Buba měla prapradědu

30. března 2020 v 12:39 | Milllhause |  Bulharské dny
Leden, šestapadesát. Kolem třetí ráno projížděl čtvrtí Slatina oprýskaný náklaďák. Na chodníku před jedním ne náhodně vybraným domem v mrazu přešlapoval starosta, který zamával šoférovi, jen co náklaďák zatočil do ulice. Z vehyklu okamžitě, ještě za zvuku skřípění brzd, vyskočilo na deset členů vojenské policie a jeden Rus, co tomu seskupení velel. Bez váhání otevřeli branku plotu a nahrnuli se do dvora, kde několik četníků zůstalo na rozkaz v pozici a hlídali. Zbytek čety se seřadil před dveřmi domu a čekali, než ten první v řadě otevře. Hned potom se nahrnuli do domu, ve kterém spala rodina Dimitrovů; Stefan s ženou Enkou, třemi dětmi a dětmi jejich dětí. Stefan ale nespal, vzbudil ho šum motoru náklaďáku. Ve chvíli kdy uslyšel klapot nohou, věděl, která uhodila. Vzbudil Enku i děti, ale ještě než se stačil obléknout, stálo v jeho ložnici půl tucet chlapů. Nastala jen malá chvíle ticha.
"Enka a děcka do kuchyně," poručil velitel. Rodinu dobře znal, stejně jako znal všechny statkáře v okolí, ať už šlo o ty, co pozemky přepsali režimu pokojně, nebo o takové jako Stefan, kteří stále vzdorovali. Dva chlapi udělali pár kroků vpřed a Stefanovu rodinu nahnali do vedlejší místnosti, odkud byl výhled na dvůr. Stefan zůstal s četníky v ložnici. Když se pokusil obléknout, zarazili ho. Popadli jej a vyvedli ven, do mínus patnácti.

Historie Stefana a Enky, a (zatím) čtyř dalších generací přitom začala romanticky, pokud přijmeme fakt, že romantika může mít mnoho podob. Enka pocházela z bohaté rodiny a vyhlížela šmrncovního ženicha z podobné sorty. Tím Stefan ale určitě nebyl, a tak na to musel jinak, z dnešního pohledu těžko přijatelným způsobem.
Psala se dvacátá léta, Velká válka byla u konce, chřipka skončila a lidi rádi chodili na tancovačky. Stefanovi se Enka zalíbila dávno předtím, než na tancovačku přišel s připraveným pytlem. Ten jí v nestřežený moment přehodil přes hlavu a unesl ji. Pytel ji z hlavy sundal, až když byla u něj ve světnici. Představil se a vysvětlil, jak se s ním věci mají; že nic nemá, ale Enka že mu padla do oka (a proto i do pytle).

Ve spodním prádle Stefana vyvlekli na dvůr, zatímco jej Enka sledovala z kuchyně. Na ponk před něj položili dokument, pero a frťana rakie.
"Pij," řekli mu. Stefan, který jinak nepil, vzal sklenku do ruky a vyhltnul ji do dna. Sledoval ten dokument, který dobře znal, protože ho viděl už několikrát; vždy jej ale odmítnul podepsat. Položil zpátky prázdnou sklenku, a dokument ignoroval, jako by tam ani nebyl. Podíval se na velícího. Ten měl za úkol dát mu vybrat, ale v každém případě celou záležitost skoncovat.
"Podpis nebo kulka, Stefane," řekl rovnou. "Enka půjde do Belene a děcka do sirotčince," slíbil mu. Belene byl pracovní tábor a co mohl siročinec znmenat v padesátých letech, se můžu jen domnívat. Do dnešní noci si vystačili s obyčejným mlácením, což Stefan vydržel. Teď si ale zažádal ještě o jednu sklenku rakie. "Žádné takové. Víš, že moc nepiješ. Ještě bys dělal problémy," odmítli a podali mu pero. On samozřejmě podepsal a přišel o veškeré pozemky, které mu říkaly pane. Když odjeli, vrátil se promrzlý k ženě a dětem, ale už byl někdo jiný; byl zlomený v pase.

Unesená dívka si mohla vybrat. Buďto zůstane u toho, který ji unesl, nebo se vrátí domů; v takovém případě ale mohla na vdavky s ženichem ze solidní rodiny zapomenout, protože unesenou holku holt nikdo nechtěl. Enčin otec se dalšího dne ke Stefanově chatrči vydal. Smlouvat nepřišel; byl rozhodnutý se s Enkou bez větších cirátů vrátit domů. Překvapilo ho tak, že se Enka rozhodla jinak. "Zůstanu u něj, co mám dělat?"
Stefan nicméně v dalších letech překvapil. Pracoval do úmoru, a každý vydělaný lev investoval do pozemků. Děti se hromadily spolu s rostoucím bohatstvím a ze Stefana se jen během několika let stal velkostatkář.

Poslední tři farmářské rodiny, které ještě nepodepsaly, čelily nátlaku komunistů úspěšně, než tito přistoupili k radikálnímu řešení; radikálnějšímu než v případě Stefana a Enky. Snad si vzpomněli, jaký efekt má ve vydírání strach o rodinu. Stefan, který nepodepsal ani se zlámanými žebry, podepsal ve chvíli, kdy se pařáty systému přiblížily k ženě a dětem.
Ruka zákona tak opět jedné noci vyslala k první z posledních rodin stejný náklaďák s podobným, jen trochu pozměněným zadáním. Po vniknutí do dvora a domu hlavu rodiny vyvlekli na dvůr a tam mu před zraky rodiny vystřelili mozek. Zbylí dva statkáři podepsali bez průtahů.

Stefan s Enkou a dětmi se uskromnili a žili dál pokojně, pokud přijmeme fakt, že pokojný život může mít mnoho podob. Vnuci rostli, a postupně do rodiny přibyli i pravnučky, po nichž přišla revoluce a boj o navrácení ztraceného. Jedna z pravnuček se dlouho po revoluci a návratu demokracie rozhodla zanést do rodiny češtinu (ehm, mě), a následně pár prapravnuček, čehož se už Stefan s Enkou nedočkali.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama