného výkonu. Tchán tak (odněkaď) vytáhl jeden kabel, z něj vytáhl žíci a tu do pojistky vložil, zatímco tu starou zkušeně hodil za rameno. Vše spraveno, jen mě napadlo, jak bych tuhle situaci vyřešil sám.
Už vím. Nijak. Prostě bych zatopil v kamnech a další den koupil novou pojistku. Koupil bych jich celou krabici, pokud by byly otevřeny obchody.

Nikam to nedotáhneš, protože…umíš hovno.

To, jak jsem napsal kamna, mi připomnělo předminulou noc. Tehdy jsem kolem druhé přiložil pár polínek, aby teplo vydrželo do rána, a já se mohl vyspat. Klimatizace byly ještě jen zavěšeny na stěně jako atrapy a čekaly na zapojení. Kamna jsem zavřel a lehnul si. O chvíli později mě překvapil čmoud, jak z roury unikaly obláčky dýmu. Provětral jsem (naštěstí bylo jen mínus pět) a zeptal se tchána, co by jako navrhoval.
Ten naštěstí (odněkaď) vytáhnul speciální nepropustnou folii, kterou sice používá na obalování venkovních kabelů, ale tady taky posloužila; v místnosti se za chvíli dalo dýchat. Vše vyřešeno, jen mě napadlo, jak bych tu situaci vyřešil sám. Zřejmě bych evakuoval místnost, pískem zasypal oheň a nechal větrat až do rána. Tehdy bych zavolal někoho, kdo to umí s kamny, pokud někdo takový ještě pracuje a dochází do domu.

Umíš hovno..

Toaletní papír

13. března 2020 v 8:34 | Milllhause |  Bulharské dny
Ráno na záchodě jsem zjistil, že jsem právě použil poslední ze zásob toaleťáku. Každá z mých dam ho bude brzy potřebovat, věděl jsem, a tak jsem ještě narychlo skáknul do non stopu, co ho máme přes cestu. Stojí vedle domu, na který někdo amatérským grafitti už před lety napsal Anfield Forever.
Do práce jsem šel dneska na sedm a pokud jsem chtěl najít místo k parkování, musel jsem tam dorazit alespoň deset minut před sedmou. Jinak bych musel auto uklidit na parkoviště nákupního centra, což by mě stálo zbytečných pět leva. Čas byl můj nepřítel. V potaz bylo třeba vzít také fakt, že je pátek a každý rozumně uvažující člověk bude chtít ze Sofie vypadnout ještě než se v pět ucpou všechny východy ze Sofie. Včera se totiž nechalo sedm lidí testovat na Koronu, a od chvíle, kdy v laboratoři zjistili, že jde o pozitivní testy, ani jednoho z těch lidí nikdo nemůže najít; pokud nejsou spolu někde celou dobu zavření, je to problém.
Nicméně, vběhl jsem do krámu a bez rozmýšlení popadnul čtyři role toaletního papíru, který jsem suveréně postavil před chlapíka stojícího za kasou. Ještě než to naťukal jsem před něj položil peníze. Pracuje tam od chvíle, co jsem dorazil do Sofie. Jeho matka tam pracuje taky a začínám mít podezření, že jde o rodinný podnik.
Nechal jsem ho přepočítat mince a vyběhl jsem z obchodu. Možná mě ještě sledoval, jak jsem přeutíkal ulici a vběhl do domu. Možná, že si myslel, že si mi zrovna uvolnil jeden z východů. "Jestli on se neposral."

Každopádně jsou to už čtyři měsíce, co jsem něco napsal. Je dobré vědět, že svět tím netrpí; já ale ano. Kdysi mi řekli, že ten, kdo nepěstuje svůj dar, přijde o něj. Proto jsem minulý týden uzmul dceřin tablet, nabil k němu klávesnici a přidal k bulharštině češtinu. Nic mi nebrání psát o čemkoli. Mohl bych třeba nastínit i námět čtvrtého dílu Návratu do budoucnosti. V něm mohl by jeden Marty vyčítat jinému Martymu, že budoucnost stojí za pendrek jen kvůli tomu, že to ve čtyřiaosmdesátém nenapálil do toho Rolls Royce. Teď tak nemáme lítací auta, ale zato pořád máme právníky a spoustu nových epidemiologických vtipů.
Pokud chci nalézt rytmus, psát musím o čemkoliv.