Lyko

31. března 2020 v 13:41 | Milllhause |  Bulharské dny
Můj úkol zněl jasně - popsat ve dvanácti bodech telefonické spojení; tedy od chvíle, kdy já zvednu sluchátko a začnu vytáčet čísla, až do chvíle, kdy to ten druhý zvedne. Psal jsem, jak nejlíp jsem dovedl, a po testu zjistil, že tam mám jen jedinou chybičku. Dostat u Lyka dvojku, to byl náramný úspěch. Na střední telekomunkační byly jeho hodiny ty, ve kterých se člověk potil, jen co vešel do učebny. Ani v kostele není ve vzduchu cítit takové ticho a strach z trestu. Bylo to ten učitel ze staré školy, který si je dobře vědom své přirozené autority a reputace.
Další den jsme dostali výsledky a já samozřejmě dostal za pět. "Jak to? Jen jedna chyba!" divil jsem se. "Správně," odpověděl Lyko klidně. "Spojení nefunguje." Tím rozhovor skončil. Člověka ani nenapadlo si otevřít hubu.

O jednu generaci později, o kousek dál v jiné vesnici, existuje (pátá) třída plná jedněch nezvladatelných hovnů. Vstávají z místa bez optání, vysmívají se učitelce a brečí, když ta učitelka zničehonic pohrozí kontrolním testem, protože jí právě ruply nervy. S ředitelkou by si někteří chlapci snad mohli už i tykat, jak často u ní v kanceláři sedí na kafi. Pár vybraných dokonce chodí povinně k psychologovi a několik z nich to dotáhlo na oficiální briefing, kde sedí učitelský sbor, rodiče, psycholog a on přede všemi, aby se obhájil, nebo alespoň nějak zareagoval na to, jak mu čtou všechny prohřešky.
Takové seance ale efekt nenesou. Já říkám vyrazit a poslat do čtvrté cenové. Škola říká, zas a znovu to s ním zkusíme.

Řešení se začalo rodit na druhé straně světa ve chvíli, kdy jsem v listopadu soptil vzteky, zatímco mi Magi cestou ze školy o svých spolužácích vyprávěla. Jeden člověk v Číně onemocněl Korona virem a nakazil pár lidí okolo sebe. Nyní, takřka o půl roku později, je polovina světa zavřená doma a školáci v Bulharsku denně sedí na tabletech a konferenčních hovorech, kde učitelé provází děti učivem. Zkouší, dávájí domácí úkoly a posílají tréningový plán, podle kterého pak děti cvičí v pokojících v rámci tělocviku.

"Jak se převádí z levé strany na pravou?" ptá se učitelka spolužačky Marie. Marie se nadechuje a začíná potit odpověď. V té chvíli však Nikolay, který nerad čeká, do toho skočí a začne mlít svou.
PLESK! Nikdo pár vteřin pořádně neví, co se stalo, ale za chvíli je jasno. Nikolajův otec, který s ním byl v místnosti, mu jednu vlepil. "Tebe se nikdo neptal!" vysvětluje mu fyzikální zákon akce a reakce a celá třída napjatě poslouchá. Po chvíli učitelka vybízí Marii, aby dokončila myšlenku. Nikdo jiný už ji nepřerušuje.

Po dlouhé době tak rodiče vidí z mnohem bližší vzdálenosti, jak se věci mají a chovám naději, že to, jak bulharské školství věru rychle zareagovalo s pokračováním docházky, bude mít ideální reakci ve chvíli, kdy se vše vrátí do zdánlivého normálu. Mám na mysli, že nebude již potřeba staré Lykovské školy, aby žáci drželi hubu a krok, ale postačí jen pospolitější spolupráce učitele a přehnaně své rozmazlené dítě chránícího rodiče.
Pokud se bude dát o normálu hovořit, samozřejmě. Alespoň ze začátku, než si to všechno sedne a zvyknem si na novou rutinnu; jako když jsme si před téměř dvaceti lety začali zvykat na zouvání bot před vstupem do letadel.
 


Komentáře

1 Eli Eli | Web | 2. dubna 2020 v 22:06 | Reagovat

To mi připomnělo to celkem vtipné video s mimoni s titulkem: "Učitelé versus rodiče během karantény", kde se jeden mimoň (alis učitelé) vysmívá druhému mimoňovi (alias rodiče) :D Celkem mě to pobavilo.

Mimo jiné je přístup učitelů v této situaci dost rozdílný. Třeba u nás na fakultě 99% pedagogů posílá každý týden miliardu e-mailů s prezentacemi a úkoly a jen jeden učitel se snaží nás přes videokonferenci něco naučit. A stejnak. Zdravotnictví se na dálku učí dost blbě...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama